Dávné civilizace si uvědomovaly velké nebezpečí nekonečného bloudění lidských duší v záhrobí. Z tohoto důvodu vznikaly knihy mrtvých, jejichž účelem měla být jakási základní orientace na druhém světě.
V přecházejícím článku jsme hovořili o tom, že světlem majáku, ukazujícím vždy správný směr, ať bychom se v jemnohmotném světě nacházeli kdekoliv je Stvořitel. Jeho Světlo však můžeme jasně vnímat jedině tehdy, když máme v sobě silnou lásku k Němu. Jedině tehdy, když jsme takovou lásku vědomě pěstovali a budovali už během svého pozemského života. Jedině tehdy, pokud jsme v souladu s prvním přikázáním, nestavěli nad Nejvyššího nic jiného. Žádné jiné hodnoty, kterým jsme se klaněli a které nám proto budou nevyhnutelně na druhém světě zastírat Světlo Páně. Tím se pak nutně snižuje naše schopnost správného směrování ke království nebeskému, jako konečnému cíli našeho putování stvořením.
Na druhém světě však číhá jedno velké nebezpečí také na ty, kteří v sobě mají lásku ke Stvořiteli. V čem spočívá?
Stvořitel je původem a východiskem všech nejvznešenějších a nejušlechtilejších ctností. Ctností jako spravedlnost, čestnost, ušlechtilost, a tak dále, a tak dále. Kdo tedy chce kráčet vzhůru k Hospodinu, do jeho říše, ten musí jít nutně cestou nabývání a rozvíjení ctností.
Ale pozor! Stvořitel je zároveň také věčnou, jedinou a živou Pravdou! A tato věčná Pravda, přebývající vysoko nad stvořením, byla do podstaty stvoření transformována ve formě zákonů. Zákonů, odrážejících dokonalost jediné Pravdy Boží.
Ke Stvořiteli, který je Pravdou se tedy lze přibližovat pouze tak, že se člověk usiluje o Pravdu. Že se prostě snaží poznávat věci takové, jaké jsou, protože právě jejich jsoucnost je odrazem jediné, velké a živé Pravdy Boží.
Tragédie mnohých věřících však spočívá v tom, že prostřednictvím věrouky vlastních náboženství přijali nejednou různé omyly, nekorespondující s Pravdou. Omyly, které jsou zkreslením Pravdy.
A tyto omyly si žel mnozí, upřímně věřící v Páně, odnášejí po své fyzické smrti na druhý svět pevně zakořeněné ve své duši. I když tedy jde o lidi dobré, kteří by mohli v jemnohmotné úrovni rychle postupovat ke království nebeskému, bude to mít pro ně nutně za následek, že v určitém bodě svého vzestupu musí zastat, protože narazí na nepřekonatelnou zeď. Na železnou mříž, a ta je nepustí dál! Budou sice jasně vnímat Světlo Lásky Nejvyššího, ale oni nebudou moci na cestě k němu učinit ani krok.
Tito lidé musí totiž pochopit, že onou mříží, onou nepřekonatelnou zdí je jejich vlastní, v duši pevně zakořeněn, nesprávný názor, nekorespondující s Pravdou. Nesprávný názor, hluboko vrytý do jejich duše, protože tak je to přece učili jejich duchovní učitelé, kazatelé, kněží a mistři.
Pokud však tento nesprávný názor, nekorespondující s Pravdou v sobě nepřekonají, pokud nenajdou odvahu zásadním způsobem přehodnotit to, čemu je na zemi učili různé duchovní autority, do té doby budou muset zůstat stát před vysokou zdí a železnou mříží vlastních nesprávných názorů, i kdyby to mělo trvat celá tisíciletí. I kdyby jich měl na tomto místě zastihnout rozklad hmotného světa, zahrnující hrubohmotnost, ale také jemnohmotnost.
Ale abychom stále nemluvili jen v obecné rovině, uveďme si konkrétní příklad. Vezměme si třeba taková opětovná vtělení lidské duše do pozemského, fyzického těla.
Tato skutečnost je obrovskou milostí, spočívající v tom, že lidské duši je dáno, aby se ze striktně stejnorodého prostředí jemnohmotnosti, kde tráví převážný čas svého bytí, mohla z času na čas zrodit do různorodého prostředí na zemi. Na druhém světě, čili v jemnohmotnosti, se totiž každá duše nachází v sobě a svým chybám přesně stejnorodé úrovni, kde neexistují žádné vzory, hodné následování. Kde existují jenom duše se stejnými chybami, jaké má ona sama. Jde tedy o úrovně, kde se sobě stejnorodí lidé zraňují navzájem prostřednictvím vlastních chyb tak dlouho, až jsou z toho zoufalí a nezatouží se vymanit z tohoto prostředí tím, že začnou intenzivně pracovat na vlastním polepšení. K takovému pochopení však může člověk v jemnohmotnosti, mezi stejnorodými, dospět až po staletích, nebo tisíciletích.
