Zlo jako nesprávný a falešný princip neexistuje ve vyšších sférách stvoření. Existuje pouze v jeho hmotné části a je důsledkem pádu Lucifera. Z věčné božské říše, kde v blízkosti Boží nelze nic jiného, než bezvýhradné zachvívání podle Jeho Vůle, z této říše byl do hmotnosti poslán Lucifer, jako jeden z archandělů, který měl pomáhat a podporovat lidi v jejich duchovním dozrávání.
V hmotnosti, to znamená v nesmírné vzdálenosti od Stvořitele a od tlaku jeho bezprostředního vyzařování je možný vznik svobodné vůle, čili možnosti svobodného rozhodování, kterou mají lidští duchové.
Když Lucifer sestoupil do hmotnosti, získal tuto svobodnou vůli také. Z počátku si svou roli plnil správně a podporoval lidí, nacházejících se v hmotném světě v jejich duchovním růstu. Vnímal při tom, jaký nesmírný vliv mají na nich jeho vnuknutí. Lidé jim s důvěrou naslouchali a nechali se jimi vést. Lucifer viděl, že v hmotnosti, daleko od Stvořitele, je doslova pánem všeho, na základě čehož v něm vznikla určitá ješitnost. Začal se cítit, jako bůh.
Tím však došlo k jeho zakalení a toto zakalení mu zamezilo volný přístup do nádhery božské říše, kam měl doposud cestu vždy otevřenou. Najednou narazil na nepřekonatelnou hradbu a místo toho, aby hledal příčinu v sobě a ve své vlastní ješitnosti, namísto toho, aby tuto ješitnost odstranil a zbavil se jí, vzkypěl vztekem a zlobou.
Od té chvíle se stal nepřítelem Stvořitele. Jako akt své pomsty začal v hmotnosti uplatňovat místo pomáhající lásky princip pokušení a svádění na špatné. Namísto ke Světlu začal lidi směřovat k záhubě, věčnému zatracení a zničení. Odtud tedy pramení zdroj všeho zla, kterému lidstvo podlehlo, přestože nemuselo, kdyby více naslouchalo hlasu svého svědomí.
Jedním z největších a nejzákeřnějších úkladů Lucifera bylo nastražení pokušení poznávání. O neschopnosti lidí odolat tomuto pokušení se píše v úvodu Bible.
Pokušení poznávání! Pojídání ze zakázaného stromu poznání, čehož důsledkem bylo všechno zlo, které na lidi přišlo. O čem nám vlastně říká jeden z nejznámějších biblických příběhů?
Hovoří o tom, že ve stopách naší dychtivosti po poznání kráčí zlo. Chce nás upozornit na to, že pokud se oddáme rozumové složce vlastní osobnosti a staneme se služebníky rozumu, který je nástrojem poznání a poznávání, bude to pro nás znamenat cestu do neštěstí.
Skrytý význam biblického příběhu o Adamovi a Evě tedy mluví o neštěstí, které lidem přineslo povýšení rozumu jako nástroje poznání na nejvyšší místo naší osobnosti. Neboť právě z tohoto povýšení rozumu na místo, které mu nepatří pramení všechno zlo na této zemi.
Na prvním místě naší osobnosti a na piedestalu našeho vnitřního života má totiž stát cit. Neboť člověk může být skutečně člověkem jen ve vroucí a přirozené čistotě svého citového prožívání, které v něm stojí na prvním místě, dokud to rozumové v něm musí stát až na místě druhém.
Lucifer, padlý archanděl, jehož úkolem bylo pomáhat lidem v hmotnosti a který se postavil proti Stvořiteli navedl lidí na cesty zla tím, že jim namísto Stvořitelem předurčené cesty prvotnosti citu ukázal jinou cestu. Cestu rozumu. Cestu rozumového poznání! Cestu rozumovosti nadřazené nad cit! A člověk se podvolil tomto pokřivení a to rozumové v sobě postavil na první místo, přičemž svůj cit potlačil do pozadí. Tento čin však měl pro něj katastrofální následky a přinesl mu mnoho bolesti a utrpení.
A chladná vypočítavost rozumu žene svět vstříc jeho záhubě, čili přesně tam, kam ho chtěl dostat ve své pomstychtivosti padlý archanděl Lucifer, nepřítel Boží.
Kdo se tedy řídí především svým rozumem a neklade při rozhodování důraz na své cítění a své citové podněty, ten se nachází ve spárách Lucifera. Ve spárách hmoty a jeho údělem bude utrpení, bolest a smrt.
Kdo však je schopen přehlédnout zákeřný a rafinovaný pokušitelskou tah padlého archanděla a stát se opět člověkem citu, kdo dokáže svůj rozum podřídit vedoucí úloze citu, ten najde štěstí a mír a před tím se znovu otevřou brány ztraceného ráje.
http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.
2024 ©