Bojovníci museli si razit cestu neschůdnou krajinou, kterou dosud ani neznali. Šli na jih k moři. Zdálo se jim, že jsou již týdny, ba měsíce na cestě, aniž by narazili na nepřítele. Ale slyšeli o něm. Na jihu si již podmanil spřízněné kmeny, které spojené pod Cassivellauem, nejvznešenějším knížetem, snažily se mu postavit na odpor.
Neúnavně putovali tito muži, jež ztratili pojem času a také dokonce i stesk po domově. Seabhak je vytrvale povzbuzoval, následuje rady Nuadovy. Potom jednoho dne předstoupil před ně Stříbroruký, všem viditelný.
"Vy stateční muži! Dnes platí vám právem tato slova! Nepřátelský vojevůdce uchvátil si část země. Se svými válečníky chystá se zde usadit. Vám Otec všech svěřil úkol, abyste mu v tom zabránili. Tam na moři jsou jeho lodě, na břehu má ve skrýších zbraně a zásoby. Budu vám ukazovat, jak nejlépe můžete k němu proniknout. Zapalte jejich stany a otočte se proti lodím!"
Byli rádi, že byl pochod u konce, a že mohli konečně začít s vlastní prací, s bojem proti nepříteli, a tak s planoucím nadšením následovali výzvu Nuadovu. Byli také přešťastni, že ho směli vidět. Žádný nemyslel na smrt nebo zranění, cítili se stát v ochraně Světlého.
Úžasem nad tím, co se naskytlo jejich očím, téměř zapomněli na svůj úkol. Obrovské lodě se pohupovaly na moři a na pobřeží vzdouvaly se plachty nádherných stanů. Avšak na Seabhakovo zvolání se rozpomněli. Učinili, co jim přikázal, a činili to tak důkladně, že velký vojevůdce nepřítele - Caesar se jmenoval - ve vším spěchu zanechal svého dobývání a překotně se vracel svým ohroženým lodím na pomoc. Ze stanů a zásob nemohl zachránit již nic. Strávily je plameny, které odvedly svou práci právě tak vydatně jako lidé, jež je roznítili.
Taktéž několik lodí plálo ohněm. Pouze dvě z nich mohly Caesarovy legie zachránit. Na jeho rozkaz se v největším spěchu nalodili. Jako mocné vojsko zdál se tomuto velkému veliteli hlouček bojovníků tohoto jedinečného muže, i když již dříve v bojích porážel dvanáctkrát tolik válečníků. Vzal si rukojmí, avšak co byli platní, když nezůstal žádný Říman, který by hájil dobytou zemi. Keltské kmeny si oddechly. Všichni obdivovali Jestřábí kmen, jenž tak cíleně a prostě vykonal něco tak velkého. Nejraději by tyto kmeny svého společného náčelníka Cassilvellaua sesadily a dosadily na jeho místo Seabhaka. Ale ten se po rozmluvě s Nuadem bránil.
"Pro to, co mohu učinit pro svůj kmen," usmíval se, "proto nemusím náležet ještě všem. Jsem jen obyčejný náčelník a zklamal bych vás."
Stále znovu na něj naléhali. Tu jim řekl, že mohli být vítězní stejně jako jeho muži, kdyby byli pravými služebníky Otce všech. A Seabhak začal na velkém poli, na němž ještě bylo vidět pozůstatky prudkých bojů, zvěstovat o Otci všech. Muži užasle naslouchali. Když skončil, prosili náčelníci všech kmenů, aby k nim přišel a řekl jim více. Takto jim ještě nikdo vědění z věčnosti nepodal. Ani druidové ne!
Jestřábí kmen byl v této válce nejseverněji žijícím ze všech zúčastněných kmenů, proto bylo docela dobře možné vydat se domů se všemi bojovníky a cestou přitom ostatní kmeny učit v jejich domovech. Seabhak vyslovil tento návrh, který všichni radostně přijali.
Jestliže výprava sem trvala dlouho, pak návrat domů trval nejméně pětkrát tak dlouhou dobu. Ale válečníkům zdála se krátká, neboť byli rovněž celou duší při tom, když jiným předávali, co věděli. Vyprávěli také o Nuadově zjevení, a ostatní kmeny žasly nad těmito obzvláště omilostněnými.
