Odměna nebo čest. Když po strastiplném putování konečně dorazili do šlechtické čtvrti a našli dům dívčina otce, stal se Tomáš svědkem dojemného přivítání. Připadal si tam najednou nepatřičně, bylo mu hloupé vzít si odměnu, a tak se potichu vytratil. Druhý den za ním ovšem do cechu šlechticů přišel postarší rytíř, dívčin otec.
"Dlužím vám za život své dcery, bojovníku. Zde je odměna, a vězte, že máte mou nehynoucí vděčnost."
Tomáš se na nabízenou odměnu rozpačitě podíval:
"Pane rytíři, doposud jsem bojoval jen za peníze, ale nyní nepřipadá mi správné si je vzít. Jen pomyšlením na ně cítím se jaksi … jaksi … špinavějším? Ano, špinavější. Nevykládejte si to špatně, ale nechci je. Největší radostí mi je, že vaše dcera je v bezpečí."
Rytíř se mu chvilku hluboce díval do očí, pak pokýval hlavou a odešel. Tento den začal Tomáš přemýšlet nad smyslem své existence. Prodával své služby tomu, kdo dost zaplatí, bojoval za peníze. Najednou mu to začalo připadat prázdné, sám si připadal prázdný. Co ideály? Kam se poděla odvaha bránit právo, spravedlnost, čest, čistota, láska...? A zná vůbec hodnotu těchto slov?
V tu chvíli se rozhodl, že odejde z cechu. Co ale bude dělat, přemítal. Jediné, co umí, je bojovat. Ale když nebude bojovat za peníze, kde vezme na jídlo a výdaje? Myšlenku jít znovu na farmu zavrhl, tímto si již prošel a neměl potřebu se vracet. Cítil, že by to pro něj byl krok zpět. Ne proto, že by to nebyla poctivá práce, ale nenaplnil by tam své znovu čerstvě nalezené ideály, nenalezl by tam sám sebe.
Zašel za svým velitelem v cechu a oznámil mu svůj odchod. Ten to sice nechtěl přijmout, protože Tomáš díky svým schopnostem přinášel cechu hodně peněz, ale když viděl, že Tomáše nezlomí, nakonec souhlasil. Tomáš prodal dům a svůj majetek, za část peněz koupil koně a zbytek si nechal na výdaje, jako je jídlo a nocleh v hostincích. Nějakou dobu takto vydrží, ale časem bude muset někde nějaké peníze vydělat. Sice ho trochu tížilo pomyšlení na to, jak to udělá, ale nakonec tyto starosti hodil za hlavu. Nějak bylo, nějak bude, uvidí, co mu osud postaví do cesty. Vzpomněl si na slova, která kdysi, snad ještě za života na Zemi zaslechl: Starej se o přítomnost a budoucnost se postará sama o sebe.
Na venkově
Tomáš vyrazil z města pryč na venkov. Věděl, že tam je dosti lidí, kteří potřebují pomoci. Lupiči, orkové a občas i nějaký netvor sužovali lidské vesnice. O tom se hovořilo téměř každý večer, sotva se lidé sešli po práci. Nic z toho nebylo v tomto světě něčím neobvyklým. Putoval tedy krajem, v touze pronásledovat zlo a chránit pokojné lidi.
Netrvalo dlouho a jeho pověst jej začala předcházet. Kdekoli se objevil, byl vítán a bylo mu poskytnuto jídlo i přístřeší, a Tomáš s překvapením zjistil, že peníze, které si schovával, vlastně téměř vůbec nepotřebuje. Postupně vědomě poznal, že co člověk koná pro druhé, to se mu vrátí, a nevědomky tak objevil jeden z hlavních pilířů všech stvořených světů, zákon zvratného působení. V působení tohoto zákona objevil sílu tak ohromnou, že se mu o ní nikdy ani nesnilo. Někdy mu až připadalo, že je mu jaksi urovnávána cesta k tomu, aby své znovu získané poznání o skutečné existenci ideálů mohl naplňovat ještě lépe.
Tak nadešla i chvíle, kdy ho cesta přivedla do vesnice zvané zvláštním jménem - Sluj. Zde ho čekala výzva, na jíž podobnou dosud nenarazil. Jeho nedávno nalezená odvaha bránit dobro bez ohledu na osobní prospěch zde měla projít velkou zkouškou ohněm! A to doslova. Zatím o tom všem ale vůbec ničeho nevěděl...
Sluj
Lidé zde byli tiší a plaší, čehož si všiml hned, jak tam sesedl z koně. Ptal se, co se stalo, proč jsou tak zakřiknutí, ale odpovědí mu bylo jen mlčení a výmluvné ustrašené pohledy. Když si v místním hostinci zaplatil nocleh na několik dní dopředu, vypadali někteří obyvatelé ještě vyděšeněji.
"Snad nebude dělat problémy... Už takto je to zde zlé... Přivede nás do neštěstí, většího, než v jakém jsme..." Přesně tak zněly šepotavé poznámky tiše hovořících lidí. Na jeho přímou otázku mu ale nikdo neodpověděl, nanejvýš mu bylo naznačeno, aby odejel pryč.
Ptaním se zde nikam nedostanu, pomyslel si Tomáš a rozhodl se prozkoumat nejbližší okolí vesnice. Nenašel ale nic podezřelého, nic, co by objasňovalo původ strachu, jenž dusivě svíral lid v kraji. Rozhodl se, že ještě dva dni počká, jestli někdo přece jen nepromluví, a pak se vydá prozkoumat vzdálenější okolí. K tomu ale nakonec nedošlo.
