Existují mnozí lidé, kteří usilují k Bohu, ale když se jich zeptáme, jak si tuto cestu vlastně představují, jak si vlastně představují onoho Stvořitele, ke kterému se chtějí dostat, odpovědět na to přesně nevědí. Nemají celkem jasno, kudy přesně vede cesta k Němu, na základě čehož vzniká zcela oprávněná otázka, jak se tam tedy vůbec chtějí dostat.
Stvořitele nikdo nikdy neviděl a v jeho skutečné podstatě ho člověk nebude moci nikdy poznat. Ze Stvořitele však tryská Světlo! Tryská záře Světla, ze kterého vše stávající povstalo. Pokud tedy chce někdo kráčet ke Stvořiteli, musí jít směrem ke Světlu! Musí kráčet ke Světlu a usilovat ke Světlu! To je jediná a pravá cesta, která ho zcela určitě přivede k Nejvyššímu.
Buddha byl člověk, který dosáhl lidské dokonalosti tím, že svým čistým a ušlechtilým životem a svou velkou touhou po Světle dokázal ve vnitřním zahloubení navázat spojení s rájem. S říší ducha, která je duchovní domovinou každého člověka.
Buddha prožil jas, blaženost a nádheru v této říši panující a pochopil, že dostat se tam a smět něco takového prožívat natrvalo je nejvnitřnější touhou a skutečným cílem bytí každého člověka. No a toto poznání mu změnilo život. Hovořil o něm s jinými a snažil se jim ukázat cestu k branám ráje. Tak vznikla jeho vznešená, osmidílná cesta ke Světlu.
Jejím prvním stupněm je pravá víra. Velmi vysoce postavil Buddha první stupeň své osmidílné cesty, protože pravá víra v jeho pojetí ve skutečnosti neznamená ani víru islámskou, ani víru křesťanskou, ani víru buddhistickou či jakoukoliv jinou. Pravá víra znamená osobní zážitek Světla!
Člověk, ať už je jakéhokoliv vyznání, který vážně usiluje k Stvořiteli, který po něm touží a chce se ke němu přiblížit může na základě své silné touhy prožít zážitek Světla. Může Světlo vycítit a vytušit. Může ho spatřit svým vnitřním zrakem. Bývá to něco velkolepé a vznešené, co rozechvěje duši člověka. Takové přežití těžko popsat slovy, ale člověk si na základě něho jasně uvědomí že to, v co dosud věřil a o co usiloval opravdu existuje. Uvědomí si, že už tomu nevěří proto, že mu to někdo řekl, nebo o tom někde četl, ale protože to on sám přežil.
A po tomto silném přežití následuje zcela bezprostředně druhý stupeň osmidílné cesty, kterým je pravé rozhodnutí. Rozhodnutí sloužit ve svém životě od této chvíle už jen Světlu! Sloužit už jen hodnotám Světla!
Ty samozřejmě nejsou vůbec totožné s hodnotami, které staví do popředí hmotársky a materialistický svět. Člověk však ve svém zážitku Světla jasně pochopí, že vůbec není důležité mít, ale být. Být dobrým, spravedlivým, čestným a ušlechtilým člověkem bez ohledu na to, jaký je svět a co se v něm preferuje.
Třetím stupněm osmidílné cesty je pravé slovo. Pravé slovo, čili verbální projev odpovídající hodnotám Světla. Je to samozřejmě úplně něco jiného, než standardní slovní projev plný vulgarismů, dvojsmyslností, pomluvy, prázdné bezobsažnosti a bezduchého žvanění. Nicméně povinností člověka je mluvit ušlechtile a správné. Mluvit pravdivým způsobem tak, že naše slova budou shodovat s naším vnitřním cítěním. Že mu budou plně odpovídat. To znamená, že pokud cítíme, že máme říct ne, máme říct ne. A pokud cítíme, že máme říct ano, máme vyslovit ano.
Čtvrtého stupně je pravý čin. Nejen tedy jen naše slova, ale i naše činy musí odpovídat hodnotám Světla. Nemáme jen opravdově a ušlechtile mluvit, ale i opravdově a ušlechtile jednat. Žel, mnohdy se stává, že lidé dokáží sice mluvit o dobře, ušlechtilosti, lidskosti a spravedlnosti, ale oni sami tak nečiní. Proto tedy pravý čin.
Pokud se podíváme zpětně na všechny předchozí stupně Buddhovy vznešené osmidílné cesty ke Světlu můžeme si všimnout, že každý následující stupeň zcela logicky a zcela přirozeně vychází z toho předchozího. A proto pravé slovo a pravý čin dále zcela přirozeně ústí v pravý život, který je pátým stupněm osmidílné cesty.
Pravý život! Pravý život je život naplněný pravými slovy a pravými činy, kterým předchází pravé rozhodnutí.