Bylo potom dohodnuto, že mladší lidé z každého kmene se připojí k Seabhakovi a budou v jeho zemi vyučováni druidy a jím samým. Tím vznikla pevná soudržnost mezi všemi, a především vědění o Otci všech, jež bylo lidem předáváno, působilo na život těchto rozlehlých krajů hojným požehnáním. Obyčeje se mírnily, všude bylo upuštěno od krvavých obětí druidů a místo toho konaly se pobožnosti naplněné osobním odevzdáním.
Když se Seabhak rozloučil s náčelníkem posledního kmene, poháněl své muže k většímu spěchu. Sice také nevěděl, jak dlouho byli pryč, ale zdálo se mu, že je to nesmírně dlouho. Již na hranicích svého malého knížectví se doslechl, že země žádnou bídou netrpěla, ačkoliv byli muži nepřítomni téměř tři léta.
S velkou rychlostí se rozšířila zpráva o návratu válečníků. Jako šumící chvalozpěv působila radost, jež všude vyvstávala. Donald se svými druidy a žáky šel přicházejícím naproti tak daleko, jak jen to bylo možné. Nutilo ho to přinést bojovníkům, kteří odvrátili neštěstí země, požehnání Otce všech. Když potom ale stál před Seabhakem, pravil mimoděk:
"Kníže, ty nosíš požehnání s sebou! Není třeba, abych se ti jej snažil poskytnout. Zjevně tebe a tvé muže obklopuje. Svítí z tvého čela. Požehnán jest pro nás všechny tento den, kdy se opět navracíš."
"Skutečně, říkáš pravdu: požehnání Otce všech bylo s námi. Nuadovy rady nás vedly, Gobbanovy zbraně nám pomáhaly v boji," odpověděl Jestřáb pohnutě s radostí v srdci.
Společně potom spěchali vstříc osadě, kde Meinin a synové již očekávali otce. Příštího dne se konala slavnostní děkovná pobožnost. Donaldův duch se nádherně rozvinul, Seabhak se z toho velmi těšil. Slova, jež hlavní druid pronášel k lidu, zdála se vynášet všechny přítomné do výšin, které je nechaly zapomenout na všechna pozemská prožívání. Děkovná modlitba kněze zvučela jako jásavý zpěv. Radostným díkem naplněné zpěvy žen vznášely se vzhůru. Ke konci přislíbil Seabhak, že večer promluví ke shromážděným a spraví je o všech prožitích posledních let, zejména pak o nádherných prožitích ze zpáteční cesty k domovu.
Promluvy zúčastnili se všichni. Také muži, kteří toto vše spoluprožili, chtěli nyní skrze náčelníkova slova hlouběji proniknout do smyslu událostí. Bylo jim jasné, proč museli podniknout celou výpravu. Z vnějšku bylo jejím smyslem osvobození země z pout dobyvatelů, ale duchovně mělo to vše zcela jiný význam. Žádným jiným způsobem nemohl jejich kníže získat tak vroucí spojení s ostatními kmeny. Otec všech chtěl, aby všem Keltům byla přinesena Pravda. Nyní mohl tento příkaz splnit! Jejich kníže! Byli na něj hrdí, děkovali Otci všech, že právě jim dal Jestřába za knížete.
Toto večerní setkání nekonalo se v místě pro pobožnosti. Mezitím se totiž událo něco zcela nového: Donald nechal na jiném volném prostranství postavit kulatý dřevěný dům většího rozměru a menší výšky, aby zde mohli konat společné rozmluvy. Místo k pobožnostem připadalo jemu i všem ostatním k promluvám příliš posvátné. Mimoto museli také mít při dlouhotrvajícím deštivém počasí střechu nad hlavou, a konečně zůstalo promluvené lépe zachováno, když zaznělo v uzavřeném prostoru.
Seabhak těšil se na toto stejně jako na všechno ostatní, co bylo mezitím nově vytvořeno. Meinin zařídila pro dívky jistý druh školy, v níž se všechny učily šití, předení, tkaní a zhotovování sítí. Ta z dívek, která se ukázala jako obzvláště šikovná a pilná, směla se potom ještě učit čtení a psaní. Kněžna každý den ve škole určitou dobu také vyučovala, a sice vybrala si zpěv a vědění o Bohu, které toužila děvčatům předávat.
