Jsme poutníky v širé hmotnosti, nad níž vysoko ve výšinách prostírá se náš skutečný domov, Ráj! Vyšli jsme z tohoto nádherného domova jako nevědomé duchovní zárodky, abychom mohli být zaseti do této hmotnosti. Podobně jako semínka v tmavé, vlhké, ale o to úrodnější půdě, byli jsme ponořeni do hmoty, abychom mohli dozrávat.
Veliká touha po poznání žene nás kupředu. Tímto poznáváním získáváme své zkušenosti. Postupně, na základě vlastního prožití důsledků našich činů a působení jejich zpětných účinků, neboť jedině v tomto spočívá Tvůrcem zakotvená neochvějná spravedlnost, učíme se rozlišovat, co je dobré a co zlé. Jsme konfrontováni nenávistí i láskou. Sami jsme nuceni prožívat, co jaké plody přináší, a v čem spočívá skutečná krása a ušlechtilost, po nichž, čím více dozráváme, tím více toužíme, až se tím přiblížíme k našemu skutečnému cíli a smyslu pozemského života. Tak můžeme začít cestu k opětovnému vzestupu k našemu pravému, duchovnímu domovu! Ne ale již jako počáteční nevědomé duchovní semínko, ale jako krásný, zralý lidský duch!
Princip toho všeho je velmi jednoduchý. Směr našeho pohybu řídí kormidlo našich přání a tužeb. Ze začátku toužíme po mnohém pozemském, a tam také směřují naše kroky, i poté, co opustíme hmotné tělo. Objekty této touhy nás jakoby pevně drží při zemi, protože za jinými neusilujeme! Postupně však zjišťujeme, že naše štěstí se nachází v něčem jiném, poznáváme nejprve, že neexistuje jen hmota, ale také něco "nad ní", začínáme zkoumat různé duchovní směry. Poznáváme přírodní bytosti či bytosti živlů kolem sebe, a náš obzor se postupně rozšiřuje, stále jsou to větší, mocnější a nádhernější bytosti, které nás vedou vzhůru, až jednoho dne náš pohled dospěje - krůček po krůčku - k tomu nejvyššímu a nejdokonalejšímu, k nádheře, která nás zcela uchvátí a zastíní všechno hmotné kolem nás!
Samozřejmě, ještě mnoho sklonů a tužeb po pozemském nás drží, ještě mnoho karmických vláken z minulosti musíme uvolnit, ale jestliže již nenavazujeme nová, aby mohlo nakonec odpadnout i to poslední, začíná skutečná cesta ke vzestupu! I naše duchovní vedení, které nás nikdy, ani před tím, neopustilo, ať již jsme si jej uvědomovali nebo ne, či ať jsme mu naslouchali nebo ne, i ono se mění, je stále světlejší a moudřejší, podle toho, jak my sami se měníme a prosvětlujeme!
A právě proto, že hmotnost podléhá věčnému koloběhu vzniku a zániku, je o to větší nutnost pro nás, pro lidi, od této hmotnosti se niterně odpoutat. Protože pokud to nestihneme do určitého bodu zralosti hmoty kolem nás, jenž mimochodem vzhledem ke vzdálenosti, již musíme ještě proputovat, není až tak daleko, budeme strženi do rozkladu spolu s ní, až všechno námi vyzískané vědomí bude rozloženo, a my pozvolna, jako opět nevědomý duchovní zárodek, stejný, jakým jsme byli kdysi na úplném počátku, vystoupíme znovu tam, odkud jsme vzešli! Do našeho skutečného domova, do Ráje! A toto se nazývá duchovní smrtí - ztrátou milosti věčného života. Ne tedy věčné utrpení a zavržení, o jakém mnozí hovoří, ale je to skutečně opravdová bolestiplná ztráta vědomí, a ztráta té radosti a blaženosti, jež by nás provázela na cestě vzestupu do stále světlejších, nádhernějších a ušlechtilejších světů!
2024 ©