Člověk může dosáhnout své velikosti pouze v jeho spojitosti s tím, co je skutečně velké. S tím, co je největší ze všeho. A tím je jednoznačně a bez jakýchkoli výhrad jedině Bůh. Toto je zásadní poznání, které musí učinit každý, kdo chce skutečně dosáhnout maximálních výšek svého lidství a kdo naopak nechce a odmítá navždy zůstat takovým druhem nízkého živočicha, jakým jsou lidé obecně dnes. Samozřejmě, čest všem výjimkám.
Jednou z našich prvořadých povinností je tedy znát své místo ve stvoření. Znát kam přesně patříme a jakou pozici máme zajímat ve vztahu ke skutečné Moci, Síle a Velikosti, čili ke Stvořiteli.
Ve vztahu k Nejvyššímu, ve vztahu k jeho nesmírné velebnosti a vznešenosti je naše místo na kolenou a tváří v prachu, protože my jako lidé jsme tak nesmírně malými a nepatrnými, že již jen při vyslovení tohoto vznešeného pojmu se nás musí zmocnit posvátná bázeň a nejhlubší úcta.
Proto jedině člověk, který poznal vlastní malost, ba až nicotnost ve vztahu k Nejvyššímu stojí ve stvoření správně, čili na tom místě a v té pozici, která mu jako lidské bytosti náleží. V jeho správném vnitřním naladění mu je pak umožněno navázat spojení s pravou a jedinou skutečnou Mocí, Silou a Velikostí. A skrze toto spojení může k němu začít proudit mohutný příliv podpory a pomoci, jejichž prostřednictvím se stává velkým. Prostřednictvím kterých zraje k vlastní velikosti, síle, moci a důstojnosti svého lidství.
Poznání a neustále prožívání naší vlastní lidské malosti ve vztahu k velikosti Boží je tedy ve skutečnosti jedinou možnou a pravou cestou k nabytí naši vlastní velikosti. Neboť my jako lidé můžeme být velkými, vznešenými a mocnými jedině tehdy, když stojíme ve vyzařování jediné skutečné Velikosti, Vznešenosti a Moci.
Pokud člověk dosáhne takového druhu pokory, kráčí stvořením v proudech Světla, které za ním stojí, pomáhá mu a urovnává jeho cesty. Pro celé stvoření je takový jedinec požehnáním, protože všude kolem sebe šíří pozitivní a léčivé energie, jako nevyhnutelný důsledek stavu požehnání, ve kterém se trvale nachází. A nachází se v něm hlavně proto, že vnitřně zaujal správný postoj vůči Bohu. Neboť ve vztahu k němu stojí ve správné pozici a na správném místě, na jakém jako lidská bytost stát má.
Lidé však v sobě obecně přechovávají jednu velkou slabost. Je jí marnivá domněnka, že jsou více, než ve skutečnosti jsou. Že jsou větší, než ve skutečnosti jsou a že znamenají více, než ve skutečnosti znamenají.
A čím víc si člověk něco takového o sobě myslí, čím více takové něco v sobě pěstuje, tím více se vzdaluje od svého pravého místa ve stvoření. Tím více se pak nutně vzdaluje i od čistého spojení s vyzařováním Stvořitele a stává se slabším, opuštěnějším a ubožejším. Stává se vysloveně politováníhodným, protože podlehl klamavé iluzi o velikosti, síle a schopnostech sebe samého. A všechno to zdánlivě velké, co vytvořili lidé na zemi v iluzi vlastní velikosti je ve skutečnosti stejně ubohé, malé, nízké a nicotné, jako jsou oni sami ve své ztrátě spojení se Stvořitelem.
Neboť člověk bez Boha není ničím! A je nanejvýš sporné, nakolik je za takové situace ještě vůbec člověkem. Proto je také naše planeta plná tragikomických postav, které jsou o sobě přesvědčeny, že něco znamenají a že jsou něčím víc, pokud mají peníze, vzdělání, postavení, moc, slávu, krásu, nové auto, a tak dále, a tak dále.
