Dva důkazy toho, že jsme bytostmi citu

Existují miliony lidí, kteří jsou přesvědčeni, že se máme řídit především rozumem. Že právě rozum v nás má být to nejdominantnější a nejvíce rozhodující. Jsou toho názoru, že cit je cosi příliš neurčité a nespolehlivé, o co se nelze s jistotou opřít. A navíc ještě existují také city nízké, jako například závist, nenávist a podobně, takže tvrzení, že člověk je bytostí citu a má se jím proto ve všem řídit dostává vážné trhliny.

Jak je to tedy? Více, než složité vysvětlování poslouží příklady. A my se proto nyní podívejme na dva z nich.

Prvním je existence lásky. Lásky, jako čehosi nehmotného a neuchopitelného. Jako čehosi obtížně definovatelného, ale přesto tak silného a zásadního, že to rozhodujícím způsobem ovlivňuje celý náš život. Na základě lásky uzavírají lidé partnerství a na základě lásky přicházejí na svět děti, které milujeme celý život.

Proč je láska tak silná a co je to vlastně láska? Láska je cit a cit je projevem našeho ducha. Je projevem naší nejvnitřnější duchovní podstaty, která se projevuje citem.

Nejdříve si něco řekněme o lásce pravé. Čili o lásce, která skutečně pochází z našeho ducha. Její poznávacím znakem je ušlechtilost a když vznikne, obdarovává člověka těmi nejušlechtilejšími vlastnostmi a ctnostmi.

Jednou z nich je například nezištnost. Nezištné dávání ve vztahu k tomu, koho milujeme. Jde o ctnost nezištnosti, bez vypočítavého kalkulování co za to a kolik za to, jak jsme dnes zvyklí.

Jinou ctností je ochota ke službě. Ke službě milované, nebo milovanému až do takové míry, že jsme jim ochotni snést byť i modré z nebe. Prostě, že jsme pro ně ochotni udělat cokoliv.

No a snad tou nejzásadnější pozitivní vlastností, kterou v lidech vzbuzuje pravá láska je schopnost popřít vlastní ego tím, že dobro našich milovaných stavíme výš, než své vlastní. Tak člověk překonává své dávné, živočišně egoistické sobectví a stává se konečně lidskou bytostí, zapomínaje na sebe ve službě jiným.

O takové lásce se píše také v evangeliích. A sice, že člověk musí odumřít sám sobě, aby nakonec sám sebe našel. To znamená, že člověk musí odumřít svému vlastnímu, egoisticky živočišnému, sobeckému já, aby našel vznešenou velikost vlastního lidství, spočívající v zapomínání na vlastní já ve službě, v pomoci a podpoře jiných. A tuto velkou duchovní ctnost zcela automaticky, a jen jakoby mimochodem generuje pravá láska.

Ušlechtilá láska je totiž základní kvalitou ducha a probouzí se v nás čistým citem lásky k partnerovi, k partnerce, k dětem, k sourozencům, k rodičům, k přátelům, k vlasti a podobně. A tento silný cit lásky, ačkoli nehmatatelný a neuchopitelný, ale přece tak neuvěřitelně reálný, formuje v lidech ty nejušlechtilejší vlastnosti, zmíněné výše. Taková je tedy láska, kterou se prostřednictvím ušlechtilých citů projevuje naše nejvnitřnější duchovní podstata.

Ale pozor! Láska může být také padlá, nečistá, žárlivá, sobecká, nebo prodejní. Jak je to ale možné a kde se v člověku bere tento zkažený druh lásky?

Vzniká v nás tak, že v našem nitru začne převažovat rozumová složka naší osobnosti a spolu s pudy a špatným chtěním strhne pravou lásku z její původní duchovní ušlechtilosti. Tak je potom perla čisté lásky nahrazena city nečistými.

Jako konkrétní příklad nám může posloužit třeba prostituce, která je parodií na lásku. Je výsměchem lásky. Prostituce je totiž čistě rozumovou kalkulaci s nejnižšími pudy a jejím účelem je finanční zisk. No a symbolem takovéto padlé a nízké lásky bývá červené neonové srdce nad vchodem do nevěstince.

Srdce je však symbolem citu. Je symbolem citově duchovního člověka, jehož pravá láska obdarovává svět těmi nejušlechtilejšími lidskými vlastnostmi.

Jakmile však lidé začnou ve svém nitru stavět do popředí rozum a postaví ho na nejvyšší místo své osobnosti, chladně racionální vládce rozum strhne čisté cítění člověka dolů a s pravé, ušlechtilé lásky vytvoří její rozumově pokřivenou verzi. Tak pak vzniká láska žárlivá, láska zvrhlá, láska sobecká, nebo láska pudů.

A tato nečistá láska, vytvořena špatným chtěním a nadřazením rozumu, sahá pak svýma špinavýma rukama také na symbol duchovnosti člověka, kterým je srdce. A v podobě neónového srdce nad vchodem nevěstince z něj dělá symbol zvrhlosti a nízkosti.

Pravá láska je postavena na principu dávání a láska stržena dolů a zmaterializovaná rozumem chce především brát. Toto je nejjednodušší kritérium pro odlišení pravé lásky od lásky padlé a zkažené.

A mimochodem, když mluvíme o srdci, ať si každý čtenář právě v této chvíli, při vyslovení slov: "to jsem já" dobře všimne, kam bude směřovat jeho ukazováček. Se stoprocentní jistotou právě do oblasti srdce. Do oblasti solar plexus, nazývané také sluneční pleteň, kde skutečně reálně sídlí naše pravé já. Naše duchovní jádro, komunikující s námi a projevující se v nás ušlechtilými city. A tedy také ušlechtilou láskou.