Je proto opravdu obrovskou milostí, jestliže se duše z jemnohmotného světa občas zrodí na zemi, kde naopak vládne různorodost, a kde proto nachází mnohé lidi od sebe lepší. Kde tedy tímto způsobem nachází vzory hodné následování, co pro člověka, pokud tuto příležitost využije, může znamenat obrovský duchovní posun, který by jinak, v přísně stejnorodém prostředí jemnohmotného světa musel trvat celá tisíciletí.
Lidské bytí totiž probíhá v převážné míře právě v jemnohmotnosti. Jemnohmotnost můžeme připodobnit k moři a lidskou duši k rybě, která v něm plave. Ryba občas vyskočí nad hladinu a pak opět spadne zpět do moře.
No a právě ono krátké objevení se ryby nad hladinou je občasným zrozením lidské duše z jemnohmotnosti do fyzického světa, aby zde, v inspirativně různorodém prostředí, následováním dobrých příkladů, pozitivních vzorů a podnětných duchovních nauk mohla učinit zásadní posun ve svém duchovním vývoji. Opětovná zrození na zem jsou tedy pro každou lidskou duši obrovskou milostí.
Křesťané však považují tyto skutečnosti za blud a své přesvědčení si po smrti odnášejí ve své duši do jemnohmotného světa.
Tento jejich omyl, nekorespondující s Pravdou našeho univerza jich však musí v jemnohmotném světě nevyhnutelně zadržet. V určitém bodě jejich duchovního vzestupu zůstanou proto stát na jednom místě, dokud ho vnitřně nepřekonají.
Zkusme se však zamyslet nad tím, že pokud bychom nyní šli do prostředí různých křesťanských církví a řekli jim o zákonitosti opětovného vtělení lidské duše do fyzického těla, z největší pravděpodobností by nás ani neposlouchali, protože jejich názor je jiný. A tohoto svého nesprávného názoru se budou pevně držet i přesto, že na zemi mají možnost jeho konfrontace s názorem správnějším.
Zvažme ale, co tito lidé udělají potom, v jemnohmotnosti, když se ocitnou před železnou mříží a nepřekonatelnou zdí mezi stejnorodými, kde budou všichni věřit přesně témuž a kde nebude ničeho, jako na zemi, co by jim dalo podnět ke změně jejich nesprávného názoru.
Kdy pak, a hlavně za jak dlouho poznají svůj omyl? Kolik jim asi bude trvat, dokud ho sami v sobě překonají bez vnějších podnětů?
Bude to trvat možná staletí a možná tisíciletí! A je možné, že tento omyl, v duši hluboce zakořeněn, nebudou schopni překonat vůbec, čímž však žel přicházejí o možnost povznést se včas z jemnohmotnosti do království nebeského. A proto budou muset být strhnutí do rozkladu hmotného světa, protože v něm natrvalo uvízli prostřednictvím svých nesprávných názorů.
Pro každého, kdo věří v Boha je proto životně důležité s největší vážností zkoumat všechny zásadní pravdy vlastního náboženství, které jsou mu předkládány. Nesmí tedy vše pouze slepě přijímat jen proto, že to tak říkají a učí různé duchovní autority. Musí být kritický a musí zvažovat. A to především svým citem! Právě ve svém citu má totiž pevnou oporu, která mu dá vytušit, co koresponduje a co nekoresponduje s Pravdou.
Za každé lehkomyslné, nebo slepě důvěřivé zkreslení zásadních duchovních tezí, které si odneseme vryté ve své duši na druhý svět totiž poneseme důsledky jenom my samotní. Neboť pokud je to vzdálené od Pravdy, bude to jenom nás samotných zadržovat v jemnohmotnosti, dokud to nepřekonáme a k Pravdě nedospějeme. Ale v jemnohmotnosti, bez jiných impulsů to může trvat i celá staletí.
Proto využijme drahocenný čas na zemi a staňme se lidmi hledajícími Pravdu. Neboť jedině v Pravdě spočívá svoboda duchovního vzestupu! Jedině poznání Pravdy nás vysvobodí! Jedině ono nás může osvobodit od všech hmotných vazeb nesprávných a falešných názorů, a umožní nám nakonec povznést se do říše Světla skutečné, věčné, jediné a pravé Pravdy Boží.
http://kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š
2024 ©