Celou noc slyšel zaznívat tyto hlasy tu i tam, takže věděl, že těchto zvířat je více. Zdálo se, jako by se tu střídalo volání a odpovědi. Trvalo to dlouho, než přešla tato noc, která tak podivně ve svém chmurném tichu a osamělosti pronikla do jeho duše. Nestalo se dosud nikdy, aby Hjalfdara přepadl pocit osamělosti, až nyní. Také bytostní jako by byli daleko. Jeho jasnovidné oko vidělo však světlo, které se zdálo hořeti v jeho vlastním nitru a osvětlovalo celou duši. Když spatřil toto světlo, zapomněl na tísnivou náladu kolem sebe.
Spojil se opět se světlým životem. Konečně přeletělo to zářivě na obzoru a ve sféře nad ním zazněl zpěv, jako když miliardy lesklých a jiskřících se plášťů pohybuje se ve vzduchu. Světlo proniklo nad pahorky a vlny slunečních paprsků zaplavily náhle moře stromů, které se vynořily se svým stříbřitým leskem ze stínu noci. Ozvaly se ptačí hlasy a chladný vítr uchopil spící stromy a zatřásl jimi.
Podivuhodně hučící varhanní koncert rozšuměl se nad probuzenou osamělostí lesa. Započal ve veliké dáli, jakoby přinesen slunečními paprsky.
Vůně lesa stoupala opět vzhůru a neměla v sobě již ničeho omamného. Nepřehledné houfy silných ptáků s pestrým peřím blížily se přes pahorky a usedaly do vlnících se korun stromů. S údivem sledoval Hjalfdar tento živý obraz, tak změněný v několika minutách. Bručivé výkřiky umlkly. Zvířata zdála se mlčky naslouchati ptačímu shonu. Zato ptáci byli tím živější. Hjalfdar musel myslet na léčku, kterou objevil včera v korunách stromu. Náhle pozvedl s údivem napjatě hlavu. Směrem k jihu, na svahu nejvyšších skupin pahorků, zachvátil jakýsi divoký pohyb koruny stromů, jako by tam nahoře byla vypuštěna jakási armáda a dlouhou řadou pospíchala lesem.
Bouřlivé pohyby stříbrošedých vrcholků opisovaly stezku, která se rychle blížila k Hjalfdarovi. Že by to byl lovec, který pospíchá po staré stopě ke své léčce? Jaká je to asi bytost, která tu žije v lese s divokostí a silou zvířete a lstivostí lovce?
Rychlým během blížilo se vlnění vrcholků stromů. Hjalfdar slezl opatrně dolů, aby mohl pozorovat blížící se zvíře. Za okamžik ustrnul nad tím, co tu viděl přicházet.
Byl to člověk? Byl to chlupatý obr, opice či démon?
Země se chvěla pod těžkým, širokým krokem velikých nohou. Jediný hmat ohebných, dlouhých a chlupatých rukou do větví zatřásl jimi a zlomil je. Ohýbal ty nejsilnější koruny stromů.
Náhle se v prudkém běhu zastavil a pozvedl mocnou lebku, jež byla hustě zarostlá chlupatými vlasy. Dvě pichlavě černá, slídivým pozorováním jiskřící malá očka rozhlížela se kolem. Malé, nahoru zašpičatělé lidské uši seděly hluboko na veliké, podlouhlé lebce. Obrovská, tesáky vyzbrojená ústa, podobající se více nějaké tlamě, byla spojena se stlačeným nosem se široce rozevřenými nozdrami. Mohutná lebka, jejíž nízké dozadu ubíhající čelo bylo zbrázděno vráskami, seděla pevně na nízkém krku mezi dvěma chlupatými rameny.
Týl lesního muže byl tlustý a svalnatý. Tělo však pružné a štíhlé. Jeho vysoké nohy byly jako sloupy, které však nebyly drženy zpříma, nýbrž podle způsobu opic, a pohyboval se proto také chvílemi po čtyřech.