Co je však ve skutečnosti ono rozhodnutí? Přece myšlenka! Přece záchvěv vnitřního chtění! A tak tady v logickém sledu tak, jak to reálném životě následuje máme myšlenku, slovo a čin. To znamená pravé rozhodnutí, pravé slovo a pravý čin a to vše ústící do pravého života.
Nejdříve je zde tedy citové nebo myšlenkové hnutí. To se zhmotňuje do slov a slova se zase zhutňují do činů. No a součinem pravé, čisté a ušlechtilé myšlenky, pravého slova a pravého činu je pravý život. Pravý život, ve kterém je úplně všechno podřízeno hodnotám Světla.
Dalším, šestým stupněm je pravá snaha. Snaha o to, aby člověk ve svém dosavadním úsilí neochabl. Aby v něm neustále setrvával. Aby se mu nestalo, že ve svém snažení poleví a pomalu ho to strhne nazad.
Neboť člověk je slabý. Je náchylný k pohodlnosti. Je mu vždy bližší lehčí a pohodlnější cesta, jak cesta vyžadující trvalou námahu ducha. Člověk by si měl být proto dobře vědom této své slabosti sklonu k pohodlnosti a měl by ji vědomě překonávat svojí neutuchající snahou po Světle. Svou pravou snahou, spočívající ve vytrvalém zachovávání všech pěti předchozích stupňů osmidílné cesty ke Světlu.
Sedmým stupněm je pravá vděčnost. Pokud totiž člověk stojí správně v šesti předchozích stupních, zákonitě kráčí stále blíž ke Světlu. Jeho vnitřek se rozjasňuje. Stupňuje se jeho prožívání štěstí, radosti, míru, naplnění a blaženosti. Jeho duše překypuje! A z onoho přílivu štěstí, které ho zaplavuje tryská zcela automaticky pravá vděčnost. Jásavý dík Tvůrci za bytí naplněné štěstím. Z duše, překypující štěstím se zvedá jásavá modlitba díků ke Stvořiteli, který člověku toto všechno daroval a toto všechno umožnil.
No a posledním stupněm je pravé zahloubení. Pravé zahloubení opět zcela logicky vychází ze všech předchozích stupňů, protože jak již bylo řečeno, na základě nich se člověk přibližuje k Světlu a toto jeho přibližování způsobuje, že prožívání jeho spojení se Světlem je stále hlouběji. To má za následek, že člověku se otvírá vnitřní zření a on začíná vnitřním zrakem vnímat vyšší, světlé úrovně bytí a mnohé vznešené bytosti, v nich žijící.
Stupeň pravého zahloubení je stupněm, přirozeně a zcela samočinně následujícím jako nevyhnutelný důsledek správného stoupání člověka po příčkách Buddhovy osmidílné cesty. Není to tedy nic nepřirozeného, ani uměle vyvolaného. Je to jen tím nejpřirozenějším vystupňováním celého jeho dosavadního snažení. A tato nová duchovní realita Světla stále více překrývá realitu hmoty.
To však má za následek další stupňování pravé víry v člověku což znamená, že kolo vznešené osmidílné cesty ke Světlu se nanovo roztáčí a vše se opakuje znovu, se stále větší intenzitou.
Člověk letí vstříc ke Světlu! Letí vstříc nevýslovnému štěstí a blaženosti, kterou nelze popsat lidskými slovy. Neboť vskutku, lidské oko nevidělo a ucho neslyšelo, co připravil Pán pro ty, kteří ho milují a kteří proto kráčejí k jeho Světlu.
A zcela na závěr ještě jedno důležité upozornění, týkající se osmého stupně, čili pravého zahloubení. V souvislosti s ním bylo zmíněno, že člověku otevírá možnost vnitřního zření. Že pravé zahloubení musí být zcela přirozené, bez jakéhokoliv umělého napomáhání a vynucování. Musí to být jen samovolný a ničím nevynucených důsledek intenzivní osobní cesty člověka ke Světlu. To totiž zaručuje vysokou duchovní kvalitu dotyčného, na jejímž základě se prostřednictvím zákona stejnorodosti může při svém vnitřním zahloubení napojit jedině na vysoké úrovně Světla. To ho zase pouze povznese, aniž by mu to ublížilo.
Nesmírně nebezpečí však vzniká tehdy, když se lidé předčasně a umělým způsobem nutí do vnitřního zahloubení. Pokud zahloubení nepostaví až na samý konec své duchovní cesty tak, jak to udělal Buddha, ale na začátek. Nedostatečná duchovní výška takto nevědomě jednajících má za následek, že úrovně, do kterých se při svém zahloubení napojí budou nízké, ba dokonce temné. Tak navážou spojení s temnem a zatíží svou duši. A to je cesta do do temnoty, ne cesta ke Světlu.
Cesta ke Světlu vede totiž od stupně ke stupni tak, jak nám to ukázal Buddha, přičemž pravé zahloubení se nachází až na jejím konci a dochází k němu samovolně, přirozeně a zcela spontánně.
http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.
2024 ©