Fascinující tajemství: láska a vzestup ducha!

V jednom z předchozích článků jsme hovořili o fatální osobnostní tragédii většiny lidí, kteří ve své nevědomosti promrhávají zásadní zlomový moment vlastního života. Je jím období ranního mládí, kdy se v nich začíná probouzet pohlavní síla. Jejím pravým účelem je pozvednutí a povznesení ducha! Má se stát mocnou podporou naší duchovní osobnosti, aby se prostřednictvím ní mohla jako na křídlech vyšvihnout k výšinám čistoty a ušlechtilosti. Tam nás to totiž právě v období ranního mládí podvědomě táhne.

K takovému něčemu však můžeme dojít jedině tehdy, pokud dokážeme zaujmout čistý a ušlechtilý postoj k vlastní, probouzející se pohlavní síle, aby nás ona, v zasnoubení se silou ducha, toužícího po ideálech mohla vynést až k výšinám Ducha, protože právě jejich dosažení je skutečným smyslem života každého člověka na zemi.

Mluvili jsme také, že žel realita je úplně jiná a absolutní většina lidí zmíněný rozhodující moment k pozvednutí vlastní osobnosti promešká. A promešká ho tím, že podlehne nejrozmanitějším tělesným pokušením a vyplýtvá svůj potenciál uspokojováním nejnižších tělesných pudů. A to ať již v rovině fyzické, nebo v rovině mentální, duševní a rozumové.

Tímto způsobem však duch člověka přichází o svou zásadní oporu, není schopen se povznést a zůstává prostřednictvím tělesných vášní připoután k nejhrubší hmotě. Zůstává se v ní hrabat jako červ, zmítaný nejnižšími pudy, vzdálený od skutečné lidské důstojnosti a ještě více od výšin Ducha, které měl dosáhnout.

Bylo by zoufalé a děsivé, kdyby obdobě ranního mládí s jeho probouzející se pohlavní silou bylo jedinou příležitostí ke vzestupu ducha, protože tuto příležitost žel většina fatálně promrhá. Existuje však naštěstí i další možnost, o které budeme podrobněji mluvit.

A je jí láska! Určitě však ne láska, jaké jsou plné současné filmy, nebo knihy. Čili láska smyslná, tělesná a náruživá.

Ne! Jde o zcela jinou lásku! Lásku čistou a ušlechtilou, která dbá jen na dobro milované osoby. Lásku, při které člověk zapomíná sám na sebe. Lásku, která trpí spolu s milovaným, ale spolu s ním se také raduje.

A je úplně jedno, v jakém věku nás zastihne a na koho je zaměřena. Ať již na muže nebo ženu, syna nebo dceru, přítele nebo přítelkyni, otce nebo matku, či kohokoliv jiného.

Každému, kdo se k ní dokáže vzepnout může přinést duchovní pozvednutí jeho osobnosti. Člověk může najít skutečnou hodnotu sebe sama a svého vlastního lidství.

Prostřednictvím své čisté a pravé lásky totiž okamžitě získává spojení s Bohem, který je sám Láskou. S Bohem, od kterého k němu okamžitě začne proudit jeho požehnání, projevující se intenzivním pocitem štěstí. Projevující se povznášejícími pocity, při kterých má člověk dojem, jakoby se vznášel.

Zcela prvním citem, vznikajícím probuzením čisté lásky je vnímání sebe sama jako nehodného. Jak nehodného milované osoby. Tímto vnitřním prožíváním, aniž bychom si to nějak hlouběji uvědomovali, okamžitě získáváme dvě významné ctnosti. A sice skromnost a pokoru.

Další obrovskou ctností je ochota sloužit milované osobě a být jí ve všem nápomocný. Ochraňovat ji, aby jí nikdo neublížil. Nosit ji na rukou, jak se v podobných případech často mluví.

Již jen tato výjimečná ctnost ochoty sloužit druhému sama o sobě, jako jediná může pozvednout osobnost každého člověka do netušených výšek. Jak duševně, tak i duchovně. Ve své lásce k druhému si většinou svou ochotu sloužit mu ani neuvědomujeme, čímž vzniká další významná ctnost, a to nezištnost.