Pokud ale chceme své duchovní jádro vnímat a řídit se jeho impulsy, měli bychom dbát na tři věci.

V první řadě bychom neměli dopustit, aby se rozum stal pánem naší osobnosti, protože postupně zdegraduje vše citové v nás tak, jak jsme si to ukázali na názorném příkladu lásky. To znamená, že z lásky čisté a ušlechtilé udělá lásku sobeckou, nečistou, žárlivou a podobně.

Zadruhé bychom měli dbát, aby naše chtění bylo vždy jen dobré, no a zatřetí, aby naše myšlenky byly vždy jen ušlechtilé.

Pokud splníme tyto tři body a budeme je stále dodržovat, umožní nám to v každé chvíli jasně vnímat impulsy našeho čistého citu, které k nám vysílá naše nejvnitřnější duchovní podstata. Tak se pak staneme lidmi ducha, lidmi citu a lidmi čisté lásky. Tak se pak staneme skutečně lidskými bytostmi, ke kterým se nikdo z nás nemůže počítat, dokud nezačne naslouchat impulsům vlastního ducha a řídit se jimi.

A ukažme si nyní ještě jeden příklad velikosti citu a malosti rozumu. Bude jím umění. Konkrétně hudba. Třeba hudba Vivaldiho, Bacha, nebo Mozarta. Jde o hudbu nadčasovou, v každé době nádhernou, a dá se říci věčnou.

Proč je tomu tak? Protože v umění, a zvláště v hudbě je dominantní cit. Protože hudba je něčím, co oslovuje zejména náš cit. A nádherná a ušlechtilá hudba vzniká tak, že se autoři při jejím komponování zaměřili právě přes své cítění směrem nahoru, a ve své inspiraci zachycovali tóny vyšších sfér. Zachycovali sférickou hudbu ducha, znějící ve výšinách, kterou pak zhmotnili a zmaterializovali do notové partitury.

No a taková hudba, přijatá prostřednictvím citu pak automaticky působí právě na city posluchačů, a tedy na jejich ducha. Rozechvívá v nich cosi krásného, povznášejícího a dává jim procítit a prožít nádheru vysokých úrovní univerza, které nás svou nádherou volají k sobě.

A protože duch je věčný, propůjčuje hudbě také prvek věčnosti. A proto dobrá hudba nezestárne ani o sto, ani o pět set, nebo tisíc let.

Pokud tuto skutečnost srovnáme třeba s čistě racionálně rozumovým výrobkem, jakým je automobil, jeho životnost je podstatně nižší. Zcela nové auto je po deseti letech ojeté a po třiceti letech jde do šrotu. Jde totiž jen o rozumově materiální výrobek, a protože materie nemá v sobě prvek věčnosti ducha, směřuje rychle k úpadku a zániku, který má ve své podstatě zakódován.

A proto racionalistický výrobek z kovu, plechů, skla a plastů, jakým je auto, má mnohem nižší životnost než hudba, napsána prostým perem na papír, která však v sobě nese prvek věčnosti ducha a proto je aktuální a svěží i o tisíc let.

Samozřejmě, může být také hudba padlá, nízká a neušlechtilá. A to tehdy, když je inspirace jejího autora stržena dolů jeho vlastní rozumovostí, jeho inklinováním k nízkým pudům a jeho nízkým chtěním a nízkými hodnotami. Toto vše strhuje osobnost autora hudby dolů a on ve svém citovém zakalení čerpá prostřednictvím své tvůrčí inspirace z nízkých sfér univerza.

Na základě zmíněných dvou příkladů, čili na základě lásky a umění můžeme tedy vidět, jak vysokou hodnotu má všechno to, co je prodchnuto ušlechtilým citem. Ušlechtilým citem, protože jen ušlechtilé city jsou projevem naší nejvnitřnější duchovní podstaty. A když její impulsy vložíme do čehokoliv, ať už do lásky, nebo do hudby, nebo kdekoliv jinde, vždy vznikne něco krásné, ušlechtilé, povznášející a věčné.

Pokud ale dopustíme zakalení svého ušlechtilého cítění tím, že klademe příliš velký důraz na rozumovou složku své osobnosti, nebo tím, že podléháme pudům, nebo tím, že naše chtění není dobré, znečišťujeme své cítění tak, že jeho vnější projevy jsou pak už jen málo ušlechtilé a jsou jen karikaturou toho, jaké by vše mělo a mohlo být.

Usilujme proto, aby byl celý náš vnitřní život ušlechtilý a aby z nás na základě toho mohla proudit směrem zevnitř navenek pouze původní ušlechtilost a vznešenost našeho ducha, projevující se třeba v pravé lásce, nebo v pravém umění, jakož také ve všech ostatních věcech. Neboť absolutně všem věcem je schopen dát náš duch svou ušlechtilostí mnohem vyšší rozměr, než je tomu v dnešní době.

Neboť žel tisíce věcí, vycházejících z lidí a vznikajících lidskýma rukama, nesou smutnou vnější pečeť znečištění citové schopnosti jejich ducha. A to především proto, že lidé nedbají na čistou a ušlechtilost vlastního vnitřního života, že podléhají pudům a že jejich chtění není vždy bezpodmínečně pouze dobré.

http://kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š