Nedá mi nevyjádřit svou reakci na jednu rozhlasovou relaci, kterou jsem si nedávno vyslechl. Šlo o krátké zamyšlení, postavené na vzájemném kontrastu. Na kontrastu hladu na jedné straně a nenažranosti na straně druhé.
Nejdříve redaktorka uvedla, že v minulém roce trpělo na celém světě hladem 80 milionů lidí a v roce 2018 to bylo už 120 milionů. No a v protipólu s touto smutnou skutečností vzpomněla svůj osobní zážitek z dovolené. Šlo o dovolenou "all inclusive", to znamená: máte v ceně vše, co hotel nabízí.
Jídla bylo od výmyslu světa a možnost neomezeně si nabírat dohnala mnoho lidí k obrovskému plýtvání. Rekreanti si nabírali na talíř kopcem, zkusili dvě tři sousta a když nebyli spokojeni, talíř prostě odložili, vzali si jiný a naložili si na něj novou, štědrou porci.
Vždy po takovémto hodování zůstávaly plné stoly nakousnutých mořských specialit, jedinkrát nakousnutých kuřecích stehen, banánů a mnoho dalších jídel a ovoce.
Jde o jednání již samo o sobě skutečně pobuřující, a zvláště ještě v porovnání s počtem hladovějících na naší planetě. A proto jsem já osobně nemohl souhlasit s tím, jak nakonec redaktorka své zamyšlení uzavřela.
Uvažovala totiž asi tak, že i kdyby se hosté chovali normálně a jídlem by neplýtvali, i tak by se pravděpodobně nikdy nedostalo k hladovějícím. Redaktorka jednání těchto lidí neschvalovala, ale byla přesvědčena, že nejsou až takoví zlí. Že když se vrátí domů z dovolené, možná někteří z nich nějakou formou pomohou těm, kteří jsou v nouzi a trpí nedostatkem. Že to všechno byl v podstatě jen nějaký bezvýznamný dovolenkový úlet.
Celé toto krátké rozhlasové zamyšlení mě osobně hluboce pobouřilo, a to hned dvojím způsobem. Za prvé tím, jak se rekreanti chovali. A za druhé tím, jaký smířlivý a nekonfliktní závěr z toho nakonec redaktorka vyvodila.
To, jak se tito lidé chovali totiž hovoří o jejich vnitřním uznávání principu nenasytné nenažranosti. Pokud totiž mám možnost, mám příležitost a mám to v ceně, musím z toho přece vyždímat, co se jen dá. Musím si přece co nejvíce užít, bez ohledu na cokoliv jiného.
Ale právě celosvětové uznání a vyživování tohoto zvráceného principu ničí svět, zotročuje lidi a drancuje celou planetu. Zmiňovaní rekreanti měli možnost jednat podobným způsobem ve vztahu ke stravě, kterou měli v ceně a tuto možnost využili až do extrémů tím, že se zahráli na krále, který odhazuje kuřecí stehna po prvním zakousnutí.
Uvažujme však, že pokud by tito lidé měli stejné možnosti, jako mají třeba vlastníci velkých korporací a různých nadnárodních společností, kvůli uspokojování svých mocenských, nebo třeba také světovládných choutek by naši milí, obyčejní rekreanti neváhali stejně jako oni, zotročovat ostatních a drancovat planetu, jen aby se topili v nadbytku a pak jím enormně plýtvali.
Za stav našeho světa jsou proto podle mě vinni i jedni i druzí úplně stejně. Jedni proto, že tyto možnosti mají a plně je využívají a druzí proto, že po tom také touží a kdyby tyto možnosti měli, také oni by je plně využívali. Obě skupiny totiž uznávají stejné "hodnoty", jenomže každý je realizuje podle svých momentálních možností.
No a smutným důsledkem jejich společného uctívání zvráceného principu nenasytné nenažranosti je oněch 120 milionů hladovějících na naší planetě, za což nese morální odpovědnost každý, kdo arogantně plýtvá jídlem. A nejen to! Důsledkem tohoto zvráceného principu jsou zotročené národy, vydrancovány přírodní zdroje a blížící se ekologický kolaps celé naší planety.
A za daného stavu, kdy se nakonec už také svědomí arogantních bohatých lidí, stojících na vrcholu pyramidy konzumu pohne, dávají tito lidé nepatrný zlomek ze svého nadbytku na charitu, nebo na různé ekologické projekty. Jejich charita a lidumilnost je však jedním velkým pokrytectvím, protože nikdo z dotyčných se nehodlá vzdát principu nenasytné chamtivosti, který vytváří bídu a drancuje planetu. Tento princip budou dále udržovat, dále vyživovat a dále v souladu s ním jednat.
A proto si já osobně myslím, že v žádném případě nelze ospravedlnit naše milé rekreanty, chovající se výše uvedeným způsobem, protože tu šlo o jasnou demonstraci uctívání principu sobecké nenasytnosti, která nehledí na nic jiného, než na své sobecké dobro a své břicho bez ohledu na to, že to má za následek nehorázné plýtvání. Že to má za následek honbu za nadbytkem, která ničí lidi, národy i celou planetu.
