V říši fantasie. Když opět otevřel oči, uvědomil si, že leží na posteli v nějaké místnosti. Vybavení vypadalo jako ze středověku, ale ne toho evropského, tak jak jej znal, na to byly předměty příliš cizokrajné. Pokusil se posadit, ale se zaúpěním padl zpět na záda. Vzpomněl si na poslední události a s úlekem se podíval na místo, kam ho zasáhl meč. Jeho trup byl omotán obvazy, které na několika místech prosakovaly krví. Zkusil zavolat. Po chvilce do místnosti vstoupil muž, oblečený do jakési bílé kutny.
"Zdravím tě, cizinče," oslovil Tomáše, "já jsem Markus. Jsi v domě Jitřní záře a já jsem léčitel. Vidím, že tvé obvazy již potřebují vyměnit."
Odmotal Tomášovi obvazy a prohlížel si zranění. Poté vytáhl z kapsy nádobku s jakousi mastí, kterou potřel ránu a znovu ji obvázal čistými obvazy.
"Co se stalo?" ptal se Tomáš. "A kdo byli ti odporní lidé, co vypadali jako orkové?"
Markus se na něj pobaveně podíval:
"Lidé, kteří vypadali jako orkové? Inu vypadali tak, protože to byli skuteční orkové, a nikoliv lidé. Přepadli vás, ale naštěstí jim již dva dny byla na stopě skupina našich spojenců, elfích hraničářů, a ti pobili orky chvíli po tom, co na vás zaútočili. Měl jsi jen smůlu, že to nebylo o chviličku dříve, pohlédl na Tomášovy obvazy. Možná tě bude zajímat, že tvůj přítel je v pořádku. Pozdravuje tě, ale již tu není. Spěchal dále hledat své štěstí."
Po chvilce se ještě zeptal: "Přišli jste ze země věčné noci, že?"
Tomáš přikývl, tušil, že tím Markus myslí zemi bez světla, kde se ocitl po své smrti.
"Nuže pak jsi zde nový. Povím ti něco málo o zemi, kde se nyní nacházíš. Nyní jsi ve městě Kormyr, hlavním městě zdejší lidské říše. Naší zemi vládnou vznešení rytíři, a ti ji také chrání. Svolávají válečníky a vedou proti všem nebezpečenstvím, které říši hrozí. Na jihu naší říše je les Istra, kde žijí naši spojenci elfové v čele se svým králem Imranem, který má své sídlo v hlavním elfím městě Istrailionu. Na západě pak je odporné území orků, se kterými jsme my i elfové ve válce. Neustále shromažďují armády a pokoušejí se dobýt naše říše. S pomocí elfů je ale dokážeme držet na jejich území. Nyní je období relativního klidu. Jen občas dochází k lokálním střetům. Dále na jihozápadě je pak říše věčné noci, z níž jste přišli. Měli jste štěstí, že jste z ní vyšli na hranicích říše orků a elfů. Kdybyste byli na území orků, nikdo by o vás nevěděl a zle by se vám vedlo. Nyní ale odpočívej, ať se brzy uzdravíš."
Markus odešel a zanechal ohromeného Tomáše o samotě. Orkové, elfové, rytíři. To zní, jako by se splnil jeho sen a ožil zde celý svět, který znal ze svých knih. Svět, kde bude konečně svobodný a kde již nevládne šeď pozemského života. Jak o tom přemýšlel, byl čím dál více nadšenější, až náhlá bolest v ráně mu připomněla, že ne všechno bude takové, jak by si to představoval. Přesto to nezkazilo jeho nadšení docela, a tak usínal s rozhodnutím co nejrychleji se uzdravit.
Dobrodružství? Ne, jen práce!
Druhý den, když se vzbudil, cítil se o mnoho lépe. V dalších dnech byl již natolik zdráv, že mohl odejít z ošetřovatelského domu. Podivoval se nad tak rychlým uzdravením, jeho rána byla přece velmi hluboká. Ale Markus mu to vysvětlil. V tomto světě se lidé uzdravují podle toho, jak silná v nich dříme touha po uzdravení. Dodal ještě, že až zde Tomáš bude déle, bude se také déle uzdravovat, protože se zpět do světa už nebude tak těšit. Tomáš tomu sice nerozuměl, ale neměl důvod ptát se více, hlavně, aby mohl co nejrychleji odejít! Markus mu ještě řekl, že ve městě žije cech bojovníků, cech léčitelů a pak prostí řemeslníci a farmáři. Varoval ho před zloději, kteří prý také mají jakýsi svůj neblahý cech nebo spíše klan. Samotné město se pak dělilo na čtvrť chudinskou, čtvrť šlechtickou, ve které byl i dům jitřní záře, a čtvrť vznešených obyvatel, kde sídlili rytíři a další občané, spravující významná místa ve městě. Co se týká náboženství, to zde neexistuje! Někteří lidé se klaní různým modlám, ale žádné nařízené náboženství ani církve zde nejsou. S tímto věděním nyní Tomáš celý nedočkavý opustil Markuse.
