Lidé chtěli vidět od Ježíše jen zázraky. Pak byli přesvědčeni, že mají před sebou Božího vyslance. Ale učedníci, kteří směli žíti v blízkosti Ježíše, přišli beze slov k přesvědčení, že On je Syn Boží. Mezi nimi a mezi posluchači kázání Ježíšových utvořila se již hluboká propast. Učedníci nepřijímali už jeho slov doslovně, rozumem, ale cítěním. Nemohli ještě vše do důsledku promysliti, avšak měli podíl na síle Světla, která pronikala Ježíšovou řečí, a to jim dávalo nesrovnatelně víc.
Stávali se pokornějšími a hlubšími. Ježíš to pozoroval s radostí. Světlo počalo v nich budit nový život. Nebezpečí, že první náraz větru všechno opět smete, bylo konečně odstraněno. Nadcházela doba dokonalé harmonie a přenášela učedníky do sféry životní radosti. Také hloubavý Jidáš vykonal tento vzestup, byl osvobozen a mohl jíti dále s ostatními.
Konečně učedníci pokročili tak daleko, že utvořili ochranný kruh kolem svého Pána. Ježíš cítil to tak blahodárně, že ještě radostněji než dříve rozdával lidem plnýma rukama vědění, jež v nitru nosil. Měl radost, že může obdarovávati a dával jim více, než mohli pochopit.
Nebyly to jen zákony pro spolužití a soukromý život lidí, nýbrž dával i to, co bylo vlastně nadpozemské. Jeho slova, i když je nebyli schopni sledovat a nemohli všechno pochopit, probouzela v nich touhu po ráji. A tuto touhu museli v sobě mít, chtěli-li do ráje opět jednou přijíti. Vědomě nebo podvědomě muselo býti v lidech přání, být jednou opět tam, ve svém duchovním domově.
Avšak více než jejich slova, jejich činy svědčily o síle, jíž byli neodolatelně přitahováni. Každý dobrý čin vedl je blíž k vysokému cíli, blíže než tisíc dobrých slov, která opravdově ani nemysleli. Proto napomínal Ježíš lidi:
"Chcete-li udělati dobrý skutek, neříkejte hlasitě jméno své dříve, než začnete. Ptejte se také vždy, proč chcete vykonati dobrý skutek. Nekonejte jej proto, aby se zvýšila vaše vážnost u lidí. Neznámi máte dávati chudým ze svých přebytků, neboť jinak nemáte z toho žádného prospěchu. Zvykněte si být dobří, aniž by i ti nejbližší něco o tom věděli."
Když Ježíš takto mluvil, přistoupil k němu mladý muž a ptal se:
"Pane, co mám dělat, abych dosáhl království nebeského?"
Ježíš díval se na mladého muže, viděl pěkný oděv, drahocenné šperky, jeho krásný zjev, ale zakrnělou duši, spočívající pod tímto zevnějškem.
"Ptáš se vážně, či chceš ode mne slyšeti jen radu, které bys nemusel dbáti, bude-li ti nepohodlná?"
Mladý muž lehce se začervenav pravil otevřeně:
"Dosud nikdy jsem neposlechl rady žádného člověka, protože jsem nikdy o ni nežádal, ale tebe prosím o pomoc. Vím ode dneška, že život můj, tak jak dosud jsem jej prožíval, je úplně bezcenný."
Tu naklonil se Ježíš k němu a pravil tiše tak, že jen ti, kteří nejblíže stáli, mohli to slyšet:
"Dej všechno co máš, celé své bohatství chudým a vydělávej si na svůj chléb vlastní prací, pak bude míti tvůj život smysl a budeš šťasten. Tím urovnáš si cestu do království nebeského."
Mladý muž znovu se začervenal a trochu zachvěl. Potom se však vzpřímil, jeho tělo poprvé ztratilo své ochablé držení a dávalo tušiti jeho probuzenou vůli.
"Budu žíti podle tvé rady, Pane!" pravil odcházeje.
Avšak mnozí, kteří slyšeli tuto radu, vrtěli hlavou a nechápali, proč by blaženost člověka měla záležeti na tom, jestli všechno rozdá. Vztahovali radu na sebe, každý, kdo ji slyšel. Tím vzniklo mnoho omylů, které mohly míti netušené následky. Ježíš to věděl, a přesto na tom nemohl nic změnit. Jeho slova šla od úst k ústům a byla od každého, kdo je přijal a dále předával, pochopena jinak.
A když Ježíš přišel do cizího města, kde jeho jméno bylo již známo, shromažďovali se obyvatelé a vyprávěli mu nadšeně, že už pochopili jeho slova, jeho učení, jež jim bylo přineseno těmi, kteří ho směli již slyšet. S úžasem naslouchal Ježíš těmto vypravěčům, kteří snažili se býti tak moudří. Užasl, co všechno se stalo z jeho učení a stále více litoval, že nemá možnost tomu zabránit. Lidé vyprávěli o jeho zázracích a vymýšleli k nim směšné a naprosto bezvýznamné lži. Ježíš mluvil k lidem v podobenstvích a z jejich nepochopení vznikaly příběhy, které prý on sám zažil.
