Jednou byla celá vesnice udivena vzdáleným hromobitím bouře, která zuřila nad nedalekým pobřežím. Nikdo nechápal, jak taková bouře mohla tak rychle vzniknout, když ještě chvíli před tím nic nenasvědčovalo, že by slunný den mohl být něčím narušen. Yorick byl tou dobou mimo vesnici, když zaslechl divoký ryk živlů. Udiven vyběhl na nejbližší kopec a nad pobřežím uviděl temná mračna, seskupená na poměrně malém okruhu kolem jednoho místa.
"Musím se při nejbližší příležitosti zeptat Thóra, co se to děje," pomyslel si, ale odpověď mu byla překvapivě poskytnuta již v příštím okamžiku.
Před Yorickem stanula bytost vzdušného živlu:
"Přináším ti varování, člověče! K pobřeží připluli rohatí lidé s úmyslem plenit a zabíjet! Vládce bouří zpomaluje jejich postup, abyste měli čas se připravit! Běž co nejrychleji do vesnice a připravte se na obranu! Útočníky pak čekejte na kopci za vesnicí. Nikde jinde!"
S posledními slovy bytost opět zmizela a Yorick již utíkal dolů.
"Rohatí lidé?" pomyslel si udiveně. V tom mu na mysli vytanuly obrazy lidí v rohatých přilbicích... Vikingové! Vikingové, kteří jsou opět na jedné ze svých loupeživých výprav! Začal utíkat ze všech svých sil. Z vyprávění, které slýchal už jako dítě, věděl, jaké vražedné běsnění dokáží rozpoutat tito divocí dobyvatelé. O děsivých bojových schopnostech berserkerů kolovaly po celém severu Germánie ty nejdivočejší zkazky.
Téměř bez dechu vpadl do vesnice a vše pověděl náčelníkovi. Ten okamžitě zavolal na poplach. Ve vesnici začal shon. Muži se chvatně oblékali do zbroje, pokud ji měli, a chápali se již dlouho nepoužívaných mečů a štítů. Po krátké době stáli připraveni na kopci, který jim Yorick označil. Odhodláni bránit do posledního dechu vše, co na této zemi mají, vyhlíželi útočníky. Ano, všichni do jednoho jsou připraveni chránit své ženy, své děti, zásoby, hospodářská zvířata a skrovný majetek, potřebný k živobytí!
Ze svého vyvýšeného stanoviště sledovali dění před nimi. S díkem se v duchu obrátili na Thóra a jeho posla. Kdyby nedostali varování, útočníci by je napadli nepřipravené. Nyní se dívali, jak tito postupují od pobřeží a černá stěna mračen se valila nad nimi a sužovala je divokými přívaly deště a silného vichru.
Přesto ale netrvalo dlouho a stanuli pod kopcem. Tu se stalo něco zvláštního: všude okolo zuřila bouře, jen na obránce nespadla ani kapka, neboť nad nimi byla modrá obloha a zářilo na ně slunce. Jakoby nějaká mocná síla držela kolem nich jakousi stěnu. Všichni s díkem mysleli na Thóra, jen Yorick věděl, že ta Síla, ta Vůle, pochází z mnohem vyšší sféry. To sám Stvořitel držel skrze své bytostné služebníky ochrannou ruku nad lidmi, které si pro jejich doposud zdravého ducha vyvolil za své služebníky.
Zdálo se, že útočníci zaváhali, ale jakýsi obrovitý, rudovousý muž, patrně jejich náčelník, je hlasitým rykem přiměl k útoku. Početně byli Vikingové v silné převaze, zhruba dva na jednoho, ale neobvyklou bouří byli ochromeni, a také mnozí z nich byli vysíleni obtížným postupem krajinou. Útokem do kopce ještě více znaveni střetli se s odpočinutými a odhodlanými obránci. Boj byl zuřivý a krátký. Nepříliš dobře sešikovaní Vikingové narazili na sevřenou hradbu štítů obránců, kteří ve své touze zadržet nepřítele a ochránit své blízké v osadě vytvořili nepřekonatelnou zeď. A když náčelník vesnice zabil v boji rudovousého obra, jejich velitele, obrátil se zbytek přeživších Vikingů na útěk. Některé z nich vzali do zajetí, zbytek nechali utéci, pouze za nimi vyslali zvědy, aby se ujistili, že skutečně odpluli směrem, z něhož se objevili. Na bitevním poli padla početná většina Vikingů a jako úplným zázrakem ani jeden obránce.
