Příběh zpoza opony – část 5.

Rytíř. Dlouho hleděli směrem, kterým zmizel vznešený drak, v něhož se proměnila ona nádherná ženská bytost. Její slova je zasáhla všechny hluboko do srdcí. Poté se všemi poctami uložili tělo svého padlého druha. Tomáš stál nad ostatky toho, koho sice sotva znal, ale kdo mu zachránil život. Když mu vzdali společně čest a popřáli mnoho sil na cestě ve světlejších úrovních, vydali se rytíři na cestu zpět. Tomáš naposledy pohlédl na místo s ostatky s přáním:

"Nevím, kde nyní jste, můj zachránce, ale ať jsou vaše kroky vždy jisté, vaše srdce otevřené a vaše paže nechť jsou vždy pohotové bránit právo."

Pak pobídl neklidně již přešlapujícího koně a vyrazil za rytíři, kteří již byli na kraji lesa. Slunce, klonící se k obzoru, pozlatilo svými paprsky nenápadné místo pod krásným statným stromem, připomínajícím pozemský buk, ze kterého se snášelo pestrobarevné listí, jako by chtělo zkrášlit místo, kde mladý rytíř opustil tento svět a vydal se do neznáma. Na místě odpočinku ležel narychlo opracovaný plochý kámen, do kterého rytíři vytesali nápis: "Zde leží mladý rytíř velkého srdce. Byl věrný svým ideálům a zemřel, aby jiný mohl žít. Zde leží Člověk."

Když dorazili do Sluje a oznámili vesničanům, že drak je již sužovat nebude, vypukl mezi obyvateli velký jásot. Jak byli před tím nepřístupní a nepřáli si pomoc od nikoho, tak nyní je div nenosili na ramenou, a když se chtěli vydat do Kormyru, málem je ani nechtěli pustit. Velitel rytířů se obrátil na Tomáše s výzvou, aby se k nim připojil, že by ho rád představil prvnímu z rytířů, který měl nejvyšší hodnost v řádu a byl zároveň i jakýmsi králem lidské říše. Tomáš rád souhlasil. Vydali se tedy do Kormyru. Ve čtvrti vznešených vyhledali sídlo řádu a vstoupili dovnitř. Širokým schodištěm vystoupali do předposledního patra a tam nalezli velmistra rytířského řádu, jménem Michael. Nacházel se v jakési trůnní místnosti, kde společně se svými rádci a měšťany probíral potřeby obyvatel města. Když vešli, přerušil tyto záležitosti a věnoval se jim.

"Vidím, že je vás o jednoho méně, avšak máte mezi sebou někoho, kdo není rytíř. Co se stalo?"

Velitel rytířské hlídky mu dopodrobna vylíčil, co se stalo ve Sluji.

"Takže drak?" udiveně zvolal Michael. "Rytíři, vaše hrdinství nebude zapomenuto. A vy, pane Tomáši, máte můj obdiv. Již jsme zde o vás slyšeli dříve, ale teprve nyní mě svědectví rytířů přesvědčuje o tom, že to nebyly mylné zprávy. Rád bych vás viděl v našem řádu. Co říkáte?"

Zaskočený Tomáš se nezmohl na slovo, a tak jen pokýval hlavou. Michael s úsměvem řekl jednomu z rytířů v sále, aby Tomáše provedl po domě a vysvětlil mu, co je třeba. Zítra se bude konat oficiální ceremonie pasování. S tímto Tomáše i rytířskou hlídku propustil k odpočinku. Vyzvaný rytíř přistoupil k Tomášovi, a ten v něm s překvapením poznal onoho rytíře, kterému kdysi přivedl nazpět dceru. Rytíř mu s úsměvem pověděl, že od okamžiku, kdy odmítl nabízenou odměnu, bylo mu jasné, že se jednou stane rytířem. V následujícím čase provedl Tomáše po sídle řádu a vysvětlil mu, jak vše probíhá mezi rytíři.

Po ceremonii se Tomáš stane rytířem v hodnosti rytíř-čekatel. Toto jsou rytíři, kteří si ještě úplně neosvojili rytířské vlastnosti a povinnosti a při poradách mají jen omezenou možnost spolurozhodovat. Jakmile si však takový rytíř osvojí všechny rytířské ctnosti a zároveň bude věrně a dobře plnit své povinnosti, bude povýšen do hodnosti rytíř-ochránce. Tito rytíři si název své hodnosti vydobyli tím, že povětšinou v malých či větších družinách putují krajem a poskytují ochranu potřebným. Taktéž tvoří významný prvek při obraně lidské říše před orky, kdy vedou své bratry rytíře-čekatele a obyčejné bojovníky do boje. Tato hodnost je pro většinu rytířů cílem a zůstane pro ně i nejvyšší metou.

Pouze ti nejlepší a nejušlechtilejší z rytířů-ochránců se mohou stát rytíři růže, což je hodnost spíše čestná, ale zato spojená s nejvyšší úctou ostatních, než aby byla skutečnou vyšší hodností. Nicméně, co řekne rytíř růže, to většinou všichni pokládají za dané a správné. Do této hodnosti má právo povyšovat pouze úřadující velmistr řádu a podmínky jsou pro ostatní neznámé, neboť rytíři růže se o nich nikdy nikomu nezmínili. Velitel rytířů - velmistr řádu a panovník lidské říše, má také hodnost rytíře růže. Hodnosti se rozlišují erbem, vyobrazeným na hrudní části zbroje a na tunikách, pokud zrovna nejsou rytíři ve zbroji. Rytíř-čekatel má erb prázdný, rytíř-ochránce v něm má většinou vyobrazený meč a štít a rytíř růže tam má navíc ještě růži.

