Smrt je jistota, se kterou musí každý z nás počítat. Zaručená jistota, ke které se každým dnem stále více přibližujeme. Žel, lidé se problematikou smrti ve vztahu k sobě samým příliš nezabývají a začínají na ni myslet až tehdy, když se přibližuje jejich čas. Potom však už bývá většinou pozdě změnit něco na jejím průběhu a zásadním způsobem ovlivnit to, zda bude lehká, nebo zda budeme muset podstoupit těžký a zoufalý smrtelný zápas. Komu to není lhostejné, měl by proto již nyní začít žít tak, aby jeho smrt mohla být opravdu snadná.
Naši problematiku si přibližme na dvou příkladech, a sice na člověku materialistickém a ateistickém, čili člověku přesvědčeném o tom, že po smrti už nic není a na člověku idealistickém, čili přesvědčeném o existenci života po smrti.
Materialista a ateista věří jen ve svůj krátký pozemský život. Nic jiného pro něj neexistuje. Dokonce ani ve svých myšlenkách nepřekračuje hranice hmotného světa, protože i ve svém nitru se zabývá pouze tím, co je podle něj reálné a co tedy má nějaký význam a nějakou cenu. Svým jednáním i všem svým myšlením je proto pevně připoután na svět hmoty. Na svůj život v hmotném světě, který podle něj smrtí končí.
Této jeho základní filozofii je přizpůsoben celý jeho život a od ní se odvíjejí hodnoty, kterým věří. A protože je skálopevně přesvědčen, že žije pouze jednou je většinou toho názoru, že si je proto třeba života pořádně užít. Že je třeba žít naplno. K tomu jsou však potřebné prostředky, to znamená peníze, které mu zajistí přístup ke všem hmotným požitkům a radostem, které život nabízí. No a proto, aby peníze k tomu potřebné a získal, neváhá mnohokrát jednat nemorálně, nečestně, nelidsky a bez soucitu. Pro něj je totiž nejdůležitější pouze jeho vlastní užívání si života. Života, který si chce užít o to víc, o co víc je přesvědčen, že smrtí všechno končí.
Čas však letí, jeho život se přibližuje ke konci a připoutání takového člověka k hmotnému světu je obrovské, protože ho svým myšlením a jednáním neustále intenzivně živil.
A najednou nadejde chvíle smrti! Přichází smrt, která mu chce absolutně všechno sebrat. Onen člověk však není schopen myslet jinak, než myslel po celý svůj život a proto se svého života křečovitě drží. On nechce zemřít. On se nechce propadnout do nicoty a nebytí. O každou minutu života zoufale zápasí.
Na jedné straně je zde tedy neodvratnost smrti a na druhé straně křečovité upínání na hmotnou existenci. Co z toho může vzejít? Nic jiného, než těžký, zoufalý a bezvýchodný smrtelný zápas. Nic jiného, než smrtelný strach před nebytím, kterému se člověk všemožně brání. Takový postoj však pouze prodlužuje jeho boj se smrtí, způsobuje těžký smrtelný zápas a bolestivou smrtelnou agonii. Každá minuta, kterou člověk ve svém křečovitém připoutáni na hmotný život získává se stává pouze další minutou jeho agónie.
Toto však rozhodně není smrt lehká a my o této závažné problematice mluvíme právě z toho důvodu, aby co nejméně lidí muselo prožívat cosi podobného.
Proto se nyní podívejme na druhý příklad a sice na člověka přesvědčeného, že smrtí život nekončí. Není vůbec důležité, jakého je tento člověk vyznání. Důležité je, že věří v pokračování života po smrti a tato jeho víra je opravdu reálná a tedy reálně ovlivňující jeho dosavadní život.
Pokud totiž člověk opravdu věřil, že smrtí život nekončí, ale dále pokračuje, musel si být vědom i určité zodpovědnosti, která se za tím skrývá a na jejímž základě bude od něj na druhé straně požadované zúčtování všech jeho činů. Velké účtování nejen za jeho činy, ale i za jeho slova a myšlenky.
Neboť skutečná víra v život po smrti je spojena se Spravedlností, před jejíž obličej jednou předstoupíme. Takové něco však od člověka doslova vynucuje určitou výšku morální a etické kvality jeho života. Člověk už totiž nemůže jednat nemorálně, nečestně, nespravedlivě, nelidsky a bez soucitu vůči ostatním když ví, že jeho pozemský život jednou skončí a on bude muset předstoupit před Spravedlnost, které se bude muset zodpovídat ze všech svých slov, myšlenek a činů.
Takový člověk sice užívá věcí hmotných, užívá svého pozemského života, avšak není k němu tak křečovitě připoután a požitky hmotného druhu nejsou pro něj jedinou prioritou.
V určitém smyslu stojí nad věcmi a má nad nimi nadhled protože ví, že všechno hmotné bude jednou muset zde na zemi zanechat. A proto nestojí o to, aby se kvůli hmotným a pomíjivým věcem vnitřně zatěžoval nečestností, nespravedlností, nelidskostí, sobeckostí a bezcitností. Neboť v hodině své smrti bude muset všechno hmotné zanechat zde na zemi a tam na druhý břeh si bude moci vzít se sebou jen svou čestnost, dobrosrdečnost, ušlechtilost, spravedlnost, lidskost a soucitnost. Hmotné totiž zůstane zde ve hmotě. Jedině to duševní, ty duševní kvality a hodnoty, které jsme se snažili žít zůstanou našim majetkem. Zůstanou pokladem našich duší, který nám nikdo a nic nemůže vzít. Ani smrt!
Jak bude tedy probíhat umíraní takového člověka? Bude více méně bezbolestné, protože duše dotyčného byla zvyklá na nadhled nad věcmi i nad životem. A proto i nyní, v hodině smrti bude mít určitý nadhled, a to dokonce i nad svou vlastní fyzickou smrtí. Bude si totiž vědom toho, že smrt je jen brána, přes kterou je třeba projít do jiné roviny bytí.
Takový člověk bude brát svou smrt jako přirozenou skutečnost, na kterou je připraven a počítá s ní. Jeho vnitřek, jeho duše proto nebude mít problém odpoutat se od umírajícího těla, trpícího bolestí. Duše takového člověka se tedy rychle odpoutá od svého těla, protože na něm až tak křečovitě nelpí. A z tohoto důvodu ani nebude pociťovat fyzické bolesti a strasti umírání své fyzické schránky.
Je však třeba podotknout, že u člověka, který je přesvědčen že smrtí život nekončí musí jít o skutečné, upřímné vnitřně přesvědčení. Vnitřní přesvědčení, jehož důsledkem byl čestný, spravedlivý a ušlechtilý život, jako i živé přesvědčení o reálnosti existence jiné roviny bytí, do které vstupujeme svou smrtí.
Na tom, jaký je náš nejvnitřnější pohled na život a jaká z něj vyplývá naše základní životní filozofie tedy záleží jakým způsobem bude každý z nás umírat. Tím totiž, co skrýváme v hloubce svého nitra určujeme, jaká bude naše smrt. Zda lehká nebo těžká. Zda to bude plynulý přechod do jiné roviny bytí, nebo bezvýchodná smrtelná agonie naplněna strachem pádu do propasti nebytí.
Člověk by proto měl snažit žít svůj život správně a naplňovat ho pravými hodnotami pokud chce, aby jeho smrt byla opravdu snadná a bezbolestná. Míra její bezbolestnosti totiž záleží do našeho životního příklonu ke skutečným hodnotám, jakož i od míry našeho přesvědčení o realitě existence po fyzické smrti.
http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.
2024 ©