Ne vše, co se nám z našeho subjektivního hlediska jeví jako dobré, je pro nás dobré také z hlediska duchovního. Z hlediska zájmů naší duše. Měli bychom proto už konečně pochopit, že univerzum podléhá duchovním zákonitostem a že pro lidi, jejichž podstata je duchovní, mají být právě tyto zákonitosti rozhodující.
Znamená to tedy, že jedině na jejich respektování má být postaveno naše jednání v hmotném světě, čímž by se reálně to duchovní dostalo do souladu s hmotným, a bylo by s ním v jednotě.
Žel, my lidé jsme většinou materialisté a nebereme něco takového na zřetel. Tvrdošíjně odmítáme zohlednit celistvost bytí, která v sobě zahrnuje jak materiální, tak také duchovní rozměr. Naučili jsme se proto zohledňovat pouze naše hmotné zájmy a ignorovat vše ostatní. Avšak z takovéhoto omezeného a okleštěného pohledu na realitu nemůže povstat nic jiného, než naivní omezenost, jejímž prostřednictvím můžeme sice na jedné straně hmotně prospívat, ale na druhé straně si neuvěřitelně duchovně škodíme.
Abychom pochopili, jak velké je odtržení lidstva od duchovních zákonitostí, uveďme si jeden, možná trochu extrémní příklad. Vezměme si člověka dnešní moderní doby, který ve svém nitru, ve svém vnitřním životě pěstuje různé negativní pocity a myšlenky.
Místo toho, aby se tedy v souladu s duchovními zákonitostmi našeho univerza, které ale žel nezná, snažil udržet svůj vnitřní život čistým, se naopak klidně vnitřně zabývá věcmi negativními. A pokud to trvá delší časové období, negativita, kterou člověk pěstuje ve svém nitru se nakonec zmaterializuje a zhmotní do fyzické podoby, což se projeví nemocí nějakého tělesného orgánu. Člověk onemocní, protože z hlediska požadavku a nezbytnosti udržovat vlastní vnitřní život čistým byl v podstatě, svým dlouhodobým pěstováním vnitřní nečistoty, vnitřně nemocným už dávno před tím. A tato jeho vnitřní nemoc, nemoc jeho duše, se pak nakonec po nějakém čase, projevila nevyhnutelně také navenek. No a často se pak stává, že člověk onemocní až tak moc, že kdyby nežil v naší době se všemi vymoženostmi moderní medicíny, musel by nevyhnutelně zemřít.
Současná medicína mu však dokáže život zachránit a prodloužit, co se v našem materialistickém světě považuje za velký úspěch.
Vždyť přece člověk, který by jinak musel nutně zemřít, žije o pět, deset, nebo dokonce i patnáct let déle. Z hlediska lidského pohledu jde tedy o úspěch a obrovský pokrok.
Ale je věc opravdu takovou pozitivní také z hlediska vyšších duchovních zákonitostí, o kterých člověk netuší a které vůbec neuznává?
Zkusme se nyní podívat na celou věc úplně jinak, a sice právě z hlediska duchovních zákonitostí. Čili z hlediska prospěchu naší duše.
Pokud by tedy výše zmíněný člověk žil teoreticky v jiné době, jako je ta naše s rozvinutým zdravotnictvím, musel by nevyhnutelně zemřít. No a po jeho smrti by jeho duše klesla na takzvaném druhém světě do určité úrovně, svou stejnorodostí přesně odpovídající negativnímu vnitřnímu stavu dotyčného. Do úrovně, kterou si vzhledem k negativitě svého skrytého, vnitřního života spravedlivě zaslouží.
Ale my dnes žijeme v době, kdy lidé i přes svou vnitřně dlouhodobě pěstovanou negativitu nemusí zemřít, protože moderní lékařská věda jim dokáže život zachránit.
Co se však děje v těch pěti, deseti, nebo patnácti letech nastaveného života, které moderní doba dotyčnému darovala? Neděje se nic jiného, jako to, že nevědomému člověku, který absolutně nic netuší o duchovních zákonitostech bylo umožněno pěstovat negativitu ve svém nitru o pět, deset, nebo patnáct let déle.
Jinými slovy řečeno, dotyčný člověk se prodloužením vlastního života duševně zatěžuje mnohem více, než by se byl zatížil tehdy, kdyby zemřel dříve. A to bude pro něj znamenat, že po smrti klesne jeho duše mnohem hlouběji, než by klesla tehdy, kdyby zemřel dříve a nebyl by tak zatížen pěstováním vnitřní negativity. Jeho mnohem hlubší pád na takzvaném druhém světě bude mít pro něj za následek mnohem horší výchozí pozici, ze které bude muset znovu začít se svým duchovním vzestupem. Bude tedy vystaven mnohem těžším životním podmínkám nejen na druhém světě, ale i poté, při jeho dalším případném fyzickém zrození na zemi. Kdyby se ale jeho duše dřívější smrtí zlem méně zatížila, neklesl by na druhém světě tak hluboko a také jeho další zrození na zemi by bylo mnohem příznivější.
Duchovně neznalý člověk tedy prodloužením vlastního života získává pouze prodloužený čas na hromadění vín, čím ve skutečnosti více ztrácí, než získává, protože tuto zvýšenou hromadu vín a negativity bude muset na druhém světě mnohem bolestněji odpykávat.
Jak tedy vidět, ne vše, co se zdá být dobré z hlediska fyzického je dobré i z hlediska duchovního. Tyto dvě stanoviska se totiž mohou někdy až diametrálně vzájemně odlišovat.
Materialista, ateista, nebo člověk zaujatý však pravděpodobně ze všeho, co bylo dosud řečeno mylně vyvodí, že pokud chceme být duchovní, nemáme chodit k lékaři, máme odmítnout jeho pomoc a raději zemřít, protože tak to bude pro nás z duchovního hlediska lepší.
Ne! Je to úplně jinak! Od duchovního člověka se nežádá, aby se vyhýbal lékařské péči. Poznání duchovních souvislostí, o kterých jsme mluvili nám však dává možnost a příležitost využít moderní medicínou nastavený čas k pochopení vnitřní příčiny naší nemoci, k jejímu odstranění, nebo jednoduše řečeno, k vlastnímu polepšení se.
Znamená to tedy, že duchovně znalý člověk využije svůj nastavený čas k duchovnímu pozvednutí své osobnosti, zatímco člověk neznalý naopak zpravidla zneužívá nastavený čas pouze k dalšímu hromadění chyb a vín, které zatěžují jeho duši.
O všech těchto věcech by lidé rozhodně měli vědět, protože popsaný rozpor mezi tím, co je pro nás dobré z fyzického hlediska a tím, co je pro nás dobré z duchovního hlediska se promítá do nejrůznějších oblastí našeho každodenního života. No a právě v našem každodenním životě bychom se měli dokázat naučit zohledňovat nejenom to, co se nám osobně jeví z materiálního hlediska jako dobré, ale především to, co je pro nás skutečně dobré. Čili dobré z duchovního hlediska!
Ale protože žel lidé o tom nic nevědí, ve své jednostranné materialistické orientaci a v zohledňování jedině vlastních hmotných zájmů enormním způsobem škodí své duši a zatěžují ji. A tato zátěž strhne potom, po fyzické smrti jejich duši nevyhnutelně do nízkých a temných oblastí druhého světa, v nichž bude nesmírně trpět a které budou pro ni představovat velmi nevýhodnou výchozí pozici z hlediska její další existence. Ať již na druhém světě, nebo z hlediska jejího případného opětovného zrození na zemi.
http://kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š
2024 ©