Příběh zpoza opony – část 6.

"Sem odešlo několik rytířů, kteří se domnívali, že zde naleznou odpovědi na své otázky. Většina se vrátila s nepořízenou, ale někteří sem vešli a již nikdy nevyšli ven. Když jsme po nich pátrali, postupně jsme vyloučili všechny ostatní možnosti. Nemohli odejít ven na ulici, aniž by je někdo zpozoroval, to je prostě nemožné i v noci, natož ve dne. Je to záhada, malá místnost s jedním vchodem, do kterého vešli, ale již nikdy nevyšli ven. Zmizeli beze stopy.

Říkám vám to, Tomáši, abyste věděl, že i zde, v sídle našeho řádu, existují pro vás určité zvláštnosti, spojené s vaší novou hodností."

"Je mi to vše stejnou záhadou jako vám, ale od hledání mne to neodradí!"

"Dobře, vězte tedy ještě to, že jsem vydal zákaz vstupu do tohoto patra. Je to možné jenom s mým povolením, a to nedávám snadno. Řád si nemůže dovolit přicházet o ty nejlepší muže."

Záhada místnosti se vyjasňuje

Tomáš měl ve svém novém postavení o něco méně povinností a tak i více času na přemýšlení, co vlastně schází jemu a ostatním rytířům růže. Stále ale nemohl na nic přijít, až mu napověděla žena, kterou kdysi zachránil ze zajetí u orků. S jejím otcem, nyní již vysloužilým rytířem, se docela spřátelil a čas od času k němu chodil na návštěvu. Jeho dcera, Sára, mu ostatně byla také čím dál bližší, a tak se prodlevy mezi jeho návštěvami zkracovaly. I ona si ale všímala jeho zahloubanosti, a proto se jí jednou svěřil se vším, s čím mohl, aniž by porušil svoji přísahu, a vyprosil si na ní slib, aby pro jistotu ani toto nikomu neříkala. Sára se na chvilku zamyslela, a pak se obrátila zpět na Tomáše:

"Myslím, že vám chybí víra. Víra v existenci něčeho vyššího, v existenci Stvořitele, Boha."

Tomáš nad Sářinými slovy dlouho přemýšlel, a jak ubíhaly dny, čím dál více cítil, že má pravdu. Kde by se jen mohl o Bohu dozvědět více? Hledal v knihovnách řádu i v městských archivech, ale žádnou knihu o Něm pojednávající nenašel. Nikdo, koho se ptal, mu o Něm také nedovedl nic přesnějšího říci. Pak mu ale blesklo hlavou, že nějaké knihy viděl v oné záhadné místnosti v nejvyšším patře sídla řádu. Zašel tedy za velmistrem se žádostí o povolení vstupu. Ten vyjádřil své obavy o Tomáše a optal se ho, proč si myslí, že vědění o Bohu najde zrovna tam, když se zde o pozemské náboženství nikdo nezajímá.

"Nevím," řekl Tomáš, "ale cítím, že jsem na správné stopě. Prosím vás, Michaeli, dovolte mi to. Jinak se nepohneme z místa. Je-li v tom nějaké riziko, rád ho podstoupím."

"Dobře tedy, máte mé povolení, Tomáši. Doufám jen, že nezmizíte jako ti ostatní."

Po několika dnech, kdy Tomáš bez jakékoli nehody pátral v knihách po zmínce o Bohu, se zdálo, že zvláštní moc této místnosti je již dávno pryč. Nebylo tam nic, co by jej nějak ohrožovalo, nic, kam by mohl nepozorovaně zmizet. Zatím ale ani nic nenašel, ani tu nejmenší zmínku. Už to chtěl několikrát vzdát, ale vždy si řekl, že to dokončí, aby měl jistotu. Až v poslední knize, kterou vzal do ruky, konečně něco našel. Byla to krátká stať, ale Tomášovi vehnala slzy do očí. To, co při jejím čtení prožil, to, jak na něj zapůsobila, nedalo se slovy popsat. Bylo to jako rosa svlažující rty žíznivého.

