Otázka: „“Co si myslíte o asertivní komunikaci? Ve své funkci v práci mám totiž potřebu komunikovat asertivně. Žel, přišel jsem ale na to, že u určitých lidí prostě nemá smysl byt dobrý a milý. Zkouším být asertivní, ale cítím v duši chlad a bojím se, že to není ta pravá cesta. Velmi mě proto zajímá, jaký je duchovní pohled na tuto problematiku?“
Odpověď:
V jistém smyslu jde o dobrou věc se snahou být na jedné straně vnímavý vůči lidem, a na druhé straně, v komunikaci s nimi vstřícný. Zdá se mi však, že tyto hezké cíle jsou vytyčeny jen čistě rozumově racionálním způsobem. Že do asertivního jednání se člověk nutí jen rozumovým úsilím.
Neboť i když jde o věci relativně dobré, takovéto čistě rozumové snažení omezuje svobodu ducha. Bere volnost duchu, který když není omezen striktními rozumovými mantinely, sám jasně cítí, jak v každé situaci a ve vztahu ke každému člověku správně jednat.
Kdybychom totiž žili takovýmto způsobem a dali svobodu svému duchu, staly by se v podstatě bezpředmětnými ty stovky knih, napsaných o osobním, nebo profesním růstu. Knih o tom, jak správně komunikovat s jinými, jak se stát úspěšným a podobně.
Duchovně živý člověk podvědomě tuší a cítí, že v úsilí o asertivní jednání není cosi v pořádku. A tuší to správně. To se totiž ozývá jeho duch, který cítí, že snaha o striktně asertivní jednání je jednostranností, která nekoresponduje s vícerozměrností života. A to proto, že realita vyžaduje tvůrčí a živé uplatňování jednak principu lásky (asertivity), a jednak principu spravedlnosti. Jinými slovy řečeno, člověk má být na jedné straně asertivní, ale na druhé straně musí být schopen vzhledem k situaci, která to vyžaduje, obrazně řečeno, bouchnout také pěstí do stolu.
O Ježíši se například mluvilo, že byl Láskou. Ale přece jen v určité situaci, která to vyžadovala, zpřevracel stoly penězoměncům na nádvoří chrámu a vyhnal je odtud bičem.
Myslím, že právě v tomto spočívá podstata vnitřního rozporu, který cítí vnímaví lidé při své snaze o asertivní jednání. Neboť v realitě, ve které žijeme, musí být harmonicky a ve vzájemné, nedílné provázanosti uplatňovány dva základní principy bytí. A to princip lásky a princip spravedlnosti.
Pokud tedy člověk cítí, že v určité situaci musí, byť poměrně drsným způsobem uplatnit také princip spravedlnosti, má tak učinit a nesmí si pak vyčítat, že nebyl dostatečně asertivní.
Neboť na naší zemi žijí skutečně lidé různé duchovní zralosti a my musíme dát v tomto směru svobodu svému duchu. To jest svému citu, který nám vždy ukáže, jak máme v dané situaci a vůči danému člověku správně jednat. Zda prostřednictvím principu lásky (asertivity), nebo prostřednictvím principu byť přísné spravedlnosti.
Tento rozdíl budeme vždy jasně cítit, pokud nespoutáme svého ducha nejrůznějšími rozumovými poučkami, které nemohou nikdy vystihnout širokospektrálnost skutečné reality.
Každému, kdo se nachází v podobné situaci a řeší podobné dilema, může ke správnému pochopení velmi napomoci níže připojený text, který pochází z významného, duchovně filozofického díla s názvem "Ve Světle Pravdy".
Náboženství lásky
Náboženství lásky je falešně chápáno mnohostranným zkreslením a znetvořením pojmu láska; neboť největší částí opravdové lásky je přísnost! To, co se dnes nazývá láskou, je všechno jiné než láska. Když se půjde tak zvaným láskám neúprosně k jádru, tak tam nezůstává nic než sobectví, ješitnost, slabost, pohodlnost, domýšlivost nebo pudy.
Opravdová láska nebude pohlížet na to, co se druhému líbí, co je mu příjemné a způsobuje mu radost, nýbrž ona se bude řídit pouze tím, co druhému prospívá! Nezáleží na tom, zda to druhému způsobuje radost či nikoliv. To je pravá láska a služba.
Jestliže tedy stojí psáno: „Milujte své nepřátele!“ Tak to znamená: „Čiňte, co jim prospívá! Rovněž je tedy také kárejte, jestliže nemohou jinak dospět k poznání!“ To jest jim sloužit. Jen při tom musí vládnout spravedlnost; neboť láska se nedá oddělit od spravedlnosti, obě jsou jedno! Nemístná poddajnost znamenala by ještě větší pěstování chyb nepřátel a tím více by se připouštělo jejich klouzání po šikmé ploše. Byla by to láska? Tím by naopak došlo k provinění!
Náboženství lásky se jen přáním lidí stalo náboženstvím ochablosti, stejně jako osoba nositele Pravdy Ježíše Krista byla stržena k změkčilosti a povolnosti, které on nikdy neměl. Právě svojí všeobjímající láskou byl mezi lidmi rozumu drsný a přísný. Jeho smutek, který se ho často zmocňoval, byl vzhledem k jeho vysokému poslání a tomuto lidskému materiálu stojícímu proti němu už jen samozřejmý. Neměl se změkčilostí naprosto nic společného.
Náboženství lásky bude po odložení všech znetvořenin a dogmatických omezení učením nejpřísnější důslednosti, ve které nebude možné nalézt žádnou slabost a nelogickou povolnost.
http://kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š
2024 ©