Ošklivá tlama vyrazila ze sebe řev jako výstrahu pro druha a oznámení boje nepříteli. Kde byl nepřítel? Cítil ho, ale neviděl.
Netrpělivost, úzkost a krvežíznivost jevila se v jeho vyzařování jako oheň. Hjalfdar dosud nikdy neviděl takové strašlivé vyzařování.
Jakýsi udušený plamen zdál se třepetat v tomto těle. Duchovní plamen?
Nevyvinutý a uhaslý byl zárodek v této nádobě, hutný, kalný, bytostnému vzdálený a odkloněný, duchovnímu uzavřený, tupý a zvířecí, tak vypadal lesní člověk.
Zvíře čichalo krev a maso. Jeho oči žhnuly jako uhlíky. Vyrážel ze sebe zvuky svědčící o bojovnosti a krvežíznivosti, avšak oslepen držel si chlupatou ruku před očima.
Hjalfdar vysílal myšlenky obrany a silné paprsky síly jeho ducha pronikaly dolů jako meče, pod nimiž se zvíře choulilo. Tu viděl maličkou, zhasnutí blízkou jiskřičku rozžhaviti se ve zvířeti, jiskru, která byla jakoby stejnorodá s ním. Jak to mohlo být? Hjalfdar se ulekl. Co máš ty, Hjalfdare, společného s tímto zvířetem?
Pro Hjalfdara bylo to veliké rozechvění. Přemýšlel, hledal, chtěl pomoci a nemohl najíti žádnou cestu. Zachránit? Co chtěl zachránit? Jiskru duchovního původu?
Pro Hjalfdara bylo toto setkání rozechvívajícím, bičujícím prožitím, pro zvíře ničím.
V kruhu bytostného působení bylo uzavřeno a zdržováno dole připoutaností na hmotu a leností. Tupě oddávalo se lovu, čichalo krev a poutalo se na hmotu. Opustilo původní určení, vydáno životu v přírodě, a bylo blízko zhasnutí jiskry.
Hnalo je to také pryč z Hjalfdarovy blízkosti. Plno vzteku obracelo svoji tvář vzhůru, zatím co mocné tělo se schýleno již vzdalovalo. Pak s velikou horlivostí sledovalo dále stopu, po níž šlo včera. Hjalfdar se však díval seshora na vzdalujícího se lesního člověka a uvažoval, co by měl dělat.
Měl osvobodit tuto jiskru dříve, než odumře? Ohromná touha a neklid jemu cizí ho zachvátily. Naplňovala ho bojovnost jako kdysi, když stál proti zvířatům divočiny, proti medvědům a ještěrům. Zničení! Mělo to být? Měl osvobodit žhnoucí jiskřičku?
Zachvátila ho nepopsatelná touha po činu a žádost sledovati zvíře dále.
Mohlo to trvati hodinu, než se lesní muž vrátil. Hjalfdar sledoval znovu jeho stopu, jsa poháněn nepopsatelným tlakem.
"Hjalfdare, uvidíš smutné divadlo úpadku," pravil hlas. "Brzy tě zavede cesta do říše zrůd, dříve než se naplní jejich zánik."
Bytostné tkalo opět kolem Hjalfdara a vedlo jej. Přesto však měl starost. Měl jíti touto stezkou k divočině sám? Chtěl pohlédnouti do života těchto zvířat, která kdysi přijala zárodek ducha, svítící jiskru ve správně vyvinutém stádiu jemnohmotně čisté nádoby, avšak v pudovém životě se neudržela na původní výši.
Hutnější, tupější a kalnější staly se tyto jemné obaly a tělo nevyvíjelo se k lidskému, nýbrž znovu zpět k prazvířecímu. Byli to bytostní vůdcové, kteří jeho, Hjalfdara, nechali prožíti tento děj v pojmech. Nyní věděl, že se tak muselo stát.