O muži, jenž hovořil s „bohy“ 1

V dávných dobách, v zemi ležící kdesi na severu, ležela uprostřed divoké, drsné, ale i čisté a krásné přírody vesnice lovců a zemědělců. Stejně tak jako příroda, i lidé zde byli divocí a drsní, přesto, nebo právě proto, si mnozí doposud uchovali určitou vnitřní čistotu. S okolními národy žili povětšinou v míru, ale když byli napadeni, projevovali neobvyklou odvahu a zuřivost v boji.

Vesnice měla svého náčelníka, což byl muž, který vynikal zdatností v lovu, silou a válečným uměním, ale i moudrostí a zkušeností. Každý náčelník v historii vesnice byl volen hlasováním obyvatel, jehož výsledek byl pak projednán ještě radou starších. Z hlasování byli vyloučeny jen děti, a pak ti, kterým ostatní vesničané vyjádřili nedůvěru, např. duševně choří, obyvatelé beze cti a další specifické případy. Pokud někdy nastala situace, že se sešlo více kandidátů, rozhodla rada starších podle jejich zásluh, a v případě, že se nedospělo k žádnému rozhodnutí, pak rozhodl boj muže proti muži, tzv. do první krve. V dávné historii vesnice k takovémuto boji došlo již několikrát, a stal se dokonce i jeden případ, kdy se rada starších rozhodla udělat náčelníka z poraženého, protože při boji prokázal větší rytířskost a úctu k protivníku.

Co se týká náboženství, byl zde uctíván velmi pestrý panteon severských bohů. Nejdůležitějšími z nich byli ale dva. Náčelník spolu s většinou starších obyvatel uctíval jednookého Ódina a prostí lidé většinou Thóra. Vesnice měla i svého duchovního vůdce, svého kněze, jenž spravoval víru i oltáře obou hlavních bohů. Nebylo na té obojakosti nic divného, protože podle mytologie je Thór Ódinovým synem, a tedy knězova víra v Ódina nijak neumenšovala jeho úctu k Thórovi. Tito bohové byli uctíváni pravidelnými oběťmi ve formě spalování částí zemědělských plodin a úlovků. Mytologie byla plná nejdivočejších zkazek o činech těchto bohů, a tak je lidé měli nejen v úctě, ale také se jich do určité míry báli pro jejich údajnou nevypočitatelnost.

V této vesnici žil mladík jménem Yorick. Byl synem jednoho z nejlepších lovců vesnice, ale moc se mu v tomto nepodobal, protože sám v lovu příliš nevynikal. On vlastně tak nějak nevynikal v žádném tehdy uznávaném mužském uplatnění, a tak si dosud, na rozdíl od svých vrstevníků, nevysloužil úctyplnou přezdívku, která se zde stávala součástí jména. Na takového muže se pohlíželo buďto jako na neplnoletého, nebo dokonce jako na zbytečného.

Přitom Yorick nebyl vyloženě nešikovný, jenom nenacházel ve věcech jako je lov, boj a bouřlivé pitky žádné potěšení, lovil a bojoval jen z nutnosti, a tak v tomto nedosahoval velkých úspěchů. Tělesně byl také o něco slabší než ostatní muži. Většina vesničanů na něj hleděla bez zájmu, bez úcty a našli se i tací, kteří ho považovali za méněcenného. Nebyli k němu úmyslně zlí, byť si ho občas dobírali, prostě se chovali a pohlíželi na ostatní tak, jak byli vychováváni, aniž by je napadlo, že muž může mít i jiné, méně výrazné vlastnosti, než je jen hrubá fyzická síla a zdatnost. Oni ani nedovedli v tomto myslet jinak. Yoricka zprvu tento postoj ostatních k němu velmi trápil, cítil se zbytečný a neužitečný a také ponížený. Když se zúčastnil lovu, snažil se seč mohl, aby se ostatním vyrovnal, ale neměl jejich zdatnost a zapálení pro činnost, takže to vždy skončilo stejně, posměšky a Yorickovým ponížením.

Časem na lov úplně zanevřel a přidal se k rodinám, které obdělávaly políčka. Jeho otec, který synovu zdánlivou nedostatečnost těžce nesl, se kvůli tomu na něj velmi rozhněval a vyhnal ho z domu. Yorick byl tedy nucen přespávat u starších manželů, jimž patřilo pole, na kterém pracoval. O vlastního syna přišli, když před deseti lety napadla vesnici potulná tlupa válečníků. Sice na něj nehleděli o moc laskavěji než zbytek vesnice, ale přesto se nad ním alespoň trochu obměkčili.