Muirne, která stala se ve svém stáří velmi křehkou, osvojila si nakonec i přes všechno počáteční odmítání své tři vnuky. Od té doby, co si vytoužený Kuimin hrál u jejích nohou, svou babičkovskou láskou obdarovávala také Piedera, a Fionn byl jejím obzvláštním miláčkem. Tak se také i zde všechno dobře a míruplně urovnalo.
Největší změna, jak se to jevilo Seabhakovi, udála se s Meinin. Byla stejně bystré čilosti, jíž on na ní stále obdivoval, ale někdy nabývala její bytost jakési zasněnosti, které u ní dříve nebývalo. Zdálo se potom, jako by byla zahalena závoji, které jí oddělovaly od vnějších věcí, jako by její duch šel svou vlastní cestou, ačkoliv její tělo dlelo mezi ostatními. Byla-li potom oslovena, stávalo se, že jako snící dávala odpovědi, a teprve postupně probouzela se opět do světa, v němž přebývalo její tělo.
Delší čas pozoroval to Seabhak tiše. Potom se jednoho večera zeptal své ženy, když oba seděli u ohně: "Řekni mi, Meinin, kde jsi, když nám tvůj duch vyklouzne?"
S úsměvem se začervenala a zatřásla hlavou: "Nemám pro to žádných slov, milý, nemohu o tom mluvit."
Nenaléhal na ni dále. Zdálo se mu posvátným to, co se v ní odehrávalo, a měl pravdu. Meinin v posledních letech vnitřně nesmírně vystoupala vzhůru ke Světlu. Duševní spojení s Brigitou, Spanilou, otevíralo jí oči, aby se mohla ještě mnohé dozvědět a přijmout do sebe. Častokrát slýchala hlasy, které zdály se hovořit o vzdálené budoucnosti, o velikém dění, které má jednou přijít. Ale nenalézala ještě žádná slova, jimiž by o tom mohla lidem říci. Až bude k tomu správný čas, přijdou také slova, domnívala se plna důvěry.
Jinoši z ostatních kmenů, kteří přicházeli do Seabhakovy družiny, mohli se nejdříve ubytovat u žáků kněží. Nyní muselo se pomýšlet na to, postavit pro ně vlastní velké obydlí. Bylo to naléhavé, neboť neustále přicházeli další mladí muži, kteří vroucně prosili o vyučování. A Seabhak i hlavní druid byli toho názoru, že nesmí odmítnout nikoho, kdo o to prosí, pokud se neukázal jako učení nehodný. To nebyl ale žádný z těchto mladých lidí, kteří tu stáli s otevřeným srdcem a plni vnitřní touhy. Všichni také čile pomáhali při stavbě. Těšilo je, že si mohou postavit domov, jenž budou delší čas obývat. Vybudovali jej ale tak, že kolem velké středové místnosti vzniklo nespočet malých komor, v nichž mohli bydlet vždy dva žáci společně.
Většina z nich přinesla jako protihodnotu za učení a obživu obilí, dobytčata, drahé kameny, perly nebo i kovy. Mnohé z toho, co bylo zde k vidění, bylo pro lidi Jestřábího kmene zcela nové. Pokud se jim to líbilo, snažili se to výměnou ve větších množstvích získat. Navázaly se čilé styky s jinými kmeny. Kde předtím kvůli loupeživým přepadům panovalo napjaté nepřátelství, tam se nyní navázalo pouto vnitřní sounáležitosti pro všechny, kteří se ve velké říši nazývali Kelty.
Vícekrát se stalo, že byl Seabhak volán do jiného knížectví, aby pomohl ve výkladu učení, nebo aby urovnal nějaký spor. Také Donald, který byl mlčky uznáván ve všech kmenech jako nejhlavnější druid, stojící nade všemi ostatními hlavními druidy, musel tu a tam propůjčit nějaké slavnosti mimořádné posvěcení tím, že ji vedl.
Co se dělo na druhém břehu moře, jež omývalo nejvzdálenější hranice keltské země, o tom tito lidé věděli málo. Stalo se, že obchodní lodě přinesly zvěst ze vzdálených zemí. To však vyvolalo jen stěží vzrušení. Keltové byli pevně semknutým národem, jenž měl pro jiné dění malý smysl. Nikdo netoužil vidět, jak to vyhlíží na druhém břehu. Nechtěli také nic slyšet o lidech, kteří jim byli bytostně cizí. -
2024 ©