Čekající země 2

Napsal Smilan.bloger.cz (») 8. 2. 2018, přečteno: 485×
oblaky_2.jpg

Kolem Hjalfdara se však pohybovala vlákna, která on dovedl řídit nahoru jako nikdo jiný z jeho družiny. Bytostní napínali kolem něho pomocné síly a jeho duchovní oko vidělo světle jasný most, na němž se objevil Heimdall, světlý strážce. A jeho hlas byl jako hlas hromu, když pravil:

"Tvůj Pán, který řídí a pohybuje nebem a zemí, který stvořil také nás a naplnil nás silou svého živoucího světla, praví ti nyní mými ústy, jimž lépe rozumíš než ústům jeho věčných světlých duchů. Povstaň, vezmi svůj lid a putuj k severu, neboť tato země bude po dlouhý čas, během kterého mají vzniknout skvělé hodnoty, zemí ohnivou. Teprve později, až tvůj duch tě přivede opět sem dolů, bude nosit lidi z masa a krve.

Ty jsi jeden ze stvořených z prasemene, jehož země bude několikrát nosit, aby na ní do jejího rodu zasadil čistotu svého původu. Proto Pán povede tebe a tvůj lid přes šíři země, čas od času skrze věčnost, a ty budeš slouti praotcem lidstva na konci těch dob, kdy láska Světlého Otce uzavře kruh tvého putování."

S hukotem přiletěla bouře a jen malé místo na nebi nad Hjalfdarem bylo bezoblačné. Na jeho tváři ležela zář světla a všichni muži ji viděli. V tichém pochopení drželi schýlené hlavy a mladí mužové klečeli na zemi. Všichni pozvedli ruce s dlaněmi obrácenými vzhůru a očekávali požehnání Světlých. Slyšeli Heimdallův roh, vyciťovali lesk jeho světlého oblouku a cítili, jak bytostné tkaní napíná kolem nich své síly a očisťuje nebe, pod nímž stáli.

Pozorovali zuření a rostoucí hukot ohnivého nitra země, cítili chvění tenkých vrstev, po nichž dosud putovali, a slyšeli volání Heimdallova rohu, který vyzýval k opuštění osady. Dobře uspořádaný, v klidu a přece rychle vydal se na cestu malý průvod. Ženy, děti, kozy a krávy, telata a psi, někteří obtíženi náklady, někteří volní.

Ve vzduchu je provázelo hejno ptáků, jež vyhlíželi jako bílí holubi.

V čele průvodu kráčela Holda a za ní čtyři světlovlasé dívky. Pak se řadily ženy různého stáří, z nichž některé byly neseny na nosítkách, neboť byly poraněny. Holda ve své péči neponechala v osadě nic živého. Kolem její postavy byl upředen světlý plášť, jehož řídící a šeptající pomoc byla pochopitelná jen jí a Hjalfdarovi. Také ona směla čerpat plnýma rukama z milosti Světla.

Na Hjalfdara přišla síla shůry. Stál, všechny o hlavu převyšuje, uprostřed své malé družiny. Ženy a děti zastavily se na úpatí pahorku a dívaly se z části v plachém obdivu, z části ve starostech, zda všechno to hrozné prožití je neobklopí, v důvěře a plné úctě na světlovlasého vůdce, který zářil jako Heimdall. Jako by světelný kruh tkal se kolem něj a s výšin se blížil světlý plamen a hučící zvuk.

"Já jsem ten, který tě volá. Já, ten, který jsem. Ten jedině existující. Pravím ti, splň to, co ti poroučí Duch Boží. Stojíš ve Světle Jeho lásky. Naplň Jeho Svatou Vůli jako posel ve hmotě, uzrávej k provedení. To praví ti ten, který se jmenuje Amen."

Hjalfdar naslouchal hukotu této síly, která ho naplnila dosud nepoznaným proudem života. Cítil a viděl záchvěvy plamenného světla, které se mu zdálo příliš silné, než aby se odvážil do něj pohlédnouti.

On, který dosud všechno přijímal beze strachu a snažil se vyzkoumat a pochopit, byl jako oslepené přemožené dítě, jež chvějíc se, skrývá svou tvář do rukou.

"Pane, který se jmenuješ Amen, Ty jsi vyšší než všechno, co jsem kdy tušil. Vím to, cítím Tvou moc a sílu, která proudí skrze mne. Heimdalla jsem směl vidět, Tebe však nemůže vidět žádný člověk - nejvýše snad odlesk Tvého lesku. A již tento odlesk mne oslepuje."

Hjalfdar nevěděl, že mluvil všechno zřetelně a hlasitě slovy svých druhů, takže mu vše rozuměli. Necítil a neviděl, jak se s údivem sklání plni zbožnosti. Mlčky a v úctě naslouchali mohutným zvukům a slovům, která proudila z milovaných úst.

Tak jako Hjalfdarovo nitro, tak i jejich bylo zasaženo a rozechvěno, a tak jako on, poznali i oni všemocnou sílu slov, která z něho opět zaznívala:

"Nechám před vámi kráčeti jednoho z mých duchů, abyste zachránili semeno, které má býti na zemi nositelem mého Svatého Slova. Budete vedeni, chráněni a obdařeni radou a můj Zákon budiž vám životem, světlem a oporou až do věčnosti! Obrať nyní svou tvář ke hvězdě, která ti září na severovýchodě a kráčej v čele svého lidu. Dívej se jen kupředu, ne za sebe, neboť síla svítícího ohně přeleje se všude stejně jako moře a se sykotem poteče do moře.

