Je člověk skutečně duchovní bytostí? Má v sobě opravdu duchovní jádro, které se v něm projevuje citem? Má se proto řídit hlavně podněty svého citu a podřídit jim rozumovou složku své osobnosti? Je náš cit, jako hlas našeho ducha skutečně natolik spolehlivý, abychom ho mohli ve všem poslouchat?
Pokud ano, jak se pak vyrovnat s tím, že v člověku vznikají také city negativní? Třeba city nenávisti, závisti, strachu a podobně? Jak se máme dívat na tyto negativní city a jaký postoj máme k tomuto všemu vlastně zaujmout?
Odpovědi na položené otázky jsou nesmírně důležité proto, abychom mohli správně kráčet životem, abychom se v něm mohli správně rozhodovat a řídit tak, jak se v něm jako duchovní bytosti správně řídit máme. A sice svým citem, který je skutečně hlasem našeho ducha. Hlasem našeho nejvnitřnějšího duchovního jádra.
Toto duchovní jádro pochází z duchovní říše a proto je čisté. Nemůže být nikdy zakalené a projevuje se v nás čistým citem.
Čistým citem!
Tohoto si je třeba být dobře vědomými. Jen čisté a ušlechtilé city jsou projevem našeho nejvnitřnějšího, čistého duchovního jádra!
Kde se v nás ale pak berou city nečisté?
City zakalené a nečisté v nás vznikají trojím způsobem. Za prvé proto, že v sobě nemáme pevného chtění k dobru. To znamená, že jsme se vnitřně vydali cestami špatného chtění.
Za druhé proto, že naše myšlenky nejsou čisté. Neboť nedbáme na ušlechtilost našeho myšlenkového života, který je nečistý.
A za třetí, protože jsme se stali lidmi rozumu, kteří postavili rozum a rozumové zvažování na nejvyšší příčku své osobnosti. A tento rozum, postavený nad cit v nás omezuje všechno ušlechtilejší cítění.
Tyto tři věci společně, nebo každá z nich jednotlivě mají za následek, že v nás vznikají city nečisté a neušlechtilé. City, které na jedné straně devalvují naši vlastní osobnost a na druhé straně se stávají příčinou mnohého zla, které provedeme, nebo vyslovíme.
Člověk se tedy skutečně má řídit svým citem, ale musí to být cit čistý, protože ten jediný je projevem naší nejvnitřnější, čisté duchovní podstaty.
Zásadní otázka tedy zví: Co máme udělat, abychom jasně vnímali čisté podněty svého citu a mohli se jimi ve svém životě řídit? Abychom mohli duchovně pokročit směrem nahoru a jít ve svém životě cestou, kterou nám ukazuje naše čisté cítění?
Pokud chceme čistý cit v sobě vnímat, musíme se postarat o tři věci. Naše chtění musí být dobré a čisté. Naše myšlení musí být také dobré a čisté. A svůj rozum nesmíme nikdy stavět na nejvyšší příčku vlastní osobnosti. Čili výše, než cit.
Pokud je totiž naše chtění nedobré a naše myšlení nečisté, nebo pokud nám vládne rozum, vytváří se mezi námi a našim čistým citem jakoby nečistá bariéra, přes kterou ho nemůžeme vnímat. Nebo přesněji řečeno, můžeme ho vnímat, ale už jen nečistě. A tento znečištěný cit, k jehož znečištění došlo za pomoci našeho nečistého chtění, za pomoci našeho nečistého myšlení a za nadvlády rozumu je tím, na základě čeho se pak vnitřně rozhodujeme.
A proto je pak člověk schopen udělat mnohé nedobré věci. Jeho vnitřními pohnutkami k tomu však není hlas pravého, čistého citu, jak se mylně domnívá. Je jím naopak cit nečistý, který vznikl za spoluúčasti jeho nečistého chtění, nečistého myšlení a nadřazeným rozumové složky jeho osobnosti.
Klíčem k očištění cítění je tedy zachovávání čistoty našeho citového a myšlenkového chtění, protože jen tak se náš vnitřní život stává čistým a ve své čistotě může najít spojení s naší nejvnitřnější, čistou duchovní podstatou, kterou se už pak může nechat bez obav vést.
Avšak nedbalost v zachovávání čistoty našeho nitra z nás dělá lidi nečistého vnitřního života, jejichž čisté city jsou zakaleny. A tomu pak nutně odpovídá také všechno naše vnější jednání.
V evangeliích je přece psáno:
Plemeno zmijí, jak můžete mluvit /konat/ dobré věci, když jste sami zlí? Neboť čím je srdce /vnitřek/ přeplněno, to říkají také ústa. Dobrý člověk vynáší z dobré pokladny /z čistého a ušlechtilého vnitřního života/ dobré věci, ale zlý člověk vynáší ze špatné pokladny /z nečistého a neušlechtilé vnitřního života/ špatné věci.
Klíčem ke konání dobra, nebo zla je tedy čistota, nebo nečistota našeho vnitřního života. Jeho čistotou navazujeme spojení s vlastní, čistou duchovní podstatou a stáváme se lidmi. Jeho nečistotou však kalíme své cítění a stáváme se služebníky zla. A pak ze špatné pokladny svého nitra vynášíme pouze věci špatné.
http://kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š
2024 ©