Tak Ježíš kdysi vyprávěl:
"Tisíce lidí bylo nasyceno zbytky, které byly zanechány po hostině."
Lidé vzali to doslovně, když slyšeli rozšiřovat toto podobenství. Věřili neuvěřitelnému, že Ježíš sám pět tisíc lidí v poušti nasytil z drobtů, které při hostině popadaly na zem. Všude bylo podivení nad tímto činem, ale lidé chtěli něco takového slyšet, aby mohli věřit. A Ježíš se velmi namáhal, aby jim umožnil pochopení, že tento zázrak není žádným zázrakem, neboť:
"Tak veliký je proud Světla, který proniká stvořením, že lidé jen částku z něho přijímají a mnoho nechávají bez povšimnutí padnouti na zem. A to, co jako drobty rozhazují, dostačí k tomu, aby nasytilo tisíce, ba miliony lidí. Vy jste zaměnili to, co je vám bližší, pozemskou potravu za potravu duchovní .
A přece závisí chléb, který udržuje vaše tělo, také od toho, čím pohrdáte. Kdyby tento proud síly pronikající ze Světla celým stvořením jednou ustal, tu byste vy i celý svět zahynuli! Neměli byste už žádné potravy, žádného života! Uvažujte o tom, když posloucháte má slova. Nesnažte se vykládat je svým způsobem, nýbrž snažte se přijmout je s objasněním, které já vám dávám.
Přicházím ze Světla a vysílám záplavu paprsků všemi úrovněmi. Jdu opět ke Světlu, když nastane obnovení síly. Každoročně dává Bůh zářiti svému Světlu do celého stvoření a jen tehdy mohu se k němu vrátit. Na vlnách Světla budu zanesen zpět do říše Otce svého. A kdyby mně bylo vzato mé pozemské tělo dříve, nežli přijde hodina, kdy božská síla proudí do stvoření, tu musel bych čekati tak dlouho, až se budu moci spojit s božským paprskem Světla, až se mi Bůh otevře!"
Ježíš zmlkl. Co vše tím řekl lidem. Dal jim nahlédnouti do zákona, který i jeho nesl, který byl zákonem Božím a jemuž jen Božské mohlo rozumět.
Pátravě rozhlížel se v kruhu...nepochopení...také u učedníků. Zda vzpomenou na tato slova alespoň tehdy, až on odejde k Otci? Ježíš věděl, že den jeho odvolání není již daleko. Přál si pozemské smrti, neboť řekl již všechno, co lidé měli vědět. Jen jedinou cestu musel ještě vykonat, do města, jež ze všech měst bylo mu nejméně milé. Do Jeruzaléma!
S odporem slyšel toto jméno, které se zdálo býti výsměchem jeho uchu. Nejvyšším městem měl býti Jeruzalém a byl lidmi stržen v znetvořený obraz toho, co v duchovnu znamenal pojem tohoto jména.
Ježíš myslel nerad na dobu, kdy měl vstoupiti do tohoto města. Město farizejů, jediné, kde vládli ještě tito pokrytci lstí a potměšilostí. Tam bylo sídlo všech vysokých kněží, kteří kladli jeho práci nové a nové překážky, kteří v národu podnítili hnutí proti němu. A on měl vystoupiti proti těmto stvůrám, s nimiž bojoval o lidi. On se svou otevřeností proti jejich zákeřnosti. Ošklivost stoupala v Ježíšovi, hnus, že had položil se mu opět do cesty v celé své odpornosti.
Avšak učedníci byli šťastni, neboť duchovní dobytí Jeruzaléma bylo jejich snem, jejich nejvnitřnějším přáním.
"Mistře, chceš s námi skutečně jít na slavnost Velikonoc do města, které je první v zemi?"
Ježíš díval se na ně smutným zrakem. Nechápal jejich radostné očekávání, které tak zřetelně bylo možno číst v jejich tvářích.
"Pane, ty jsi smuten! Proč? Což jsi neměl všude boje s farizeji, proč tedy nechceš s nimi i zde vésti boj? Vyženeš je z chrámu, národ bude chtít slyšet jenom tebe a rád se vzdá lhářů. Uvidíš, jak ti budou jásat vstříc při tvém vjezdu!"
Ježíš odpověděl:
"Měli byste mne znát, že nečekám na to, abych byl obklopen jásotem lidí, a měli byste vědět, že mi působí bolest, když vy na to čekáte. Musel bych být ješitný, kdyby ty důvody, které vedou vás, měly přiměti také mne k tomu, abych rád šel do Jeruzaléma. Ne...jsem unaven...unaven až k smrti! Šel jsem svou těžkou cestou radostně a bez bázně, šel jsem jí až na konec... Konec je přede mnou!
Ještě o tom nechci s vámi mluvit. Zbývá ještě krátký čas, který se mi zdá být delší než celý můj pozemský život. Opět poputujeme, k Jeruzalému, a budeme pospolu u Marie a Marty se svými přáteli. Chci míti ještě jednou kolem sebe klid a mír, dříve než přetrpím Jeruzalém!"
Učedníci byli zmateni, nerozuměli hlubokému smutku svého Pána a rozmlouvali o tom mezi sebou...