Tak plynul čas a Yorick dospěl do věku, kdy by si měl hledat ženu. I to se ale ukázalo jako těžkost, protože žádná dívka z vesnice neměla o někoho takového, jako byl Yorick, zájem. A tak Yorick zůstával sám, bez nikoho, kdo by ho miloval, bez nikoho, koho by mohl nazývat opravdovým přítelem, bez toho, aby se k němu ostatní chovali jako k sobě rovnému. Naučil se ale brát to tak, jak to bylo, a proplouval životem, jak to jen šlo, byť v něm plála touha po tom, aby si vydobyl úctu ostatních. Na poli byl užitečný a starým manželům by se bez něj pole obdělávalo jen těžko, takže si na něj zvykli a chovali se k němu více méně přátelsky. Ostatní si ho postupem času přestali dobírat a přestávali si ho i všímat, neboť, jak se zdálo, našel si své místo ve společnosti a nebyl již viditelnou přítěží. Jen ho ale nikdo stále nebral příliš vážně.

*

Jednou v noci, kdy po celodenní únavě z práce na poli padl na lůžko celý zničený, začal se mu zdát zvláštní sen. Zdálo se mu, že jde jakýmsi prostorem, asi loukou, neboť pod nohama cítil trávu, ale neviděl ani na krok, protože všude kolem něj byla mlha hustá tak, že viděl jen malý kousek před sebe. Nevěděl, jak dlouho šel, najednou však před ním z mlhy vyvstala tajemná postava. S leknutím se zastavil. Skrze mlhu rozeznával obrysy a jen pár detailů, vypadalo to, že ten člověk, či co to bylo, k němu stojí zády. Jen si to pomyslel, bytost před ním se k němu prudce otočila a zároveň s tímto pohybem a za zvuku vzdáleného hromu se kolem ní rozptýlila mlha. Yorick s údivem hleděl na postavu před ním.

Byl to muž daleko statnější než kdokoliv z vesnice. Oblečen byl vcelku prostě, ale přesto byl jeho oděv plný vznešenosti. Kolem pasu měl překrásný široký pás, z nějž vyzařovalo zvláštní světlo. Přísnou tvář měl lemovanou rozježenými vousy a divokým porostem vlasů. Zpod zježeného obočí na něj pronikavě hleděly oči. Ale jaké to byly oči! Zdály se plné záře, jako by byly tvořeny světlem blesků. A když si Yorick vzápětí všiml kladiva, jež držel neznámý v ruce, s údivem, zděšením i posvátnou úctou o krok ucouvl a padl na kolena. Před ním nemůže stát nikdo jiný než … Thór, bůh hromu a bouří, se svým slavným kladivem … Mjollni. Yorick nevěděl, jestli neudeřila jeho poslední hodina, ale sebral odvahu a s očekáváním hleděl na boha, kterého v následování svých předků ctil.

"Vstaň!" zahřmělo z úst Thóra, a když tak Yorick učinil, pokračoval: "Byl jsi vybrán vyšší mocí, člověče, a já mám úkol připravit tě na tvé poslání. Brzy se opět uvidíme."

Mlha opět zhoustla a hřmotná postava Thóra zmizela Yorickovi z dohledu. S trhnutím se probudil a již se mu této noci nepodařilo vzrušením usnout. Raději tedy vstal, stejně mělo zanedlouho svítat. Celý den pak přemýšlel o svém nočním setkání. Nevěřil, že to byl jen sen, cítil, že je to skutečné, ale nevěděl, co to má znamenat. O jakém poslání to Thór mluvil a proč byl vybrán, vždyť on, Yorick, je ten poslední z posledních z vesnice. A už vůbec nechápal, jaká vyšší moc může rozkazovat mocnému bohu bouří, který se podle vyprávění kněze příliš nepodřizoval ani svému otci, nejmocnějšímu z bohů Ásgardu, Ódinovi. Začala mu z toho jít hlava kolem. Dokonce začal pochybovat, jestli se mu to přece jen nezdálo. Následující noc prospal bez jakýchkoliv snů. Další také a stejně tak další a další... Uplynul asi měsíc a Yorick na celou věc téměř zapomněl. Tedy ne na ten sen, na ten zapomenout nešlo, ale už ho nepovažoval za nic jiného než za velmi zvláštní sen.

