Nejvnitřnějším jádrem každého člověka je jeho duchovní jiskra. V tomto ohledu jsme si všichni absolutně rovni. Každý z nás přišel do hmotnosti za účelem svého osobního vývoje k plnému sebeuvědomění. To znamená, že naším úkolem je roznítit původní, malou a nevědomou duchovní jiskru v šlehající plamen ducha, čímž se staneme plně vědomou duchovní bytostí, stojící správně ve stvoření a žijící v bezvýhradném souladu s jeho Zákony.
Toto je skutečným smyslem našeho bytí a k tomuto cíli by mělo směřovat naše celoživotní snažení. Máme neustále růst v poznávání stvoření, v poznávání jeho Zákonitostí a tak dozrávat až k plné dokonalosti, abychom jednou, jako dokonalé duchovní bytosti mohli opustit hmotnost a dostat do daru korunu věčného života v zářivé říši ducha.
Ale žel, realita je úplně jiná. Stačí se pouze podívat kolem sebe. Kolik lidí opravdu zaměřuje své životní snažení správným směrem? Tisíce, ba miliony mají úplně jiné starosti a ani netuší, co je skutečným smyslem jejich bytí. Bezhlavě se ženou za penězi, za kariérou, za majetky, za hmotnými požitky, za drahými a příjemnými dovolenými, za lepšími auty a tak dále a tak dále.
Jejich duchovní jiskra, kterou mají samozřejmě i oni proto pouze slabě a mihotavě bliká, zazděna, zapomenutá a zasypána tam, kdesi v jejich nejhlubším nitru. Tito jedinci jsou na míle vzdáleni od šlehajícího duchovního plamene, kterým po tolika staletích vývoje na zemi a v tomto stvoření už měli dávno být.
Žel, miliony lidí promrhali takovým materiálním přístupem k životu již desítky vlastních minulých inkarnací a věrni této tradici, promrhávají i své současné pozemské bytí, přičemž netuší, že dalších příležitostí k procitnutí už vůbec nemusí být hodně.
Mnozí spali hlubokým duchovním spánkem už před 2000 lety. Stali se neschopnými vnímat duchovní rozměr bytí a proto jakákoliv snaha pomoci jim se jevila jako víceméně zbytečná. Z tohoto důvodu musel sám Velký Učitel ve vztahu k takovým lidem prohlásit: Neházejte perly sviním.
Tvrdá slova, ale žel pravdivá, protože bytost, která zahrabala svou duchovní jiskru a zapomněla na ni, takovou bytost nelze nazvat v plném slova smyslu člověkem.
Každý z nás má tedy ducha - duchovní jiskru. Kdo s ní však ztratil jakýkoliv kontakt, toho lze zcela oprávněně nazvat bezduchým a Velký Učitel, který byl Láskou nazval takových lidí mrtvými.
Možná se mnohým bude zdát zvláštní, proč Kristus, který byl ztělesněním Lásky používal takové dost, nazvěme to, expresivní výrazy. Právě proto, že byl paradoxně Láska! Avšak Láska pravá a skutečná, která v sobě nese přísnost tak, jako růže trny. Pravá láska totiž dává bližnímu ne to, co je mu příjemné, ale to, co je pro něj užitečné. Pravá láska proto pojmenovává věci pravým způsobem, který se právě svou přísností může ještě dotknout člověka, zanedbávajícího svou, již pomalu vyhasínající a usínající duchovní jiskru. A takový člověk, který si uvědomí tuto trpkou pravdu, se může ještě s vypětím všech sil, které mu zůstaly duchovně vyšvihnout tam, kde měl již v současné době stát. Je to možná jedna z jeho posledních šancí!
Neboť žel, v zákonitém chodu tohoto stvoření je pevně vymezena hranice, dokdy musí každý z nás splnit určité vyšší duchovní požadavky, jejichž splnění nás bude opravňovat k dalšímu životu ve stvoření. K životu na mnohem vyšší úrovni.
Kdo tyto požadavky ale nesplní, bude vymazán z knihy života, protože byl duchovně příliš líný. Vůbec se totiž neusiloval naplňovat skutečný smysl svého bytí a mnohé jiné věci považoval za mnohem důležitější.
O ničem jiném, než právě o tomto ději říká známé podobenství o pěti rozumných a pěti nerozumných pannách. Ty první byly připraveny, čili duchovně zralé, čímž se kvalifikovali na další, vyšší stupeň života ve stvoření. Naopak před těmi druhými, které zůstaly nepřipravené, čili duchovně nezralé, zůstane navždy zavřená nedobytná železná brána a oni bolestně pochopí, že prohráli celé své bytí.
Každý z nás má svobodnou vůli a může se proto sám rozhodnout, kterým směrem bude kráčet. Zda směrem k duchovním hodnotám, čili k právu na další život, nebo směrem k "hodnotám" hmotného druhu, což však znamená jistou záhubu. Svobodná vůle v rozhodování nemůže být a ani nebude nikomu upřena. Není ale v silách člověka uniknout důsledkům, které mu jeho svobodné rozhodnutí přinese.
Toto je odpovědnost, kterou má každý z lidí k sobě samému a o důsledcích které by měli být všichni otevřeně a pravdivě informováni. Informovaní proto, aby se byli schopni po hlubokém zvážení všeho samostatně a svobodně rozhodnout správným způsobem.
http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.
2024 ©