Čas sklizně

Fantomy a démoni, stvůry všech možných podob a druhů nyní obklopovali zeměkouli hustou hradbou svých těl. Ač byli stvořeni ze zlých lidských myšlenek a citů, lidé o nich nic nevěděli, neboť oblast působnosti těchto netvorů neležela v nejhrubší hmotě, kteraou pozemští lidé jako jedinou vnímali, ale o stupínek výše. Zcela podle zákona přitažlivosti stejnorodého, shromažďovali se tyto strašlivé myšlenkové a citové útvary v jakýchsi centrálách, vždy podle svého druhu, stejní ke stejným.

Takto vznikla centra, kde se to hemžilo útvary závisti, centra, kde byly útvary nenávisti, sobeckosti, zášti a další a další. V každém takovém centru se fantomy a démoni stejné podstaty navzájem posilovali a působili spolu na každého člověka, ve kterém nalezli byť jen kousek stejnorodosti. Každý útvar pak byl navíc spojen s konkrétním člověkem, který mu dal vzniknout a k němuž se později, dle zákona zvratného působení, vrátí mnohonásobně zesílen, aby ho trápil.

Byla v tom zakotvena neúchylná spravedlnost Stvořitelova, spočívající v zákoně: co kdo zaseje, to sklidí. Kdo svým myšlením nebo cítěním nechá vzniknout takovéto stvůry, musí jim následně sám čelit, aby na vlastní kůži prožil, čemu pomohl na svět. V tomto prožití buď zmoudří, nebo klesne ještě hlouběji. I v tom je ta nejvyšší spravedlnost.

Aby však lidé nebyli rozdrceni vahou svých vin, byl jim doposud ponechán nějaký čas, než je zasáhly zpětné účinky jejich činů. Tento čas mohli využít ke zmoudření, a kdo jej takto využil, toho zpětné prožívání zasáhlo mnohem slaběji, někdy jen symbolicky. Kdo ovšem tento čas nevyužil nebo využít neuměl či nechtěl, na toho zpětné prožívání dopadlo s neztenčenou silou. I v těchto případech se ovšem projevovala nesmírná Stvořitelova milost v tom, že nebylo dovoleno, aby se na člověka sesypalo všechno najednou, ale bylo to dávkováno postupně, vždy podle toho, kolik ten který člověk v té chvíli mohl zvládnout. Díky nesmírné spravedlnosti v prožití si svých vlastních chyb a ještě větší milosti v tom, že na člověka nebylo nikdy naloženo více, než mohl unést, byla mu dána i možnost se ze svých chyb poučit, místo toho, aby se pod nimi zhroutil.

Milost Stvořitelova se projevovala jakousi světelnou ochranou, která zabraňovala tomu, aby se na člověka jím vyvolané fantomy a démoni vrhli plnou silou, které by velmi pravděpodobně nemohl vzdorovat. Vše bylo řízené Vůlí Nejvyššího a Jeho moudrou spravedlností. Toto vše ovšem probíhalo mimo vědomí člověka, a Vůle Nejvyššího byla vykonávána jeho věrnými služebníky, bytostnými. Ti totiž nepůsobí jen v přírodě a jejích elementech, ale ve všech dějích probíhajících ve všech hmotnostech. Někteří tkali koberec osudu každého z lidí, vycházejíce přitom z jeho činů a zároveň i respektujíce jeho svobodnou vůli, kterou mohl využít ke změně směru své cesty z pádu na vzestup, nebo naopak.

Další bytostní se pak starali o nespočet dalších činností, z nichž některé souvisely s lidmi přímo, jiné nepřímo a mnohé vůbec. Člověk tedy ovlivňoval svým chtěním činnost mnoha takových bytostí, ovšem ne jako jejich pán, jak si někteří lidé bláhově mysleli, nýbrž na základě jeho činů byla bytostnými připravována jeho další cesta v souladu s Vůlí Nejvyššího. Bytostní měli tedy jen jednoho pána, Nejvyššího, a nikomu jinému nebyli podřízeni.

Vše fungovalo jako kola dobře namazaného stroje, až na to, že lidé svými nesprávnými cestami, činy a skutky až příliš často dobrovolně strkali své ruce přímo mezi ozubená kola, křičíce a stěžujíce si při tom, že je to bolí. Mohlo by se zdát, že se po první takové zkušenosti poučí, ale opak byl pravdou. Pyšni na svůj rozum, dle kterého měli všechno vědět lépe než sám Tvůrce, se s nepochopitelnou zaslepeností vrhali mezi ocelová kola zákonů Stvoření, která je zákonitě musela jen pokaždé vážně poranit a oslabit. Kdyby se místo toho vřadili do těchto zákonů, tedy do principu práce toho pomyslného stroje, stroj by jim místo bolesti přinášel jen požehnání a pracoval by pro ně. Místo toho se však lidé stále více a více odkláněli od pravého poznání těchto zákonů a cesta lidstva se stále více a více svažovala směrem dolů...

Hmotné světy měly díky své těžkopádnosti a veliké vzdálenosti od záření Stvořitele jen omezenou dobu životnosti, po jejíž uplynutí musí být hmota opětně rozložena na jednotlivé stavební částice. Ty tak dokončí svůj veliký okruh Pozdějším Stvořením a občerstveny silou světlého záření shůry pak vytvoří základ pro zformování nových, panenských, hmotných světů. Jako každý "stroj", i tento měl tedy svoji určitou "životnost". Taktéž stroj, který je udržován a správně olejován, vydrží funkční mnohem déle než stroj neudržovaný, nebo dokonce stroj, do kterého se místo maziva sype písek. Právě takovým pískem je nesprávné lidské konání a vzdor lidí vůči základním stavebním silám Stvoření - zákonům Stvořitele. Hmota, která by před sebou měla ještě dlouhou dobu existence, je tak zatěžována temným lidským konáním a rychle spěje dolů k bodu, kdy bude muset padnout do rozkladu. Předčasně...