Nadšeně se procházel městem a pozoroval život okolo sebe. Na chvíli se dostal i do chudinské čtvrti, ale odtud se rychle vrátil do měšťanské. Polorozpadlé chatrče a podezřelá individua zde pobývající se mu pranic nezamlouvala. Ke slovu se také pomalu přihlásil hlad.
"Co s tím," pomyslel si Tomáš, "nemám žádné peníze, a zadarmo mi nikdo nic nedá."
Jako farmář či nějaký řemeslník nebo sloužící v domě šlechticů by se dostal opět do nekonečného kolotoče, stejně jako na Zemi, ale to on už nikdy více nechtěl. Rozhodl se stát rytířem. Výcvik bude sice jistě tvrdý, ale zato ho čeká život plný dobrodružství. Také ani neměl jinou volbu, protože pro léčení neměl žádné vlohy. Čekalo ho však velké rozčarování, neboť když našel sídlo rytířů a sdělil zde, proč přichází, nikdo se s ním ani nezabýval, rovnou ho nechali vyvést. Až teprve později se dozvěděl, že rytířem se stane pouze ten, kdo dříve věrně sloužil městu a právu a koho zde, v této čtvrti, shledají ušlechtilým a čestným. Nováčky z běžných lidí vůbec nenabírají.
Zklamaný se vydal hledat tedy alespoň cech bojovníků. Po mnohém dotazování jej konečně našel. Avšak ani zde to nedopadlo podle jeho představ. Muž, jenž měl na starost přijímání nováčků, si ho pochybovačně změřil pohledem, a potom se rozhodl ho vyzkoušet. Dal mu meč a štít a řekl, ať ukáže, co umí. Tomáš, který měl co dělat, aby těžký meč vůbec unesl, však mnoho nepředvedl. Vyhnali ho na ulici se slovy, že bojovat ho sice naučit mohou, ale jen když k tomu bude mít nějaké předpoklady. Jinak ať je neobtěžuje, když je slabý jako pápěří.
Zkroušený Tomáš bloumal tedy ulicemi a uvažoval co dál. Před jeho očima se rýsoval již jen život farmáře nebo řemeslníka. Každodenní dřina na poli nebo v dílně ho pranic nevábila. Mezitím se pomalu setmělo a náš hrdina začal zoufale hledat, kde přespí. Moc úspěšný však nebyl. Nakonec si zalezl do nějaké postranní uličky s tím, že zde přečká noc. V noci se ale příliš nevyspal. Zima a nepohodlí kamenné dlažby mu to vůbec nedovolily, a Tomáš se cítil čím dál více a více rozlámaný. K ránu ho zde navíc našla hlídka městské stráže. S posměchem a nadávkami ho vyhnali. Ať se prý vrátí do chudinské čtvrti, zde nemá taková lůza co pohledávat, toto je slušná čtvrť.
Rozmrzelý a nevyspalý Tomáš se tedy ráno rozhodl, že zkusí štěstí a zeptá se na práci u nějakého řemeslníka. Tam to bude asi přece jen lepší než někde na farmě, kde by dřel na poli, jedno zda prší nebo pálí slunce. Řemeslníci měli sídlo v západní části chudinské čtvrti, která nebyla tak zbídačená jako část východní. Vypadala docela hezky a vyzařoval z ní klid. Žilo se zde v podstatě normálním životem prosté, nepříliš majetné vrstvy. Ale ani u řemeslníků nepochodil. Na Zemi pracoval ve firmě s počítači, a tak neuměl žádné řemeslo, neuměl nic, co by zde mohl uplatnit.