Jsou miliony těch, kteří se domýšlivě cpou na přední místa za stolem v domnění, že jim právem patří. Mocí Nejvyššího však budou dříve nebo později patřičně odkázáni tam, kam opravdu patří, protože první místa náleží pouze lidem, kteří našli pravou pokoru. Protože jedině jim, pokorným a vědomým si vlastní malosti patří přední místa za za stolem na hostině Páně. Jedině oni, kteří jsou nejednou posledními v očích tohoto světa budou prvními.
Ale nechme stranou všechny ty, kteří podlehli bláznivé iluzi, že člověk může něco znamenat, ba dokonce může být velkým i bez Boha. Že může provést velké věci i bez něj.
Smutné však je, že pokušení, že člověk je něčím významným, něco znamená a že on sám může dosáhnout něco hodnotného, užitečného a prospěšného, takovému druhu pokušení žel podléhají i mnozí lidé duchovního zaměření. Lidé, kteří dělajíc něco dobrého staví do popředí vlastní osobu a vyzdvihují vlastní zásluhy. Lidé, kteří jaksi pozapomněli, že všechno to velké a dobré, co kdy směli a mohli dosáhnout dosáhli jedině v Síle, Moci a Požehnaní Pána. Že bez něj by to bylo nemožné.
Žel síla takového druhu pokušení je tak neobyčejně velká, že jí svého čas nebyl schopen odolat ani archanděl Lucifer, co se pak stalo příčinou jeho pádu.
Pokud však člověk ztratí pokoru a tím vybočí z místa, které mu jako tvoru ve vztahu ke Stvořiteli náleží, jeho spojení s ním se okamžitě kalí. Okamžitě se ztrácí čistota spojení se skutečnou Velikostí, Mocí a Silou, protože člověk uvěřil ve vlastní velikost, vlastní moc a vlastní sílu.
A místo toho, aby co nejrychleji poznal svůj omyl a začal se snažit o opětovnou obnovu spojení s Pánem prostřednictvím znovunabytí pokory, snaží se naopak své ztracené spojení s Velikostí, Mocí a Silou nahradit pozemskou mocí, pozemskou silou a pozemským uznáním. To je žel smutný případ mnoha duchovních učitelů, kazatelů a mistrů, kteří tomu podlehli.
Toto smrtelné nebezpečí však číhá na absolutně všech o duchovno usilujících, kteří jsou jím v nejrozličnější míře každodenně atakování. Tento smrtelný jed pokušení vlastní velikosti a vlastních zásluh, tento jed pokušení, že jsi něco dokázal a že něco znamenáš vymaž proto člověče ze svého nitra okamžitě, jakmile se tam objeví, aby zatemnil tvé nitro a zakalil čistotu tvého spojení s Pánem.
Každopádně se však člověk může a má stát velkým a mocným, schopným konat velké věci. Ale cesta k tomuto cíli vede jedině přes pravou pokoru poznání vlastní malosti a nicotnosti před velebným majestátem všemohoucího Boha. Neboť jedině v uznání své lidské malosti se skrývá skutečná velikost lidství! Jedině v pokoře se může člověk přiblížit ke svému Bohu! Jedině prostřednictvím pokory se může stát účastným Velikosti, Síly a Moci Nejvyššího, která jím začne proudit, aby s její pomocí a podporou směl na zemi konečně vytvořit velké věci, které na ní dosud nemohly vzniknout.
Je už totiž nejvyšší čas, abychom my lidé zde na zemi právě prostřednictvím Velikosti, Síly a Moci Pána všech světů, které nemůže trvale čelit žádný nepřítel a odolat žádné zlo konečně vybudovali pozemský odlesk rajských zahrad.
Neboť v tom, kdo našel spojení se Světlem a stojí v jeho síle se tím nejpřirozenějším způsobem začínají aktivovat a rozkvétat všechny ctnosti, jako je například odvaha, hrdinství, věrnost, odhodlání, ale i spravedlnost, čestnost, ušlechtilost a mnohé jiné, protože všechny tyto ctnosti jsou tou nejpřirozenější součástí Světla, se kterým je spojen.
Kdo pak může trvale čelit takovým lidem? Kdo může obstát před světlým snažením těch, se kterými je Bůh?
http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š
2024 ©