Lidský duch, který by při správném vývoji byl v tuto dobu již zralý, si pod sebou sám podřezává větev, neboť pokud před pádem hmoty do rozkladu nedokáže tuto hmotnost opustit, protože je k ní vázán nutností odčinění svých provinění, bude do rozkladu stržen spolu s ní. Aby bylo zabráněno předčasnému rozkladu hmoty a ti nemnozí usilující ke Světlu ještě dostali šanci dokončit zde svůj vývoj a odejít do svého duchovního domova, probíhá v současné době Soud. Soud Boha nad člověkem, kdy budou lidé roztříděni dle svého konání na ty, kdo mohou přetrvat, a na ty, kteří budou zavrženi. Během tohoto Soudu je tlakem zvýšeného proudění Světla velmi urychleno působení Božích zákonů a součástí této doby je právě i čas, kdy se lidé musí bez ochrany postavit svým myšlenkovým a citovým výtvorům. Během této doby budou lidé zcela zbaveni ochrany a jimi samými vytvořené fantomy a démoni na ně zaútočí plnou silou. Tento čas, nazývaný dobou, kdy Bůh zahalí svoji tvář, dobou odpoutaných fúrií, právě nastal...

Bytostní se pohybovali v astrálním a myšlenkovém světě, připraveni vykonat to, co muselo být vykonáno. Světelné záření zatím obklopovalo lidstvo a každého, kdo nebyl zcela v moci svých vášní, alespoň částečně chránilo před ohavnostmi plazícími se kolem něj. Stvůry vzniklé ze všech lidských poklesků tak nemohly útočit s plnou silou, ale velkou obžalobou lidstva bylo, že i s touto ochranou tak mnozí lidé padli do jejich moci. Z milosti Stvořitele bylo doposud od nepaměti zařízeno, aby tyto stvůry nemohly použít více síly, než byl ten který člověk schopen snést, byť s nasazením všech sil. Nyní ale čas vypršel a v Soudu nad lidmi dostaly myšlenkové a citové útvary na určitý čas úplnou volnost. Na pokyn shůry rozťali příslušní bytostní ochranné záření obklopující lidstvo, a poté se stáhli do ústraní...

Několik světlých dobrodějných bytostí, protiklady fantomů a démonů, vzniklých z dobrého chtění, tak mohlo s plnou svoji silou poskytnout pomoc a přinést požehnání těm lidem, kteří měli v sobě převažující ušlechtilé vlastnosti a snažili se jít cestou Světla.

Ze zbylé temné masy se ozvalo obludné zavytí radosti a chtíče a nestvůry se vrhly na lidstvo zbavené ochrany. V každém člověku, ve kterém našly něco stejnorodého, svým působením posílily tyto špatné vlastnosti natolik, že takový člověk přestal být svým vlastním pánem a byl zcela ovládán těmito temnými útvary. Mezi lidmi zavládlo šílenství, které bylo zřejmé každému, kdo se dokázal ještě nezaujatě dívat. Většina lidí však nic nepozorovala, neboť ve své stejnorodosti považovala vzniklé šílenství za normální. Společnost se stávala ve svých vybičovaných vášních stále bezohlednější, stále častěji vznikaly lokální války, silnější bral a slabší se krčil a útočil zpoza zad silnějších. Světem lidí se rozlévalo utrpení, zatímco fantomy a démoni slavili svůj triumf.

Každý člověk, který si ještě uchoval svoji vůli a vzdoroval řádění temnoty, musel vynakládat všechny své síly, aby nepadl. Na nic jiného mu pak již síly nezbývaly, a i když se mu podaří v tomto čase obstát, bude to pro jeho vyčerpaného ducha znamenat velké zdržení v jeho vývoji.

Pouze ti, kteří využili předchozí čas a dokázali se v převládajícím dobrém chtění zbavit svých špatností, byli chráněni i nadále. Ne snad oním světlým zářením, které bylo odňato skutečně všem, ale tím, že temno v nich již nenacházelo nic stejnorodého, a tak nad nimi nemohlo získat svoji moc. Ale ani pro tyto lidi nebylo toto období lehké, a mnohý z nich nakonec zakolísal a mohl tak být stržen temnem...

Lidé, kteří ani před tím nevěřili ve Stvořitele, se většinou ve své nevíře utvrdili. Mnozí věřící nesprávně pak rouhavě obviňovali Stvořitele z nastalých běd, zakrývajíce si oči před skutečností, že se jim dostalo spravedlivě jen toho, co sami přivedli na svět. Jen malý zlomek z těchto lidí nastalým utrpením prohlédl a probudil v sobě touhu po čistých ideálech, touhu po nalezení Pravdy. Takový pak mohl společně s těmi, kteří šli cestou Čistoty již dříve, vstoupit do nové doby budování království Božího na Zemi. Do doby, kdy bylo temno spolu se všemi lidmi ležícími v jeho spárech vypuzeno pryč, aby již do nové výstavby nemohlo vnášet rozruch a nesoulad.