Poté, co starý rytíř Tomášovi vše podstatné vypověděl a ukázal, propustil ho. Tomáš měl nyní volno. Protože bylo již pozdě večer, odešel si po dlouhém putování a všech těch nových zážitcích odpočinout.

Druhý den dopoledne se konala slavnost k jeho pasování na rytíře. Bylo to ve velkém sále a účastnili se jí všichni rytíři růže, kteří právě nebyli mimo město, a někteří rytíři-ochránci. Poté, co Tomáš slavnostně odříkal rytířský slib, proběhlo vlastní pasování a byl mu svěřen prostý, ale nádherný meč s vyrytým nápisem "Má čest je můj život". Později během dne dostal i novou vznešeně se blýskající zbroj místo své staré zašlé a na několika místech i rozbité.

Život rytíře

Tomášovi nyní nastaly časy tvrdého učení. Učil se ctnostem a schopnostem, které by měl mít každý rytíř, rozvíjel i ty, které byly vlastní jen jemu, a samozřejmě součástí výuky bylo i prohlubování bojových dovedností. Považoval se za zdatného bojovníka, ale nyní poznal, že boj není jen o zručnosti v zacházení s mečem, ale i o síle mysli, o schopnosti dát každému svému pohybu v boji jasný záměr a protnout tak do něho duševní sílu, která jej učiní mnohem účinnějším. Učil se o intuici, díky níž jasně věděl i to, jaká je situace za jeho zády, a všechno toto musel se naučit, aniž by na to musel vědomě myslet. Když necvičil a nebyl vyučován, účastnil se výprav do různých koutů země, kde rytíři buď plnili zadané úkoly, nebo jen dohlíželi, zda je vše v pořádku. Čas od času byli nuceni vytáhnout i proti některým odvážnějším výpadům orků, které nedokázaly zadržet posádky na hranicích. V tomto rytmu ubíhal Tomášovi čas, až byla znenáhla doba jeho učení u konce. Protože během výprav mnohokrát prokázal svou oddanost dobru a spravedlnosti, nic nebránilo jeho povýšení a byl přijat mezi rytíře-ochránce.

Co dál?

Po mnoha letech, které prožil v řádu jako rytíř-ochránce, začal být jaksi neklidný. Přemítal nad tím, co dál. Dosáhl váženého postavení, ve kterém mohl naplňovat své ideály, ale v části jeho nitra jako by stále zela jakási prázdnota. Cítil, že mu něco chybí, něco podstatného, co by dalo všemu jeho konání mnohem hlubší smysl než doposud. Byl čím dál více zamyšlený. Na otázky svých přátel neměl odpovědi, sám nevěděl, co se s ním děje.

Jednoho dne si jeho zamyšlenosti všiml i velmistr a povolal jej k sobě. Když se Tomáš dostavil, byl vyzván, aby se posadil a vyprávěl, co ho tak zaměstnává. Tomáš ale neměl jinou odpověď, než kterou dával i svým přátelům. Řekl tedy velmistrovi, že jeho nitro postrádá smysl života. To, že se snaží o ušlechtilý život naplnění hájením spravedlnosti a pomáháním slabším, je nádherné a ušlechtilé, ale samo o sobě to nestačí. Chybí tomu něco hlubšího, jakási pointa, něco vyššího, za čím je možno jít dále. Velmistr se na něj vážně podíval:

"Toto jsou otázky, které často napadají i mne. A nejen mne, ale každého rytíře růže. Pro to ostatně byla tato symbolická hodnost vytvořena, aby soustředila lidi, kteří hledají vyšší smysl existence. Proto jsou také přijímací podmínky na rytíře růže tak skrývány, aby ostatní, kteří k tomuto zatím vnitřně nedospěli, nebyli zbytečně znepokojeni. Nepochopili by to. To může jen ten, kdo něco podobného sám prožívá." Velmistr vstal: "Tomáši, rytíři-ochránce, jmenuji vás tímto do čestné hodnosti rytíř růže, a zároveň vás žádám o zachování mlčenlivosti o všem, co se toho týká. Přísaháte?"

"Přísahám!" odpověděl slavnostně Tomáš.

"Dobře. Vzhledem k tomu, že nikdo z nás, kteří hledáme vyšší princip, nevíme, co vlastně hledáme, pracujeme samostatně. Samozřejmě, když si, Tomáši, budete chtít o něčem promluvit, můžete se kdykoli s důvěrou obrátit na mne nebo na jiného rytíře růže. Ještě než skončíme náš rozhovor, chci vám říci o jedné záhadě, která jaksi souvisí s naším hledáním. Následujte mě."

Velmistr vstal a vyšel na chodbu, následován Tomášem. Vystoupili až do nejvyššího patra a zastavili se přede dveřmi do místnosti. Nic jiného zde na tomto půdorysem malém patře nebylo, jen schody z nižšího poschodí, krátká chodba a dveře. Velmistr se obrátil na Tomáše:

"Zde, v této místnosti se již ztratil nejeden z rytířů růže."

S těmito slovy vešli dovnitř. Tomáš se rozhlédl. Místnost byla poměrně malá, na pravé a levé straně stály knihovny s několika desítkami titulů, stěna naproti dveřím byla prázdná.
Zdroj: http://smilan.pise.cz/578-pribeh-zpoza-opony-cast-5.html