*
Tak jednou opět za nějaký čas byl s pracemi na poli hotov dříve než jindy, a rozhodl se proto zajít se podívat na své oblíbené místo, kde od té doby, co pracuje na poli, ještě nebyl. Bylo to poměrně daleko, proto velmi spěchal, aby se stihl vrátit do tmy. Už byl téměř na místě, přecházel přes jednu mýtinu, když proti němu z lesa vyšli dva hromotluci v plné zbroji. Nebyli z vesnice a Yorick si se zděšením vzpomněl na bandu bojovníků, kteří je kdysi napadli, když byl ještě dítě. Tenkrát také zahynula jeho matka. Tito vypadali podobně jako tamti. Stejné divoké výrazy ve tváři a krutost v očích. Strnul na místě a doufal, že ho nechají být. Nic přece u sebe nemá, co by jim mohlo být k užitku. Ale zklamal se. S potměšilými výrazy tasili oba mordýři krátké meče a s krutým posmíváním se rozeběhli proti Yorickovi. Ten se už už chtěl otočit a začít svůj závod o život, když s rachotem udeřil mezi něj a útočníky blesk.

"Thór! Thór se na nás hněvá!" zaječeli oba zděšeně a uprchli do hloubi lesa, odkud přišli. Neméně zděšený Yorick se co nejrychleji vrátil do vesnice. Nevšímal si udivených pohledů vesničanů nad jeho zjevem, když rychle procházel vesnicí. Našel náčelníka a varoval ho před útočníky, které viděl. Náčelník sice jeho historce moc nevěřil, ale přesto vyslal zvědy, kteří, když se později vrátili, vypověděli, že našli stopy celé tlupy cizinců, ale že jim nic nehrozí, protože náhle změnili směr a ve velkém spěchu opustili jejich území.

Yorick tou dobou již spal. V noci se mu zdál sen, ve kterém byl opět na té mýtině. Stál před místem, kde byl kruh spálené země po zásahu bleskem. V tom měl pocit, že tu není sám. S úlekem se otočil a uviděl před sebou Thóra.

"To tys mne dnes, ó zachránil před těmi hrdlořezy?" osmělil se optat Yorick.

"Byl jsi vybrán! Máš úkol, jenž máš splnit! Dokud se mu nezpronevěříš, jsi pod ochranou mou i pod ochranou vyšší moci!" zahřmělo od Thóra.

"Děkuji ti za svůj život!" vroucně a upřímně zvolal Yorick a po chvilce se osmělil: "Mluvil jsi o poslání? Jaké poslání si přeješ, abych vyplnil, pane?"

"Já ne, ale někdo vyšší si to přeje! Přeje si, abys splnil to, k čemu jsi se kdysi sám zavázal!" zaburácel přísně Thór. "Zítra přestaneš pracovat na poli a dáš se do služeb kněze! Přijme tě! Seznam se co nejpodrobněji se vším, co tě může naučit!"

S těmito slovy Thór zmizel a Yorick se opět probudil u sebe na lůžku. Stejně jako při prvním jeho vidění, již nezamhouřil oka a přemýšlel o tom, jaká vyšší síla může být nad Thórem, že mu může rozkazovat. Ódin? Asi ano, je nejvyšší z bohů a i když má bůh bouří, Thór, svou hlavu, tak se asi nakonec musí podřídit, když si to jeho otec přeje. Začal přemýšlet o tom, jak to ráno udělá. Přece nemůže jen tak opustit staré lidi, u kterých bydlel a kterým pomáhal na poli. Bez něj přece už ve svém věku nezvládnou pole obdělávat. Prosil v duchu, ať se nalezne řešení.

Ráno se vše ale náhle upravilo samo. Soused měl více synů, než se mohlo uživit na jeho poli, a dva nejmladší, dvojčata, přišli proto s prosbou, jestli by je Yorickovi chlebodárci nemohli také zaměstnat na jejich poli. Nejdříve se zdráhali, ale když jim Yorick oznámil, že je musí opustit, byli nakonec rádi, že na práci nezůstanou sami. Osvobozen tímto od svých povinností, nemohl myslet jinak, než že to bylo takto zařízeno samotnými bohy. Vydal se tedy za knězem vesnice, Snorrim. Nyní již věřil tomu, že ho opravdu přijme.

Když se Yorick postavil před kněze s prosbou, aby ho vzal za učedníka, byl tento překvapen.

