ORORUN, poslední král Atlantidy, vypráví: Vědění o Bohu. Pomocí své rozšířené mořeplavby přicházeli jsme do styku s jinými národy. Plavili jsme se tak daleko, jak se nám líbilo. Kdo se setkal s jinými národy, měl povinnost vypátrati, zda mají něco lepšího než my. Zřídka přišla zpráva o něčem dokonalejším, neboť my jsme měli téměř vždy ve všem převahu. To posilovalo naši pýchu.
Po stopách našinců připlouvali k nám časem na lodích také obyvatelé jiných zemí, cizích ras. Obdivovali nás a toužili po všem tom lepším, z čeho jsme se my těšili.
Zadrželi jsme je a učinili jsme z nich otroky. Nikdy jsme nepropustili muže, který byl přistižen se zbraní v ruce. Všichni museli nám sloužit. Jejich potomci zůstávali služebníky a patřili k rodině téhož pána jako jejich otcové.
Hlavním důvodem pro tento způsob jednání bylo, že jsme nechtěli, aby ve své vlasti o nás vyprávěli, a tak na nás přivedli ostatní lid. Mimo to snažili jsme se také vytvořit lid, nad kterým bychom mohli my, Erarijci, vládnout jako Bohové.
Každá cizí rasa přinášela s sebou nové názory a nové znalosti. Většinu z toho jsme zavrhli, ale někdy jsme se přece jen něčemu naučili, jako kupříkladu tkaní látek.
Jednou k nám připluli hubení, žlutí mužové s černými vlasy a dlouhými vousy. Bylo to dávno před mou vládou, ale zpráva o tom zachovala se u nás nezkreslena. Přinesli k nám vědění o číslech.
Až do té doby jsme znali "Tyr" (trojúhelník) a "Mal" (kříž, později čtverec). "Mal" vznikl ze světových stran, v nichž stálo slunce. Spojili jsme nejvyšší bod a nejhlubší stín a pak oba stejně vzdálené body mezi nimi. "Mal" byl nám běžným pro všechno, co souviselo se stvořením. Naproti tomu "Tyr" byl u nás posvátným. Ukazoval nám trojnásobnou podstatu Božského a byl tajemstvím.
Pak přišli tito žlutí a pravili: "Máte zcela pravdu. Tyr, čili číslo tři, jest Božská dokonalost. Mal, tedy čtyři - lidské. Dáte-li nyní Božské a lidské dohromady, tu obdržíte to nejvyšší a nejdokonalejší, co lidé vůbec znají - totiž posvátné číslo sedm. Vzhlédněte k nebi, kde stojí jako ukazovatel a jako ředitel vašich osudů!"
A my jsme ji našli a naučili jsme se ještě mnohému od žlutých mudrců. Ukázali nám, jak čtyři body kříže Mal jinak spojeny, dají nám čtverec. Naučili nás číslům mezi jedničkou a čtyřkou a číslům nad nimi až k jedničce na vyšší úrovni - k desítce.
Erarijcům se zdálo, že se tím stali nesmírně moudří a duchovně obohaceni. Cítili tak velikou vděčnost, že dali cizincům lodě a propustili je na svobodu, když se dříve od nich naučili všemu, čeho se mohli dopátrat.
Zvolna shromažďoval se z mořeplavců a dobrodruhů, kteří dopluli k našim břehům, "lid", nad kterým jsme my, Erarijci, vládli. Hluboká propast dělila nás od lidu, který sice pocházel z těchže Lemurů jako my, ale způsobem svého vývoje stal se cizím naší povaze. Především bylo nápadné, že jen málokdo z nich dovedl se sprostiti hrubohmotné schrány, vidět bytostné a stýkati se s nimi, jak jsme tomu byli zvyklí my po celé dlouhé generace. Jestliže k nám přesto přišli lidé s takovouto schopností, pak zmizela tato většinou již u jejich dětí.