Celý zoufalý přečkal druhou noc, která se příliš nelišila od té první. V jedné zapadlé uličce, tentokráte ale s tím rozdílem, že v západní části chudinské čtvrti řemeslníků třásl se chladem, schoulený u jedné z tmavých zdí, které byly součástí staveb těch nejchudších dílniček. Kromě chladu a nepohodlí ho také často budily podezřelé zvuky a stíny, plížící se kolem.
Ráno, vděčný slunci, že se ho dočkal bez úhony, vydal se sice nechtěně, ale přesto za město na pole, která obdělávali farmáři. Teprve u čtvrtého z nich konečně uspěl. Získal práci, která však byla tvrdá a namáhavá, ubytování bylo ve stáji a jídlo ho stálo většinu toho, co si prací vydělal. Bylo to ale stokrát lepší, než nemít práci vůbec a trávit život na tmavé noční ulici. Tomáš tušil, že strávit tam ještě další noc, měl by naději na přežití asi takovou, jakou má jehně uprostřed smečky vlků.
Život na farmě
Nemluvný, stále pracující sedlák Tomáše brzy naučil jeho povinnostem. Nebylo jich mnoho, a tak je zakrátko Tomáš zvládal zcela sám. Nebylo to také nic složitého, ráno vstát za tmy a spěchat na pole, kde se pak tvrdě pracovalo až do večerních hodin. Práce to byla sice jednoduchá, ale fyzicky velmi náročná a Tomáš se z ní vracel řádně unaven. Čeledíni, kteří byli starší a zkušenější, již na pole nechodili a starali se o dobytek, což bylo přece jen lehčí než práce na poli. Na tuto práci si ale Tomáš mohl nechat ještě dlouho zajít chuť. Když si po nějakém čase na tvrdou, monotónní práci navykl, začal stále častěji myslet i na něco jiného než jen na to, aby již den skončil a on mohl po skromném jídle ulehnout na lůžko. Nechtěl tu zůstat nastálo, a tak začal ještě navíc cvičit své celodenní dřinou ztuhlé tělo. Cvičil s vidinou toho, že se nakonec přece jen stane bojovníkem. Také si šetřil to málo peněz, které mu po strhnutí částky za jídlo a střechu na noc zbývalo, aby měl na nějakou výbavu do začátku, neboť mu bylo jasné, že meč a zbroj mu nikdo jen tak nedá.
Takto plynuly dále dny, týdny, měsíce a léta. Z Tomáše se stal silný muž a díky jeho cvičení, které nebylo jen k získání síly, osvojil si i určitou pružnost. Práce na farmě mu za ta léta kupodivu přestala docela vadit, získal k ní dokonce vztah, protože pochopil, že mu něco dala. Naučila ho trpělivosti, skromnosti, vytrvalosti, a také se naučil alespoň trochu rozumět přírodě a koloběhu v ní. Cítil však, že již brzy se přiblíží čas, kdy jeho život pokročí dále. I když už byl fyzicky připraven, stále neměl dosti prostředků, aby si mohl koupit výbavu, která, jak si zjistil, byla velmi nákladná. Zůstal proto na farmě ještě dalších pár let, než se něco mohlo změnit. Pak ale přece konečně nastal den, kdy farmu opustil.
Bojovníkem
Ten den, sotva se rozloučili se sedlákem a s ostatními čeledíny, odhodlaně spěchal k cechu bojovníků. Pečlivě našetřené peníze se rozhodl vydávat až po poradě s někým z cechu, aby nekoupil něco nevhodného.
Tentokrát ho již přijali a zařadili do výcviku s mečem. Výcvik byl opravdu tvrdý, tak jak předpokládal, ale jeho tělo, otužilé prací a cvičením, ho snášelo celkem bez problémů. Meč k výcviku měl zapůjčený, a tak si peníze na svoji vlastní výzbroj stále schovával. Výdaje na stravu rekrutů se hradily z výnosů cechu a z části je hradilo i město, protože cech bojovníků poskytoval své služby při ochraně obchodních karavan proti lupičům, orkům. Také vypomáhali strážcům města, když to bylo třeba.
Uplynulo pár let a z Tomáše se stal skutečně zdatný bojovník. Nastal čas, kdy se měl stát konečně užitečným. Začali ho posílat na opravdu nebezpečná místa. Zakoupil si svůj vlastní meč a drátěnou košili. Na nic víc mu už peníze nestačily.