Všechno, co se zachovati má, se zachová a potáhne s vámi. To ostatní je pouze stupněm k vybudování velikého masivu. Buďte bdělí a učte se na tkaní mocných sil Stvoření v mé Vůli. Vydejte se nyní na cestu, neboť vaše hodina nadešla!"

A Hjalfdar šel ve svitu polární hvězdy na severovýchod, maje v zádech rudou zář nebes a dýmající páry. Jeho věrní šli za ním. Nebylo slyšet žádného slova úzkosti nebo žaloby a žádný pohled neobrátil se zpět do strašlivé výhně. Všechno bytostné pospíchalo napřed. Svištění a šustění křídel bylo cítit nad jejich hlavami.

Kráčeli stále s klidnou pravidelností s důvěrou v dosud ještě neznámý cíl své cesty, vedeni vírou v moc velikého Světla a osvěcováni jeho silou. Kráčeli po písčinách porostlých krátkými travinami do holé, chladné, suché a mlčící nekonečnosti.

Tato krajina byla jim neznámou a oni se jí až dosud vyhýbali pro její velikou pustotu. Jako vyprahlá kotlina, zvlněná malými pahorky, písčitá a prázdná, bez života a osamělá, rozkládala se tu před nimi, připravená ku vzniku dalšího života.

Tak blízko milé půdě jejich dosavadního domova, kde byla spojena rajská krása s drsnou divočinou, půda bohatá a plodná, tak blízko ležela tato spálená, zasypaná země, kterou kdysi zrodily asi také tak žhavé, strašlivě se ženoucí proudy ohně.

Mlčenlivá, připravená a přesto prázdná. Tak tu ležela, čekajíc, než noha Hjalfdarova, prvního vyslance ducha, vkročí na tuto čekající zemi.

Čekající země! Kdo ji tak nazval? Náhle měla toto jméno. Dříve je neznali.

Ten, který šel vpředu, výše vztyčený než dosud, s kopím v sevřené pěsti, mocnými, pružnými, ale opatrnými kroky, bdělý jako panter, každý nerv a sval napjatý a připravený k činu. Tak ho znali a ten byl nyní jejich vůdcem, domovem i cílem!

Nedívali se zpět, ačkoliv Čekající země ve své mlčenlivé řeči byla pro ně téměř výhružnou. Písečné vlny byly nekonečné, jako by tu právě ustoupilo moře po dlouhé, široké záplavě. Tak to tu vyhlíželo a jen okraje pahorků žhnuly červenou září, která se chvěla po celém nebi. Hrady mraků hnaly se od severu a klesaly dolů jako husté závoje. V dáli vyla zvířata, jejichž hlasy dosud nikdy neslyšeli.

Hjalfdar kráčel vpředu a zdálo se, jako by nad ním proudilo dolů mocné světlo, pronikalo jím, rozšiřovalo a narovnávalo jeho tělo a zvedalo jeho hlavu do výše. A ze Světla stále k němu mluvil hlas rozechvívajícím tónem a vše pronikajícím zvukem, plným lásky. Stále musel naslouchat tomuto hlasu a bylo mu, jako by ho slýchával vždy, již před dávnými časy.

Slyšel šumění posvátných vod a slyšel zpěv Světlých ve chvějivém jásotu se pohybujících duchů. Viděl světlo - nic než světlo. Neviděl prach a namáhavou, šedou vrstvu písku, která chtěla překážet jeho nohám. Viděl světlo! Toto světlo šlo před ním a jemu připadalo, jako by byl nucen je rychleji následovat. A on je nepustil a jeho duch se ho držel.

Tu otevřel se mocný, nepřemožitelný proud, který pronikal jeho duchem i tělem, které zapomínalo na odpočinek, spánek i jídlo. A hlas ten jej ihned napomínal:

"Pamatuj na ty, které vedeš!"

Tu se zastavil a podíval se poprvé za sebe. Putovali již mnohé hodiny téměř mlčky a bez váhání, avšak nyní k němu vzhlíželi prosící, očekávající oči. Holda přistoupila k němu s velikou hliněnou nádobou.

"Nenapiji se první, Holdo, nýbrž až poslední. Napřed dej dětem, zvířatům a pak ženám."

Holda tak učinila a voda vystačila pro všechny.

"Na této pouti naučíte se vážit si daru nápoje jako modlitby! Touto vodou proudí do vás hojnost síly, již vám posílá Světlý Otec z Prazdroje. Budete-li ji píti v Jeho jménu, s veškerou silou své touhy, pak vám bude jediná kapka občerstvením a potravou.

Děkujte však při tom v živé radosti tak, jak to může činiti jen ten, kdo opravdu žízní!"

Tak promluvil z Hjalfdara hlas, který všichni znali a milovali a který nazývali Hjalfdarovým světlým hlasem. Když zazněl, bylo to pro ně jako modlitba.

Těšili se z občerstvení a na jeho příkaz se na krátký čas utábořili. V brzku se však obzor zbarvil, náhle padly temné stíny a chladný vítr rozvířil písek. Dolů snášeli se bytostní, kteří se táhli jako závoj do ohromné šíře a měli cosi omamně konejšivého ve svých pohybech. Jako budíček zaduněl Hjalfdarův zvuk rohu a všichni vyskočili.

"Nesmíte usnouti, musíte zůstati bdělí na pouti Čekající zemí, která nepotrvá již dlouho, a pak se na vás usměje nový domov. Buďte proto bdělí a modlete se. Živte se tou trochou chleba a čistou vodou, jež je naplněna silou Světlého Otce. On sám mi tak poručil!" -

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel jedenáct a čtyři