Náhle si všiml něčeho velice zvláštního. Na doposud prázdné stěně se objevily dveře. V místnosti, v níž dosud byly pouze dveře, kterými se vcházelo z chodby, se najednou nacházely ještě druhé, vedoucí neznámo kam! Tomáš vstal, jakoby magicky přitahován, přistoupil k nim, otevřel a vešel do záplavy světla. Když jeho oči přivykly, zjistil, že se nachází na lesní mýtině, uprostřed níž stojí jakýsi krásně stavěný a udržovaný domek. Protože jinak zde krom dech beroucí krásy přírody nic jiného nebylo, vydal se pomalu k domku. Když byl již téměř u něj, otevřely se dveře a z nich vyšel statný muž ve světlém obleku, který Tomáš nedovedl nijak popsat, neboť se nepodobal žádnému pozemskému, ani žádnému, který znal ze svého posmrtného života. Muž se na Tomáše s úsměvem podíval a přivítal jej:

"Vítám vás, rytíři růže. Již dlouho se zde nikdo z vás neobjevil. Pojďte, prosím, dál."

Tomáš, který k muži ucítil okamžitou důvěru, vešel do domku a uviděl, že i zevnitř je krásně čistý a udržovaný. Na pokyn svého hostitele se posadili do křesel u krbu a neznámý muž se jal Tomášovi vysvětlovat, kde je a proč zde je.

"Od chvíle, co jste prošel těmi dveřmi ve staré knihovně, nacházíte se na pomezí dvou světů, pane Tomáši. Já jsem strážce brány a mým úkolem je připravovat příchozí duše na jejich další působení. Někoho jen tak propustím, takže po vstupu do oněch dveří se rovnou ocitne ve vyšších úrovních, jiné přivedu sem a učím je tomu, co potřebují vědět pro své další působení. Vždy podle potřeb každého lidského ducha a jeho úkolů. Z tohoto důvodu jste zde i vy. Máte před sebou zodpovědný úkol, ale než vám jej odhalím, musíte se mnoho naučit. Nejprve však odložte svoji zbroj, již ji nebudete potřebovat."

Tomáš odložil meč a hrudní krunýř. Jakmile toto udělal, zbytek jeho ošacení zprůhledněl a zmizel, a místo něj se na Tomášovi objevilo světle šedé roucho.

"Nyní může výuka začít," prohlásil strážce brány.

Tomáš nevěděl, jak dlouho trvala, neboť čas zde ubíhal jinak než tam, kde se nacházel dříve, ale připadalo mu to jako několik měsíců. Zjistil, že temná země, kde se ocitl bezprostředně po své pozemské smrti, je zemí, kam přicházejí takoví lidé, kteří se na Zemi nezajímali o nic než o hmotu a jejich duševní smysly tak zůstaly zakrnělé. Proto tam nově příchozí duše nic nevidí, ani nic neslyší.

Země, kam se dostal později a kde strávil, jak se s překvapením dozvěděl, několik desítek let pozemského času, je úroveň vzniklá z myšlenek lidí, kterým se, stejně jako jemu, stalo čtení různých fantastických a dobrodružných knih vášní. Takové myšlenky jednotlivých lidí jsou v myšlenkových úrovních k sobě přitahovány mocnou silou přitažlivosti stejnorodého a vytváří myšlenkové světy, kam se po své smrti odeberou duše těch, kteří těmto úrovním dali vzniknout.

Protože doba vyměřená pro duchovní vývoj člověka není nekonečná, ba dokonce se již chýlí ke konci, může se takovéto zdržení v myšlenkových světech stát pro člověka osudným a způsobit jeho konečnou, duchovní smrt, ze které se již neprobudí. Kdo se totiž včas nepozvedne ve svém vývoji zpět ke svému východisku, k nehmotným sférám ducha, ten bude zničen spolu s přezrálými hmotnými úrovněmi, které se ve věčném koloběhu formují, zrají, vydávají plody a nakonec zanikají, aby mohly v panenské čistotě vzniknout znovu.

Tomáš se ve výuce naučil vše potřebné o Stvoření, dozvěděl se o jeho jednotlivých sférách, jejich obyvatelích, o původu lidského ducha a jeho vztahu ke Stvořiteli. Jednotlivé vědomosti byly před něj postupně kladeny tak, jak na sebe navazovaly, až se nakonec před ním objevil nádherný obraz celého Stvoření, dávající tušit velikost Boží, Jeho lásku, spravedlnost a vznešenost. Toto naplnilo Tomáše tak jako doposud nic před tím. Padl na kolena a poprvé ve svém životě se vroucně modlil. Jako v odpověď jím pronikla hřejivá síla. -