Člověk musí mít jasno v těchto dvou zásadních věcech proto, aby mohl správně kráčet životem. Jejich neznalost a nejasnost má totiž nutně za následek nesprávné nasměrování celého našeho bytí. Má za následek jeho nenaplnění a nakonec také jeho celkovou ztrátu. Abychom tedy jednou své bytí úplně neztratili, poznávejme kým ve skutečnosti jsme, jaká je naše pravá podstata a jakou má souvislost s podstatou samotného Stvořitele?
Kdo je Bůh? Lidé se domnívají, že je to Duch. Duch neviditelný, nepostřehnutelný a neuchopitelný. Duch, který se nachází ve všem stávajícím kolem nás. Ve vodě, v kameni, v padajícím listu ze stromu, v člověku, prostě absolutně všude.
Ale to je omyl! Bůh není vůbec Duch! Bůh není totiž duchovní, ale božský!
Ale kdo, nebo co je potom Duch?
Od počátku věků existoval jedině Stvořitel samojediný. Neexistovalo vůbec nic jiného, jen On a jeho božská říše. A kolem pouze chladná nicota. Stvořitel se však rozhodl oplodnit tuto nicotu životem. Rozhodl se ji učinit životním prostorem bilionů vědomých bytostí. A tento čin vykonal aktem své Vůle. Oním pověstným: Buď Světlo!
Tak vytrysklo jeho Světlo do vnější tmy. A právě Vůle Nejvyššího, která zformovala celé nekonečné světy je Duch. Tvůrčí Duch Boží, o kterém se v Bibli píše, že se při stvoření světa vznášel nad vodami. Stvoření, které z něj vzniklo je proto duchovní. Není tedy božské. Je duchovní, protože povstalo z Ducha. A z tohoto důvodu je také člověk, jako tvor žijící ve stvoření duchovní. Ne božský!
Existuje tedy Stvořitel, stojící sám o sobě vysoko nade vším. Jeho akt Vůle se záměrem stvořit světy se však okamžitě zformoval do samostatné osobnosti. Do tvůrčího Svatého Ducha Božího, který v souladu s Vůlí Nejvyššího zformoval duchovní stvoření.
Také my lidé, jako nakonec všechno ve stvoření, jsme vznikli z tohoto tvůrčího Ducha. A proto nejvnitřnější jádro každého z nás tvoří maličká jiskřička ducha. Maličká jiskřička Pánovy Vůle. Tuto Vůli máme v sobě pevně vtlačenou. Tvoří naši nejvnitřnější podstatu. A tato naše nejvnitřnější podstata nás jednoznačně předurčuje k životu v souladu s Vůlí Páně.
Toto tajemství nejhlubší vnitřní podstaty člověka reálně znamená, že cesta k harmonii, štěstí a plnosti bytí se pro každého z lidí skrývá jedině v respektování Vůle Nejvyššího. Čili v respektování původního předurčení naší vlastní, nejvnitřnější duchovní podstaty.
Každý člověk by měl proto poznávat Vůli Nejvyššího a učit se žít s ní v souladu, neboť jedině tímto způsobem může naplnit své předurčení. Proto by se pro nás právě Vůle Pána měla stát tím nejdůležitějším, co bychom měli ve svém životě respektovat. Takovýmto respektováním se totiž osobnost každého člověka stává stále zralejší, a nakonec se stává schopnou žít navěky v království nebeském, v blízkosti svého Páně.
Smyslem bytí každého z lidí v tomto stvoření je tedy duchovní procitnutí a sjednocení se se svou nejvnitřnější podstatou. Se svým duchem, který je drobnou součástí Vůle Nejvyššího. Tím dosáhneme harmonie, štěstí, míru, vnitřního naplnění a po své fyzické smrti života v království nebeském.
Žel, pozemští lidé se zpronevěřují svému předurčení. Žijíc v hmotné části stvoření se totiž mylně identifikovali se svým fyzickým tělem a jeho korunou - rozumem. Tak zapomněli, že nejsou ani tělo, ani rozum, ale drobné jiskřičky Vůle Pána. Drobné jiskřičky ducha, pocházející z jeho Ducha.
Mylné ztotožnění se lidí s vlastním tělem, s vlastním rozumem a z toho vyplývající vlastní vůlí, samozřejmě vzdálenou a odtrženou od Vůle Nejvyššího, pro ně znamená cestu bolesti, strastí, utrpení, disharmonie a nenaplnění, protože se zpronevěřují sobě samým. Jejich bytí ztrácí smysl a míjí se svému účelu. Stává se pouze čistě živočišně materialistickou existencí, naplněnou honbou za materialistickými hodnotami a požitky. V jejich dosahování vidí všechno své štěstí. Nicméně to, čeho se lidem takto dostává je jenom nasycení těla a rozkoší požitků, bez skutečného, pravého vnitřního míru, naplnění a štěstí.
Ve svém materialistickém omylu a nepochopení vlastní podstaty, a z této podstaty vyplývajícího životního předurčení, se lidé v zoufalé snaze dosáhnout pravého štěstí dostávají do bludného kolotoče honby za penězi, majetky, mocí, slávou a užíváním si doufajíc, že čím více v tomto směru získají, tím větší je pravděpodobnost dosažení skutečné plnosti bytí.
Falešnými cestami se však nikdy není možné dostat k pravým cílům! K pravým cílům, čili k pravému štěstí, harmonii a naplnění lze dojít jedině cestou respektování svého vlastního předurčení. A Vůle Nejvyššího, z níž jsme kdysi vznikli, nás jednoznačně předurčuje k poznávání a naplňování této Vůle. Předurčuje nás k životu podle Vůle Páně, a tím k plnému sjednocení se svou nejvnitřnější duchovní podstatou. Toto je jediná cesta ke štěstí, radosti a míru.
Máme tedy dvě možnosti. Buď se budeme prostřednictvím poznávání a naplňování Vůle Nejvyššího k Pánu přibližovat, a tím spět ke štěstí a naplnění smyslu našeho bytí, nebo budeme jakékoliv poznávání a naplňování Vůle Nejvyššího ignorovat. Tím se však budeme od Pána vzdalovat a spět k neštěstí. Tím se budeme zpronevěřovat sami sobě, tím budeme promrhávat vlastní bytí, abychom ho nakonec úplně ztratili, dobrovolně vzdáleni od Pána a ponoření do bezvýchodné temnoty pekla vlastní vůle.
Podstatou svého myšlení, jednání, snažení, hodnot a celkové životně orientace se tedy každý z nás, ať už vědomě nebo nevědomě, zařazuje do jednoho z těchto dvou směrů. Tím sám pro sebe volí cestu štěstí, nebo neštěstí. Cestu radosti života na zemi a věčného bytí v blízkostí Páně v království nebeském, nebo cestu utrpení a konečného zániku všeho, co uvízlo ve hmotě a její požitcích, a je proto od Pána vzdáleno. Co se tedy není schopno osvobodit od hmotných a materialistických vazeb, musí proto nakonec zaniknout spolu se zánikem celého hmotného světa.
Na každém z nás záleží, jakou s těchto dvou cest půjdeme a jak se tedy ve své svobodné vůli rozhodneme naložit s vlastním bytím.
http://kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š
2024 ©