Pro tento lid platily zákony, proti kterým se nesměli prohřešit. Nás ovšem se tyto zákony netýkaly. Rozumělo se samo sebou, že žádný Erarijec nečinil nic, čím by se postavil na úroveň lidu. Stalo-li se tak někdy, pak už to nebyl víc Erarijec, a byl z našeho kruhu vyobcován.
V Orokunově říši byl veliký ostrov, kde žili ti, kteří klesli a prohřešili se proti svému stavu. Jak oni, tak i jejich potomci, mohli své provinění odpykat jen hrdinskými činy. Jestliže vykonali takový čin, pak hlásali Skaldové jejich slávu, aby mohli být opět přijati do našich řad. Proto opěvovali naše hrdinské písně stále jen ostrovní zemi - sídlo hrdinů. Tito hrdinové byli však vlastně vyvrženci nebo jejich potomstvo. Je proto přirozené, že všem našim hrdinům jsou připisovány veliké chyby.
O nás Erarijcích víte jen velmi málo. My jsme nepotřebovali, aby pěvci hlásali naši slávu. Byli jsme šťastni, a proto jsme obšťastňovali i lid, aby mohl spokojeně žít pod naší ochranou. Byli jsme pyšní a hrdí lidé. Co jsme dělali, činili jsme z vnitřního popudu, jejž jsme bez odporu následovali.
Nejušlechtilejší z našeho rodu byla kněžka Amma-Era! Žila na strážné věži a dívala se odtamtud na hvězdy. Vykládala proroctví našich věštců a tvořila nám spojení s Bohem, jakmile jsme Jej poznali. Když cítila, že se blíží její konec, předala své tajemství jedné z panen, kterou si za tímto účelem vyvolila. Tato se pak stala opět Amma-Erou.
Ačkoliv jsme si nesmírně vážili naší kněžky, přece jsme se o ni pramálo starali, pokud nás nějaká starost nedonutila, abychom se jí tázali. Její život byl osamělý, jen příležitostně hovořívala se svými žáky - hvězdopravci. Stála nad kněžími, kteří vykonávali náboženské úkony, ale nedávala jim nikdy přímé rozkazy, nýbrž sdělovala své pokyny králi, který je předával dále, jak uznal za dobré. Jestliže promluvila nebo varovala, netázala se již nikdy, co se stalo s jejími slovy. V dobách nouze nebo veliké radosti řídila Amma-Era náboženské slavnosti, při kterých však směl býti přítomen pouze král a jeho družina. Lid byl vyloučen. Důvodem bylo, že lid považoval nás - Orokuna a Ororuna - za bohy a my sami jsme věřili, že jimi jsme. Když však Amma-Era volala k nejvyššímu Bohu a přinášela Mu oběti, kde by zůstala víra lidu v nás? Dnes vidím, jak to všechno bylo falešné! Tehdy však připadali jsme si nesmírně moudří a nedotknutelní.
Atlantis byla zemí zpěvu. Měli jsme nádherné kněžské chóry, jakých svět od našich dob již neslyšel. Každá denní doba měla své vlastní znělky, které byly odposlouchány z hudby sfér. Slyšeli jsme tehdy více než vy dnes!
Naše ucho bylo jemné a bystré k vnímání tónů vesmíru a naše hrdla dovedla tyto harmonie čistě a jasně opakovati. Tak sestávala naše bohoslužba hlavně ze zpěvů a tanců, které kněží za těchto chórů tančili. Vy, lidé dneška, nedovedete si již představit, jaká síla a vážnost, ale také kolik slavnostního jest v těchto kruhových tancích! Přitom s oblibou byl napodobován běh hvězd, pokud naši vědci dali nám o něm zprávu. Snad až Země vystoupí opět do své staré výše, budete slyšet i vy tuto hudbu vesmíru, podle níž tančí hvězdy své tance. Je to podivuhodné, býti spojen s tím, čemu vy říkáte "pozdější stvoření". My jsme tomu říkali "Ur" ("Pra"), tedy to, co jest od pradávných časů stvořeno, a cítili jsme se s tím zajedno…
2024 ©