Zajatce zatím odvedli do vesnice. Nevěděli však, co s nimi. Dříve by je bez milosti zabili, ale nyní jim to připadalo nesprávné. Se zažehnáním nebezpečí je opustila i bojechtivost a na cizince se dívali sice přísně, ale bez nenávisti. Ticho prolomil až náčelník. Po té, co se každému z nich zadíval pozorně do očí, je vyzval, aby se vzdali svého divokého života. Pokud slíbí věrnost, mohou zde žít s nimi v míru a prací odčinit své skutky. Yorick, který vycítil, že moudrým působením Boží Vůle padli do zajetí ti z Vikingů, kteří ještě nebyli v jádru zcela zkažení, byl na své soukmenovce velice hrdý. Místo aby cizince pozabíjeli, je nejenže nechali naživu, ale ještě jim nabídli, že tu mohou zůstat a odčinit svoji vinu. Cizinci, udiveni takovou velkorysostí, rádi souhlasili. Vždyť mnozí z nich sami již často toužili žít míruplnějším životem než doposud a tajně prosili své bohy, aby jim to umožnili.
Po čase, když se začlenili do společnosti a zmizely i poslední zbytky počáteční nedůvěry, vyprávěli na jednom shromáždění celé vesnice, že se jim život dobyvatelů již dávno začal zajídat, ale krutý náčelník, který si z nejsilnějších bojovníků udělal sobě zavázané nohsledy, trestal smrtí jakýkoliv projev neposlušnosti. Popisovali, jak je na této jejich poslední loupeživé výpravě začala pronásledovat divoká bouře, sotva se ocitli na dohled místního pobřeží. Bouře byla tím silnější, čím blíže se dostali k pevnině. Tam se proti nim jakoby spikla celá příroda. Nohy se jim zaplétaly do vysoké trávy, proudy deště a prudký vichr bičovaly postupující muže, a tam, kde se zdála být zem rovná a schůdná, se nečekaně objevovaly překážky a prohlubně, které museli pracně překonávat. Nebýt zuřivého náčelníka, kterého se obávali i jeho nohsledi, všichni by se raději otočili a odpluli pryč. Cítili, že je jejich bohové opustili. Když pak stanuli pod kopcem, naskytl se jim navíc ohromující pohled na obránce. V temnotě bouře, jež zuřila všude kolem, klenul se nad kopcem zářící kruh modré oblohy a slunce, žhnoucí oslňujícím světlem, zahalilo obránce jakousi světelnou aureolou. Vypadali prý jako nějaké vznešené bájné bytosti se svítícími meči.
Yorick to nejprve poslouchal s úsměvem, ale pak ve svém nitru pochopil, poklekl a vroucně děkoval. Přirovnání mimoděk použité bývalými nepřáteli, mu pomohlo urovnat si všechny souvislosti, a pochopil, že za průběhem bitvy se skrývá mnohem víc. Poznal, co se od něj, ba od nich všech, čeká, jaký zde mají úkol. Ostatní přítomní na něj udiveně hleděli, ale vycítili vážnost okamžiku a tiše vyčkávali. Na všechny mocně zapůsobilo Yorickovo prožití. Ten se po chvíli zvedl a jeho obličej jakoby zářil poznáním. Potom jim vyprávěl, co se dříve dozvěděl při svém putování do duchovní říše. Pověděl jim o tom, kdo jsou a odkud pocházejí, vyprávěl o bozích, jež nejsou bohy, ale ve skutečnosti jsou mocnými a věrnými služebníky, a nakonec jim pověděl i o Stvořiteli všeho života, Prapůvodu všeho bytí, o Svatém, věčném Bohu. Své vyprávění ukončil slovy:
"Tak jako v této bitvě, je naší povinností i nadále stát v kruhu Světla a bojovat proti okolní temnotě. Máme šířit Světlo čistoty, lásky a spravedlnosti mezi ostatní obyvatele této země! Vězte, že dokud zůstaneme věrnými svému Pánu a Jeho Vůli, tak On nenechá padnout ani jediného z nás. Všichni jste se o tom mohli přesvědčit v bitvě. Vždy si pamatujte, že Bůh svůj lid nikdy neopouští! To pouze lidé se odvrátili od Něj. Nyní se to ale změní! Svým příkladem zažehneme oheň poznání i v ostatních!
Všichni se společně pomodleme a vzdejme dík za milostivou pomoc, jíž se nám dostalo v boji, a za poznání, které nám bylo dáno."
Lidé slyšeli tyto věci poprvé. Dříve je ani nenapadlo, že by nad jejich bohy mohl být ještě někdo vyšší, ale i přes svůj údiv měli nitra již dostatečně otevřená a čistá, takže Yorickova slova pevně zapustila kořeny v jejich srdcích, a nepotrvá dlouho a zcela jistě z nich vzejde bohatá sklizeň.
Konec
2024 ©