Druhý den do vesnice dorazili čtyři odporní tvorové. Nic takového zatím Tomáš neviděl. Byli mohutní a rozložití jako orkové, ale scházely jim orčí tesáky, trčící ze spodní čelisti, a jejich kůže byla pokryta šupinami jako kůže hada. Tomáš s překvapením hleděl na vesničany, kteří těm zrůdám začali nosit potraviny, zlaťáky a někteří i domácí zvířata. Odměnou za to jim byly nadávky a kopance. Vše to doprovázely výhrůžky toho, aby si lidé dali pozor, že jakýsi kralující začal požadovat lidské oběti, ať tedy koukají příště přinést více darů. S tímto se otočili k odchodu … tu ale zjistili, že hledí přímo na Tomáše s taseným mečem.
"Odhoďte zbraně, vraťte lidem, co jste jim vzali, a zmizte, odkud jste přišli," řekl klidně. "Jestli se tu ještě někdy objevíte, ponesete následky!" rozkázal, když viděl, že se nemají k pohybu. Stvůry se po sobě podívaly, vytasily špinavé černé meče a zaútočily na Tomáše. Ten se dříve ale již utkal s větší přesilou, a tak tyto ještěří lidi celkem snadno přemohl. Za svého putování po vesnicích vypozoroval, že pokud brání pravdu a spravedlnost proti zlu a křivdě, dostává se mu jakési zvláštní neviditelné podpory, která ho činí skoro nepřemožitelným.
Vyděšení lidé přihlíželi potyčce. Když ale bylo po všem, namísto děkování zachránci začali bědovat. Tomáš, vyvedený tímto z míry, se je jal uklidňovat. Stejně jako porazil tyto, poradí si i s ostatními, i s tím jejich kralujícím. Vesničané ale jako by jej neslyšeli, jen stále jeden přes druhého volali, bědujíce, že na ně uvalil neštěstí. Tomáš se tedy rozhodl jednat neprodleně, aby ty lidi co nejdříve zbavil toho stravujícího strachu.
Následující den se vydal po stopě ještěřích lidí do hloubi lesa. Doufal, že ho stopa přivede k jejich táboru. Když se již dostal hluboko do lesa, mihl se mu nad hlavou jakýsi temný stín a jeho přepadl pocit intenzivního nebezpečí a kupodivu ještě intenzivnějšího strachu. Vyděšeně se podíval na oblohu, ale skrze větve stromů již nic neviděl. Pocit nebezpečí a ten podivný strach byly již také pryč. Náhle si uvědomil, že ten stín letěl směrem k vesnici. Rozběhl se zpět. Když měl za sebou tři čtvrtiny cesty, opět se nad ním přehnal jakýsi stín, tentokrát letící zpět a opět zde byl pocit nebezpečí a velkého strachu. Opět ale nic neviděl, jen koutkem oka zahlédl jakousi letící, nejspíše svítivě rudou skvrnu mezi větvemi. Když se vzpamatoval z náporu děsu, rozběhl se opět k vesnici.
Zde se mu naskytl pohled na lidi vyděšeně pobíhající mezi domy, které jeden po druhém pohlcoval divoký oheň.
"To je tvé dílo, to tys ho na nás poštval, když jsi mu odepřel jeho výkupné!" volali rozzlobeně, když si Tomáše všimli. Někteří se dokonce začali chápat klacků a vidlí.
Tomáš se raději stáhl do lesa. Přemýšlel co dál, tušil, že to, co se stalo, je jeho chyba. Neměl si počínat tak sebejistě. Měl ty ještěry nechat být a potají je následovat k jejich doupěti, a tam se rozhodnout co dál, ale tím, že je pobil přímo zde, přitáhl pozornost jejich vůdce k vesnici. Přecenil své síly, když si myslel, že vesnici dokáže ochránit. Nyní to však o to více musí napravit, musí kraj zbavit toho zla, které ho sužuje, a zajistit, aby se něco takového již nikdy neopakovalo.
Takto rozhodnut vydal se opět po stopě do lesa. Cestou přemýšlel o tom, co to nad ním dvakrát přelétlo a co byl ten divný, jemu již dlouho neznámý, nepřirozený strach, který při tom ucítil a který ho podvakráte málem srazil na kolena.
Tváří v tvář rudému strachu
Jak postupoval lesem, narazil na skupinu čtyř rytířů, zkoumajících stejnou stopu, kterou sledoval i on. Když ho uviděli, zvedli na pozdrav ruce. Jejich velitel jej varoval, že stopa, po níž jde, patří nějakým zlým stvůrám, a optal se ho, kdo je a kam míří. Tomáš se představil a pověděl jim, co se stalo ve vesnici. Rytíř mu na to pověděl, že se vraceli do hlavního města, když v dálce uviděli sloup kouře. Rozhodli se tedy zjistit, co se stalo, a aby nemuseli obcházet celý veliký les, jdou skrze něj. Zde narazili na stopu tvorů, jejichž nepěkné šlépěje jsou jim dosud neznámé, i když mezi sebou mají vynikajícího stopaře. Rytíři se krátce poradili a velitel se opět otočil k Tomášovi:
"Již jsme o vás něco slyšeli, pane Tomáši, a byly to dobré zprávy. Dohodli jsme se proto, že vám pomůžeme. Půjdeme s vámi, souhlasíte-li."
2024 ©