Žijeme ve světě hmoty a vše hmotné jednou zanikne. Týká se to našeho fyzického těla, týká se to zvířat, rostlin, naší planety i celé sluneční soustavy. Tomuto ději není uniknutí! Ale pozor! Jen co se týče hmotné a materiální úrovně! V té duchovní je únik možný! A právě tento únik do bezpečí je nejdůležitějším životním posláním každého z nás! Je nejvyšším smyslem celého našeho bytí!
Poslednímu soudu, spojenému s nevyhnutelným rozkladem hmotného světa tedy neunikne absolutně nikdo z nás, přičemž poslední soud bude představovat nekompromisní hraniční čáru, probíhající napříč všemi lidmi.
Hraniční čáru, rozdělující lidi na dostatečně duchovně zralých, a tím pádem schopných povznést se z hmotného světa do věčného království ducha. A na duchovně nezralých, svázaných prostřednictvím svých chyb, nedostatků, vášní, sklonů, nemravnosti, nebo dogmat s osudem hmotného světa, směřujícího do rozkladu. Nezbytný osud rozkladu hmoty se pak stane osudem každého jednotlivce, takovýmto způsobem s hmotným světem pevně spojeného.
Toto je dění, kterému nemůže uniknout nikdo z nás. A i když mu není možné uniknout, je možné se na něj zodpovědně připravit a zvítězit v něm. Vyjít z něj, jako vítěz a ne jako poražený. Abychom se mohli stát vítězi nad smrtelností hmoty v blížícím se posledním soudu, bylo nám ukázáno, co máme dělat a hlavně, jakými se máme stát, aby se toto neodvratné dění nestalo záhubou naší osobnosti.
Jde o věci, které je třeba stále, byť tisíckrát připomínat, aby se lidé vzpamatovali, duchovně pozvedli a mohli včas povznést do království nebeského, zanechávajíc za sebou všechna nebezpečí hmotných světů, pomalu ale jistě směřujících do svého rozkladu.
Podívejme se proto nyní na dva obrazy posledního soudu, které nám mohou vnést více pochopení a porozumění do této vážné problematiky.
První obraz bude souviset se známým podobenstvím o moudrých a nemoudrých pannách. Je sice důvěrně známé, ale o jeho vztahu k poslednímu soudu se až tak moc nemluví.
Den se schyluje ke konci, pomalu se stmívá a panny čekají na ženicha. Ty moudré si prozíravě vzaly dostatek oleje do svých lamp. Avšak nemoudré panny po čase zjistily, že jim bude olej chybět. Prosí proto moudré panny, aby jim daly ze svého. Ty však říkají, že pokud jim dají olej, nebudou mít nakonec dost ani jedni, ani druzí. Ať raději jdou za prodavači a olej si koupí.
Nemoudré panny tedy odcházejí, ale mezi tím přichází ženich a moudré panny s hořícími lucernami vstupují na jeho svatbu. Dveře se definitivně zavírají a nemoudré panny zůstávají venku.
Toto podobenství nám jasně hovoří o výše zmíněné, dělící čáře v souvislosti s posledním soudem, která vzájemně od sebe oddělí připravených a duchovně zralých od nepřipravených a duchovně nezralých. Připraveni a zralí vstoupí do věčné radosti říše ducha a nepřipravení a nezralí zůstanou uvíznutí ve hmotě, za pevně zavřenou bránou, vedoucí do království nebeského.
Co však je oním plamenem, hořícím v lampách moudrých panen a co je olejem, který tento plamen živí?
Plamenem je duchovní jiskra v nás! Je jím drobné zrnko ducha, které jsme si jako největší poklad přinesli sem do hmotnosti. Aby ale plamen našeho ducha mohl jasně zářit, musí mít dostatek oleje. No a tímto olejem je naše snaha o dobro, spravedlnost a čestnost! Naše snaha o zachovávání čistoty a ušlechtilosti vnitřního života! Naše snaha o poznání Vůle Stvořitele a jeho Zákonů! Naše snaha o naplňování Vůle Nejvyššího v každodenním životě!
Kdo takto činí, bude mít dostatek oleje ve své lampě a plamen jeho ducha bude radostně hořet v očekávání příchodu Ženicha. A Ženich potom všem, ctnostmi zářícím lidským duchům, otevře bránu do svého království nebeského.
Kdo se ale neusiloval o dobro, spravedlnost a čestnost, kdo se nesnažil o zachovávání čistoty a ušlechtilosti vlastního vnitřního života, kdo se neusiloval o poznávání Vůle Nejvyššího a jeho Zákonů, kdo se nesnažil o naplňování Vůle Páně ve svém každodenním životě, ten nemá dostatek oleje ve své lampě a proto plamen jeho ducha pouze slabě bliká. Takový jedinec se nestal ctnostmi zářícím lidským duchem a proto mu nebude dovoleno vstoupit na Ženichovu svatbu. Bude muset zůstat za pevně zavřenýma dveřmi. Bude muset zůstat ve vnější tmě do rozkladu se řítící hmoty, která ho strhne se sebou.