Za čas se ale právě i toto změnilo, protože z Tomáše se stal zkušený a žádaný bojovník. Začal být uznávaným druhem v cechu bojovníků a jeho jméno stále stoupalo vzhůru. Koupil si lepší výbavu a pořídil si dům ve šlechtické čtvrti. Na poměry v cechu bojovníků se naučil žít dost na vysoké noze. Prodával své služby bojovníka za dosti velké peníze. Svými schopnostmi si byl však jist, a proto nikdy nesmlouval. Žádající o pomoc si to také povětšinou rozmysleli a na jeho podmínky přistoupili. Kdo neměl na zaplacení, ať si poradí sám. Ani si to neuvědomoval, ale stále více se z něho stával velmi dobře placený žoldnéř.
Pak ale přišel den, kdy byl spolu s dalšími poslán pod velením několika rytířů na pomoc k elfům, kteří měli nějaké potíže s orky.
U elfů
Když jejich oddíl dorazil na elfí území, vyšla jim naproti velká skupina, složená z elfích hraničářů a ještě i jiných elfů, kteří byli oblečeni do jakýchsi plášťů s kápěmi. Velitel elfů se srdečně a uctivě pozdravil s rytíři, k mužům z cechu bojovníků pokynul jen letmo a odměřeně. Po té, co se utábořili, vysvětlil jim situaci. Na západní stranu elfího lesa přitáhla tlupa orků, jež se vydali na loupežnou výpravu. Tato tlupa je silná a početná, takže elfům se jen tak tak povedlo zastavit jejich postup. Nyní již nemají sílu zahnat je zpět. A o orcích je známo, že se nikdy sami nezastaví. Budou zabíjet a plenit, dokud nebudou přemoženi. Společně s lidmi ale mají elfové šanci orky porazit. Král Imran poslal na pomoc i několik čarodějů, což právě bylo těch několik elfů v pláštích s kápěmi. Bylo dohodnuto, že ráno na orky udeří. Ráno se připravili a vyrazili.
"Za harmonii světa!" pozdravili se s ostatními elfové.
"Čest a spravedlnost!" odpověděli rytíři.
Jen muži z cechu bojovníků nic nezvolali. I zde bojovali za peníze, a nikoliv za ideály.
Rozpoutala se bitva. Byla dlouhá a krvavá. Přežila jen hrstka elfů a Tomáš jako jediný člověk. Nebýt pomoci elfích čarodějů a jejich ohnivých kouzel, zvítězili by jistě obludní orkové. V jejich táboře nalezli pak několik zajatců, žel, kromě jedné lidské dívky byli všichni mrtví.
Vůdce elfů se obrátil na Tomáše: "Děkujeme za pomoc. Obětavost a šlechetnost rytířů ani vaše skutky nebudou v elfí říši zapomenuty. Nyní tě čeká ale ještě jeden úkol. Dovést tuto dívku zpět domů."
"Ale já jsem dostal zaplaceno jen za pomoc v boji s orky," ohradil se Tomáš, "ne za dělání chůvy!"
Vůdce elfů si ho opovržlivě přeměřil pohledem: "Žoldáku! My to učinit nemůžeme, zbylo nás zde příliš málo na to, abychom mohli ještě více oslabit hranice. Je to na tobě, nebo ji snad chceš nechat tady?"
Tu se v Tomášovi přece jen hnulo cosi jako svědomí a při pohledu na vystrašenou, třesoucí se dívku se mu jí zželelo, a nakonec tedy souhlasil. Cesta zpět byla náročná a pro dva mlčící poutníky nekonečně dlouhá. Něžná dívka, která se zdála být Tomášovi s každým dnem krásnější, se až dojemně snažila být co nejméně na obtíž a on se sice pomalu, ale jistě začal stydět za to, že ji prve nechtěl vzít s sebou. Začalo se v něm probouzet citlivé nitro, které dril výcviku, neustálé boje a lesklé zlato z odměn zavalily hradbou necitlivosti. Naštěstí pro Tomáše v něm ještě toto nitro neusnulo zcela. Poté, co mu dívka ještě navíc řekla, že je dcerou jednoho z rytířů ve městě, a že ten mu jistě dá nějakou odměnu, se jeho nálada zlepšila přímo zázračně. Když je potom na cestě nejchudší částí města chtěli přepadnout lupiči, postavil se jim Tomáš se zvláštním vnitřním odhodláním, aby snad na jeho chráněnkyni nepadl ani jen pohled těch zločinců. Na sebe přitom vůbec nepomýšlel. -
2024 ©