A je pak doslova výsměchem a do očí bijícím pokrytectvím, pokud někdo velkopansky daruje drobná zrnka svého bohatství na podporu nejchudších a na záchranu jeho vlastní chamtivostí a vlastním plýtváním zničené planety.
Skutečná pomoc a skutečná záchrana je totiž otázku principu! Otázkou změny principu! Otázkou nahrazení dosavadního zvráceného principu sobecké nenasytnosti principem jednoduchosti, skromnosti, prostoty a nenáročnosti života.
Takový člověk tedy jedná se skromností a s úctou k jídlu, nebo k jiným zdrojům již z principu. A proto jídlem neplýtvá, i když má možnost plýtvat, protože to má zaplaceno. Prostě mu to nedá!
Buď totiž jsme lidmi skromnými a prostými již v zásadě a v každé situaci, nebo naopak lidmi, ve kterých propuká nenažraná nenasytnost a obludné plýtvání okamžitě, jakmile k tomu mají byť jen nejmenší příležitost.
Naše planeta je v současnosti již natolik zničena a vydrancována, že život na ní může být zachován jedině prostřednictvím skromnosti. Prostřednictvím skromné jednoduchosti a přirozené nenáročnosti, jako hlavních principů bytí a přežití.
A přece, v ostrém rozporu s touto, každým rokem stále naléhavější nutností, vládne všude, kde se jen podíváte uctívání modly nenasytné, egoistické chamtivosti, žravosti a sobectví, které nemá nikdy dost. Vyznavače této modly můžeme najít ve všech společenských vrstvách, od těch nejnižších, až po ty nejvyšší. A každý z nich uplatňuje své sobecké nároky způsobem, na jaký má.
Někdo žravosti na dovolené a jiný žravou chamtivostí ve vztahu přírodním zdrojům a bohatství jiných národů. Vždy je to však tatáž chamtivost a totéž nenažrané sobectví.
A tyto vlastnosti, na které všude narážíme, tento hlad a ta neovladatelná touha po stále dalších věcech, majetcích, penězích, celá tato nenasytnost ve skutečnosti není ani hladem těla, ani naší nenasytností po materiálních požitcích! Všechny tyto projevy jsou hladem duše! Hladem duše po hodnotách ducha!
Ale protože žijeme v materialistické době a duchovní hodnoty se obecně neuznávají, snaží se lidé svou vnitřní prázdnotu a vnitřní nenaplnění uspokojovat honbou za materiálními hodnotami a požitky. Ale protože ve skutečnosti je hladovou duše a nic materiálního ji nemůže nasytit, vnitřní nenaplnění přetrvává a materialisticky zmateni lidé se ho snaží zahánět stále větším stupňováním své egoisticky materiální chamtivosti. A to bez ohledu na všechno, co to způsobuje a co to přivolává. Bez ohledu na utrpení lidí, bez ohledu na devastování národů, bez ohledu na drancování přírody a bez ohledu na ničení planety.
A přece zůstává duše prázdnou a nenaplněnou, protože není sycená hodnotami ducha! Čili hodnotami života, žitého v souladu s principem spravedlnosti, čestnosti, ušlechtilosti a lidskosti. V souladu s hodnotami směrování duše do království Ducha.
Co je ale vzhledem k našemu tématu nejdůležitější je skutečnost, že snaha člověka o naplňování výše zmíněných duchovních hodnot z něj formuje osobnost jednoduchou, prostou a přirozenou. Osobnost, jejíž materiálně postačuje to, co opravdu potřebuje. A proto se nemusí pachtit, ani honit za nadbytkem, aby s ním pak plýtvala a ve svém plýtvání se domýšlivě cítila jako král.
Každý, kdo takto činí, vydává pouze svědectví o prázdnotě vlastní duše, která není naplněnou ani šťastnou, protože tímto způsobem ani šťastnou být nemůže, i kdyby se jí podařilo celý svět získat.
Život na této, lidským sobectvím těžce zkoušené planetě, je možné trvale udržet jedině prostřednictvím skromnosti. A přirozenost skromnosti v člověku vzniká pouze jeho úsilím o dosažení a naplňování hodnot ducha. Hodnot spravedlnosti, cti, pomáhající lásky, ušlechtilosti a lidskosti. Jedině člověk těchto hodnot vnímá skromnost jako cosi přirozené a nevynucené. Je totiž vnitřně naplněn prožíváním pravého štěstí, kterým ho naplňuje jeho život v souladu s hodnotami ducha, a proto to materiální nepotřebuje ke svému štěstí víc, než ho skutečně potřebuje. On přece již šťastný je!
Nicméně člověk, který nedospěl k takovému druhu štěstí a hledá ho v honbě za materiálními věcmi se nedokáže trvale spokojit s ničím, protože nebude mít nikdy dost, ať by měl jakkoli hodně. Vždy bude chtít stále více a to i za cenu zničení celé planety. A že její zničením zničí nakonec také sám sebe, to mu v jeho sobecky egocentrické nenažranosti vůbec nedochází.
http://kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š
2024 ©