Znáte ten vtip, jak sedí chlapík v obývacím pokoji, dívá se na televizi, a najednou mu někdo tichounce zaklepe na dveře? Chlapík vstane a otevře. Před dveřmi stojí malá kostřička a říká: "Svíce života vašeho křečka dohořela. Přišla jsem si po jeho duši".
Chlapík se nevěřícně dívá a pak s hněvem kopne do kostřičky, která se skutálí dolů schodištěm. Vrátí se do obýváku, sedne si a znovu se dívá na televizi. O chvíli se ale ozvou strašné rány na dveře. Chlapík vstane, otevře, a před dveřmi stojí obrovská smrtka s kosou. A vedle ní ta malá kostřička, která říká: "Mámo, tento to byl".
Někdy je možné nalézt skutečně hluboké poselství také ve vtipech. A poselství tohoto je jednoznačně: Člověče, pokud nebudeš schopen přijmout s pokorou a odevzdaností utrpení malé, dříve nebo později tě postihne utrpení velké!
Náš hmotný svět je místem mnohého utrpení. Místem únavy, chladu, bolesti, křivd, nepochopení, nepohody, zoufalství, sporů, disharmonie a tragédií. Každý z lidí byl, je, nebo zcela určitě bude něčemu z toho vystaven. Zásadní otázkou ale zůstává, jakým způsobem se k tomu postaví. Zda zrale, nebo nezrale.
Nezralý způsob je nadávání, lamentování a stěžování si, které z každodenního života tak dobře známe. Je to v podstatě nepřijímání utrpení a stavění se mu na odpor jako něčemu, co si nezasloužíme. Jako něčemu, s čím nechceme nic mít a co nám nepatří.
Takový postoj však není ničím jiným, než oním pomyslným odkopnutím kostřičky před našima dveřmi, což bude mít nevyhnutelně za následek, že naše utrpení se v blízké, nebo vzdálenější budoucnosti stane ještě mnohem větším. Je to přístup, kterým se bude naše utrpení postupně nabalovat, jako nový sníh při řítící se lavině, aby nás tato lavina nakonec rozdrtila a navěky pohřbila pod sebou.
Zralý přístup k vlastnímu utrpení má být úplně jiný. Má být spojen s respektováním duchovního rozměru univerza a jeho zákonů, v nichž účincích k nám utrpení přichází. A přichází k nám, protože je s naší osobou nějakým způsobem nevyhnutelně spojeno.
S devadesáti procent je to proto, že jde o nevyhnutelný důsledek našeho vlastního, minulého jednání. Našeho nesprávného dávného, nebo nedávného jednání, které si pamatujeme, nebo nepamatujeme. A tato naše vlastní minulá špatná setba k nám pak nevyhnutelně přichází ve špatné sklizni našeho současného utrpení.
Navzdory všemu nepříjemnému, co se sebou přináší je to ale přece jen dar, protože jeho prožitím a přijetím v pochopení, že jsme si to v podstatě sami způsobili a že si to proto zasloužíme, dostáváme příležitost vymazat svou minulou vinu. Dostáváme příležitost očistit se od zla, které jsme kdysi způsobili.
Tím vyrovnáme svůj účet a stáváme se čistými. Vlastním utrpením jsme totiž zaplatili za zlo a utrpení, které jsme v minulosti my sami způsobili jiným. Zaplatili jsme tak, jak to vyžaduje vyšší Spravedlnost Boží a ve svém dalším bytí už pak můžeme kráčet bez utrpení, pokud si dáme pozor, abychom ho sami nezpůsobovali jiným ani slovy, ani myšlenkami, ani skutky.
Slova, s nimiž si lidé dosud nevěděli dát rady, hovořící o tom, že "pokud nás někdo udeří po pravé tváři, máme mu nastavit i levou", neznamenají ve skutečnosti nic jiného, než doporučení pokorně přijímat příchozí utrpení, vida v něm možnost očistit se od svých provinění a vyrovnat všechny své nevyrovnané účty.
Právě tímto způsobem máme tedy vnímat devadesát procent strastí, které k nám přicházejí, abychom je správně zvládli a stali se nám cestou ke svobodě.
Abychom naopak svým nadáváním, stěžováním, nepřijímáním, odmítáním a nepochopením utrpení nepřišli o příležitost zbavit se svých vín. A abychom pak, na základě takového nezralého přístupu nebyli v budoucnu nevyhnutelně vystaveni utrpení ještě mnohem většímu.
Zbývajících pět procent bolesti a strastí, které k lidem přicházejí, k nim přicházejí proto, aby tím osobnostně rostli a zráli. Aby se jejich překonáváním stávali stále zralejšími a silnějšími. Aby se jednou, jako plně zralé, silné a ode všech vín očištěné duchovní osobnosti mohli povznést do nádhery věčného života království nebeského, kam má ve skutečnosti směřovat pouť každého z lidí na naší zemi.
Proto radostně vpřed vstříc všemu, co nám život přináší! Ať je to dobré, nebo špatné! Za to dobré buďme vděční Pánu, protože právě On nám daroval naše bytí a spolu s ním všechny radosti a všechno štěstí, které nám to přináší.
Ale buďme vděční také za strasti, bolesti a problémy, které k nám přicházejí! Neboť k nám přicházejí proto, že je to spravedlivá odezva našich vlastních, minulých nesprávných činů. Platíme za ně svým utrpením, čímž se však osvobozujeme od svých vín, protože za všechny své viny musí každý z nás zaplatit! A to až do posledního haléře, jak to požaduje nekompromisní spravedlnost Nejvyššího.
Nebo potom k nám přicházejí strasti, bolesti a problémy proto, abychom se právě jejich prostřednictvím, prostřednictvím jejich zdolávání a překonávání stávali stále zralejšími a silnějšími osobnostmi.
I v jednom i ve druhém případě je nám to tedy k užitku. V obou případech, jestliže k ním zaujmeme správný postoj, nás to totiž posouvá stále blíže k jedinému a skutečnému cíli naší cesty, kterým je království nebeské. Kterým je říše Světla a v ní život v blízkosti Páně. Věčný život, plný štěstí, radosti a nadšených, tvůrčích činů, představujících to jediné, pravé a skutečné uctívání Stvořitele.
Člověče, zaujmi proto konečně správný postoj k vlastnímu utrpení, protože pak tě každé takové tvé prožití může posunout směrem dopředu a směrem nahoru. Neboť všechno utrpení, které tě potkává, je s tebou samotným nějakým způsobem spojeno. Je něčím, co se ve všemoudrosti Nejvyššího ocitlo na tvé životní cestě, aby si to ty zrale a správně překonal, a tímto způsobem se duchovně posunul o další krok vpřed na cestě do velikého cíle tvého bytí.
http://kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š
2024 ©