Jaký je smysl stáří a čekání na smrt?

Položili jste si někdy otázku, jaký má vlastně smysl pozdní stáří, nemohoucnost, nemoc a závislost na jiných, jevící se lidem aktivního věku jako něco bezvýchodního? A nejen jim, ale i mnohým starým lidem samotným?

Pod tlakem bezvýchodnosti, s vizí stupňující se nemoci a bolestivého umírání pak často zvažují myšlenku dobrovolného odchodu ze světa. A jsou i tací, kteří eutanazii i uskuteční, aby se podle jejich názoru vyhnuli zbytečnému utrpení.

Eutanazie se totiž současnému, modernímu a materialistickému člověku jeví z jeho úhlu pohledu jako dobré a humánní řešení. Vždyť přece i zvířeti, které trpí a není mu už pomoci zvykneme usnadnit jeho utrpení a smrtí ho od něj osvobodit. Proč bychom tedy měli nechat trpět lidi, pokud jim už není pomoci?

Ano, takto racionálně, ba dokonce i humánně se musí jevit problém pozdního stáří materialistům a ateistům, ovšem jen proto, že neznají pravý smysl stáří, nemoci, utrpení, nemohoucnosti a čekání na vlastní smrt. Smysl, přesahující materialisticko ateistické vnímání světa.

Zkusme se nyní trochu vžít do situace velmi starého člověka. Už dávno je za ním jeho kariéra a bývalá práce. Když odešel do důchodu, z času na čas se ještě setkával se svými kolegy, ovšem nyní jej z nich navštěvuje jen málokdo. Manželka, se kterou si rozuměl zemřela a protože se začaly množit zdravotní problémy a on se nevěděl sám o sebe postarat, dali ho děti do domova důchodců. A protože každé z jeho dětí má dost svých vlastních starostí, jejich návštěvy bývají stále řidší.

Měsíc co měsíc ho pomalu opouštějí síly a on se stává stále bezvládnějším. Kvůli nemohoucnosti musel zanechat i své poslední zájmy a koníčky. Už ho musí krmit a asistovat mu při základních tělesných a hygienických potřebách. Trpce pociťuje vlastní bezmocnost a kolem sebe dennodenně vidí i nemohoucnost jiných, podobně postižených. Prožívá stav hluboké vnitřní bezvýchodnosti, jaký dosud neměl v jeho životě obdoby. Nakonec dospěl do situace, kdy začíná vidět jako jediné východisko smrt. Smrt očekává jako vykoupení, avšak na druhé straně se jí přece jen bojí.

Jaký má něco takového smysl a v čem spočívá? A má to vůbec nějaký smysl?

Má! A obrovský! Spočívá v tom, že člověk, který už téměř všechno ztratil může a má, právě pro ztrátu všeho toho, co pro něj v životě cosi znamenalo najít to nejdůležitější a nejpodstatnější. Najít to nejdůležitější, co existuje a co pro zdánlivý význam všech ostatních věcí dosud přehlížel.

Co je to? Přece důvěra v Boha? Důvěra a upnutí se k Bohu, jako k tomu jedinému, co ještě má smysl a význam. Co má smysl a význam i ve chvílích, kdy už všechno ostatní každý smysl a význam dávno ztratilo.

Ano, v utrpení pozdního stáří, v bolesti, nemohoucnosti, bezvýchodnosti a nejednou i v ztrátě vlastní lidské důstojnosti může, ba dokonce má člověk najít důvěru v Nejvyššího. Má se k němu upnout vší silou své bytosti. Má do něj vložit všechnu svou naději a celé své bytí. Třeba ale zdůraznit, že kdyby tímto způsobem uvažoval dříve, ve svém aktivním životě, jeho stáří by mohlo být úplně jiné a on by nemusel tak trpět.

Jelikož ale pro lesk mnohých pozemských věcí, považovaných za tak velmi důležité opomenul to nejdůležitější, musel nakonec všechny tyto věci ztratit. Avšak význam nalezení toho nejpodstatnějšího v lidském bytí je tak nesmírně velký, že za něj stojí i bezvýchodné utrpení.

Toto utrpení by však vůbec nemuselo přicházet v takové vyhrocené podobě, kdyby lidé hledali důvěru v Nejvyššího v předstihu. Pokud to však neučinily, je právě utrpení stáří možné považovat za poslední, velkou milost. Za poslední velkou šanci. Za poslední velkou příležitost.

Z výše uvedených důvodů je proto eutanazie zločinem, který lidi obírá o tuto šanci. Neboť člověk je člověkem, to jest bytostí, mající schopnost hledat a najít cestu k Bohu. Najít hlubokou důvěru v Něho. A učinit tak může do poslední sekundy svého života. Proto mají velký smysl i poslední hodiny, ba i poslední minuty každého lidského života, ať už by byly doprovázeny jakýmkoli utrpením.

Člověka, nacházejícího se v takové situaci nelze v žádném případě srovnávat se zvířetem, protože za prvé, zvíře nemá takovou míru sebeuvědomění jako člověk a za druhé, nemá ani schopnost vědomého hledání a nalezení cesty ke Stvořiteli. Proto je možné jeho předsmrtné utrpení ze soucitu zkrátit.

Důvěra v Boha! Co to vlastně je? Je to důvěra v Dobro! V Dobro, které nám umožňuje prožívat vědomou existenci. A ten, kdo důvěřuje v Nejvyššího nemůže jinak, než viditelně uplatňovat vznešený princip Dobra ve všech situacích svého každodenního života.

Proto, abychom měli poznání a oporu v tom, co tímto Dobrem ve skutečnosti opravdu je nám bylo darováno Desatero a Kristovo učení. V nich najde každý, kdo chce návod k tomu, jak správně žít.

Kdo tedy důvěřuje v Hospodina a uznává jej jako nejvyšší princip Dobra, ten se snaží podle tohoto principu jednat, myslet a žít. Kdo takto činí má důvěru v Hospodina a Hospodin ho sám zahrne svou důvěrou. A tato důvěra mu bude svítit jako jasné světlo v jeho životě, bude ho životem doprovázet a přinášet mu požehnání.

A nakonec se stane Světlo Nejvyššího poslední nadějí člověka v hodině smrti. Nadějí, která mu dá jistotu pokračování jeho dalšího, vědomého bytí.

Kdo však důvěru v Hospodina v životě nenašel, nehledal a proto ji ani nemá, tomu budou jako poslední milost a poslední šance darované dny jeho stáří, nemoci a nemohoucnosti. Možná pak i on tuto důvěru najde.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.