"Měl jsem vnuknutí, že mám za učedníka a svého nástupce přijmout prvního, kdo mě o to dnes požádá. Nikdy by mne ale nenapadlo, že to budeš právě ty, Yoricku," pravil pochybovačně. "Pojď ale dál, nebudu riskovat, že si rozhněvám samotného Ódina, jenž mi to přikázal."

Yorick s ulehčením vešel za knězem do jeho domu, udiven tím, že zřejmě nejen Thór, ale i sám Ódin mu přináší pomoc. Nechápavě zavrtěl hlavou. Alespoň to však vysvětluje, že vyšší moc, o které mluvil Thór, je opravdu Ódin, pomyslel si Yorick, domnívaje se, že to správně poznal. Mezitím se starý kněz posadil za stůl a vybídl k tomu i Yoricka.

"Teď mi pověz, co všechno víš o našich bozích, a řekni mi i o všem neobvyklém, co se ti kdy přihodilo," vyzval jej Snorri.

Yorick tedy stále více udivenějšímu knězi vyprávěl o svých setkáních s Thórem i o příhodě s bandity. Řekl vše a nic nezatajil. Snorri, jenž poznal, že je k němu mladík upřímný a popsal své zážitky bez přikrašlování, již nepochyboval o tom, že našel svého nástupce. Přikázal Yorickovi, aby tu na něj počkal, a spěšně odešel. Po chvíli se vrátil a vybídl Yoricka, aby ho následoval. Když vyšli před Snorriho dům, uviděl Yorick, že je tam již shromážděna celá vesnice v čele s náčelníkem. Snorri předstoupil a na jeho věk silným hlasem promluvil ke shromážděným:

"Zde je Yorick. Byl vyvolen k tomu, aby rozmlouval s našimi bohy. Od této chvíle je mým žákem a v budoucnu i mým nástupcem. Zde stojí mladý kněz Yorick, který mluví s bohy."

Zástupem to udiveně zahučelo, ale nikdo nepochyboval o Snorriho slovech. Náčelník vesnice předstoupil před Yoricka a pravil:

"Dostalo se ti veliké pocty, Yoricku, málokdo je vyvolen stát se knězem. Snaž se, aby ses vyrovnal Snorrimu v jeho činech i v moudrosti."

S těmito slovy se shromáždění rozešlo. Yorick si s pocitem velkého ulehčení a štěstí uvědomil, že se nyní konečně stal skutečně právoplatným a plnocenným členem této vesnice.

*
Pár týdnů po jeho uvedení jako učedníka Snorriho se Yorickovi stala nepříjemná příhoda. V lese kousek za vesnicí potkal skupinu lovců. Dva z nich, kteří si ho v minulosti nejvíce dobírali a opovrhovali jím, se jen tak nechtěli smířit s tím, že se mu znenadání dostalo takového významného postavení. Když ho spatřili, začali si ho opět dobírat. Yorick je ignoroval a už už chtěl projít kolem, ale když ti dva, rozčilení tím, že se jejich provokování u něj a ani u ostatních lovců již nesetkalo s takovým ohlasem jako dříve, přidali jednu obzvláště pichlavou poznámku, tu se Yorick zastavil. Vzpomněl si na všechna ta dřívější příkoří, a hněv - ta rudá obluda - zaťala drápy do jeho duše. Vzkypěl a brunátný hněvem, se vzpomínkou na lupiče a blesk, obrátil se na lovce: "Ztichněte vy dva a odproste mne, jinak vás mocný Thór sežehne na místě svými blesky!"

Sotva to ale dořekl, tu již jasně cítil, že tentokrát žádnou pomoc nedostane. I ti dva lovci poznali, že jeho výhrůžka je planá a rozzlobeni se na něj vrhli. Yorick dostal pořádně do těla a bylo by to dopadlo hůře, kdyby ostatní lovci od něj ty dva neodtrhli. Zklamaný a zbitý se dobelhal do Snorriho domu. Nevšímal si jeho udiveného pohledu a povytaženého obočí nad jeho vzhledem a zavřel se ve své ložnici. Když ho přešla všechna zlost a největší zklamání, dal se co nejvíce do pořádku a odebral se k Thórovu oltáři. Ptal se zklamaně Thóra, co se stalo. Proč jen mu tentokrát nepomohl?

V noci ho opět navštívil ve snu Thór. Jeho vzhled byl přísnější, než kdy dříve.

"Ptal ses mne na něco!" zahromoval na Yoricka. "Jestli jsi si tu otázku nerozmyslel, polož ji znovu!"