Síla pravé lásky je schopna negovat všechno zlé, co jsme dosud udělali a povznést nás až k branám ráje přesně tak, jak kdysi dávno povznesla lotra na kříži jeho čistá láska ke Kristu. Ke Kristu a jeho prostřednictvím ke Světlu, k Pravdě a k hodnotám ctnostného života.

Neboť nezbytnou součástí pravé lásky, o které jsme ještě dosud nemluvili je silná touha po vyšším, vznešenějším a ušlechtilejším.

Tato ctnost vzniká tak, že se toho, koho považujeme ve své lásce za ideál snažíme stát hodnými tím, že se sami začneme usilovat být ušlechtilejšími, čistšími, lepšími a ideálnějšími.

Ctnost touhy po vyšším a ideálnějším je nezbytnou součástí pravé lásky. Nemůže v ní chybět, protože pak nemůžeme naši lásku nikdy nazvat pravou. Pak to bude jen nízká karikatura lásky, doprovázená množstvím nejrůznějších nectností, jako je například smyslnost, nečistota, žárlivost a podobně. Jde tedy o pokřivený druh lásky, bez snahy o vysoké a ideální, který nepozvedá, ale naopak strhává dolů. O pokřivený druh lásky bez touhy po vyšším a ušlechtilejším, který je tak velmi rozšířený na naší zemi.

Pravá láska je pro lidi jakéhokoliv věku, jakéhokoli vzdělání, nebo společenského postavení tím nejcennějším darem. Darem Božím, majícím schopnost pozvednout každého až k Bohu, ať by do té doby, pokud ji neměl, učinil cokoli temného a nízkého.

A abychom měli opravdu zcela jasno v tom, jaké ctnosti jsou ve skutečnosti neoddělitelné od pravé lásky, velmi stručně si je ještě jednou všechny shrňme. V první řadě je to skromnost. Zadruhé pokora. Zatřetí touha sloužit a být ustavičně připraveným ke pomoci. Začtvrté nezištnost. No a zapáté touha stát se čistšími, lepšími a ideálnějšími, abychom se stali vnitřně hodnými těch, které milujeme a kteří milují nás.

No a nejdůležitější ze všeho je, abychom všechny výše zmíněné ctnosti, vyvolané pravou láskou dokázali v sobě udržet natrvalo a po celý svůj život. Po celý život musí zářit v naší duši skvosty těchto ctností jako drahokamy, aby jejich jas v nás převyšoval všechno ostatní. Teprve potom budeme skutečně dobrými lidmi, kteří již ani nejsou schopni provést nic špatného, protože v jejich duši vládnou ctnosti pravé lásky. Protože v jejich duši a v celém jejich bytí vládne tím pádem samotný Bůh, který je Láskou.

Jedině takového člověka lze nazvat skutečně člověkem! Člověkem, trvalo prodchnutým vznešenými ctnostmi a životním teplem pravé lásky. Pravé lásky, bez které jsme jen zvučícím kovem bez životního tepla a bytostmi chladnými, bez pravého a skutečného života.

Žel, miliony lidí na naší planetě živoří podobným způsobem, protože se nedokázali vzepnout k pravé lásce a k vysokým ctnostem s ní spojenými. A pokud se i v určitých momentech svého života k tomu vzepnout dokázali, nebyli si je schopni trvale udržet po celý svůj život.

Tisíckrát blažení jsou však ti, kteří dosáhli pravé lásky a kteří si trvale udrželi všechny její ctnosti. Jedině to jsou totiž lidé, jací být mají a nad jakými se trvale vznáší veškerá ochrana, pomoc, podpora a požehnání velkého, všemohoucího Boha, který je sám Láskou. Láskou čistou, spravedlivou a ušlechtilou!

Milujme tedy a buďme i my čistými, spravedlivými a ušlechtilými! A království nebeské našeho velkého, vznešeného Boha pak před námi otevře své zlaté brány. Zlaté brány ke štěstí a míru na zemi, jakož i k věčnému a blaženému bytí po odchodu ze země.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š