A pojďme k obrazu druhému. Představme si vysokou horu, pokrytou velkým množstvím sněhu. V údolí pod horou žijí lidé a věnují svým námahám, starostem a radostem. Jen málokdo z nich zatouží po tom, aby se někdy dostal na vrchol hory. Přece se však najde pár jedinců, kteří se na tuto cestu vydali.
Po nějakém čase přijde k obyvatelům, žijícím v údolí pod horou, výstražná zpráva o prvním stupni lavinového nebezpečí. Mnohých se zmocní strach a začnou uvažovat, jak by se mohli zachránit, a co konkrétního by mohli udělat, aby se vyhnuli jisté záhubě v případě pádu laviny do údolí.
Ale život jde dál ve svém obvyklém spěchu, což způsobí, že se nakonec výstražná slova o prvním stupni lavinového nebezpečí pomalu s povědomí lidí vytratí.
Po nějaké době ale přichází výstraha druhá, upozorňující na druhý stupeň lavinového nebezpečí. Po tomto druhém varování však lidé paradoxně zůstávají mnohem lhostejněji, než při prvním. Vždyť nakonec k ničemu nedošlo, tak proč se znepokojovat?
No a opět, po delší době přichází k obyvatelům údolí výstraha třetího stupně lavinového nebezpečí. Ta však už zůstává téměř bez povšimnutí, protože jde o hrozbu, která se již vícekrát opakovala, aniž by k něčemu opravdu reálně došlo.
A život jde dál, až jednoho dne je najednou možné slyšet nejprve tichý, ale později strašlivý hukot padající laviny. V té chvíli je už však na všechno pozdě, protože obrovské masy sněhu tříští, ničí a hubí vše, co jim stojí v cestě, až se nakonec svalí do údolí a pohřbí ho pod sebou i se vším živým.
Zásadní otázka zní: mohl se někdo zachránit?
Odpověď: ano mohl! A to ten, kdo začal s časným výstupem na horu a dostal se na její vrchol, kde nikdy žádná lavina nepadá. Jedině tam, na vrcholu hory se totiž nachází bezpečné místo.
V našem případě, ve vztahu k poslednímu soudu to znamená, že jedině ten, kdo ve svém životě dosáhne vrcholu dobra, spravedlnosti, ušlechtilosti a všech ostatních vysokých ctností, jedině ten se nemusí ničeho obávat, když se všechny hmotné světy začnou lavinovitě hroutit samy v sobě.
Kdo se však naopak ve svém životě nesnaží o dosažení lidské dokonalosti, o dosažení lidsky dokonalého ideálu dobra, spravedlnosti, ušlechtilosti a všech ostatních vysokých ctností, nachází se v údolí standardního, každodenního materialistického života. Nachází se v bezprostředním dosahu lavinovitého zhroucení hmoty, která ho musí nutně strhnout se sebou.
Ať je ponecháno na posouzení každého, kde je v současnosti jeho místo. Zda si ještě klidně žije v údolí a nic jiného, než čistě pozemské starosti a radosti ho nezajímají. Nebo, zda již začal se svým výstupem na horu a ve své osobní snaze o dosažení vrcholu dobra, ušlechtilosti a spravedlnosti se nachází ve čtvrtině cesty, v půlce cesty, nebo ve třech čtvrtinách cesty.
Každý ať si ale dobře uvědomí, že absolutně bezpečný může být jen na samotném vrcholu hory, čili na samotném vrcholu lidské dokonalosti, protože kdekoliv pod vrcholem, na jakémkoli stupni jeho nedostatečné lidské dokonalosti a duchovní zralosti ho ještě může zachytit a strhnout lavina, do zániku se řítícího hmotného světa, která ho bude bolestivě vléci se sebou a nakonec ho rozdrtí, zničí a definitivně pohřbí.
O všech těchto věcech nebylo mluveno proto, aby byl v lidech vyvoláván strach, ale proto, aby byla konečná poznána hluboká vážnost bytí člověka v tomto hmotném stvoření. Aby byla každým jednotlivcem včas zahájena cesta k jeho odpoutání se od hmoty a k jeho povznesení se na křídlech ctností a ušlechtilosti do bezpečného přístavu věčné říše Ducha. Do království nebeského, ve kterém není žádné smrti a žádného zániku. Do království nebeského, které je věčné a jasně září vysoko nad hmotou, jako ten největší a nejvznešenější cíl všech lidských duchů.
http://kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š
2024 ©