V předchozích kapitolách jsme se několikráte v různých souvislostech zmiňovali o vztahu bytostných služebníků, působících v přírodě ke zvířatům. Zmiňovali jsme se, že zvířata stádového či hejnového druhu mají většinu času při sobě v blízkosti bytostného služebníka, který se o ně do určité míry stará, podoben ve svém působení pastýři přibližně v takovém smyslu, jak tento pojem známe z lidského působení. Ve skutečnosti je však pojem pastýřství více vázán právě k práci bytostných služebníků. To proto, že zvířata, vedená bytostným služebníkem - pastýřem, na rozdíl od lidského pečování jsou zaopatřena o mnoho moudřeji, přirozeněji, než to právě činí lidé. Jaký je tedy vztah mezi stádovými zvířaty a bytostnými služebníky?
Možno říci, že nádherný, ideální. Prostřednictvím těchto bytostných služebníků jsou zvířata vedena vždy správně na místa, kde se jim nejlépe daří z hlediska jejich dlouhodobého vývoje, a současně je možné říci, že postup zvířat krajinou je současně přímo ideální v souladu s dlouhodobým vývojem daného krajinného celku. To proto, že právě i bytosti starající se o zmíněná zvířata zcela přirozeně respektují rozhodnutí a pokyny bytostných vládců kraje či dané oblasti, a to právě také z hlediska dlouhodobého předobrazu vývoje dané oblasti. Z tohoto hlediska je tedy srozumitelné, že zvířata, která můžeme nazvat stádovými - společenskými, putují krajinou zcela podle vedení bytostných služebníků, jakkoliv se to člověku může jevit jako něco neuchopitelného nebo dokonce neuvěřitelného.
Zvíře jako takové pochází svým původem z oblasti bytostné úrovně v Pozdějším Stvoření. Zde tedy správně lidé vyciťují, že zvířata stojí svým způsobem pod lidsky duchovním druhem. Místo, odkud se formují energie bytostně-duševního druhu pro spojení s pozemskými těly zvířat, můžeme nazvat úrovní nevědomě bytostného zvířecího kruhu.
Odtud z těchto míst vylétávají, podobny duhově zlatavému dešti, jiskérky energie duševně bytostného druhu, aby se v krátkém čase spojovaly se zárodky vyvíjejících se zvířecích těl v období březosti či v čase vývoje vejce nebo jiker.
Magnetická přitažlivost přitom působící ovlivňuje druh duševně bytostných jisker k inkarnování do toho či onoho zvířecího tělíčka, k jeho oživení prostřednictvím záření počínajícího se kolujícím krevním oběhem.
Lze říci, že zde platí jednoduchý zákon druhového rozdělení. Slabší a menší jiskérky spojují se s těly zvířat malých, studenokrevných a krátkověkých, silnější a také druhově barvitější jiskry spojují se s vyššími zvířaty, zejména se zvířaty teplokrevnými, dožívajícími se na Zemi vyššího věku. To je proto, že zvířata teplokrevná, zejména savci, mají z největší části plnocenněji vyformovanou mozkovou část nervového systému, a tím jsou do určité míry více obdařena schopností vlastního pracování s informacemi získanými na základě jednotlivých prožití. To znamená, že Limbický systém a zejména jeho část, která se nazývá Amygdala, umožňuje do určité míry držet si u některých větších savců schopnost, kterou velmi vzdáleně můžeme nazvat schopností vlastního rozhodování na základě vnějších znalostí a zkušeností.
Aby tato schopnost některých větších savců byla správně vyrovnána, je současně přivedeno magnetickým vyzařováním k těmto zvířatům vždy silnější duševní - bytostné jádro z úrovní bytostného zvířecího kruhu.
Toto silnější vyzařování, zakotvené v duševní části zvířete, umožňuje právě bytostným služebníkům - vůdcům a pastýřům svým působením vést daná zvířata svým ovlivněním ve chvílích, kdy je to potřebné, a to právě navzdory tomu, že získané zkušenosti zvířete mohly by jej uvádět svojí rozumovostí do zmatečnosti. Zmíněná duševní jiskra, která je oživujícím jádrem zvířete, vede pak navzdory částečné schopnosti vnímat své zkušenosti zvíře téměř vždy automaticky k jednání, které z pohledu vnějšího pozorování lidé nazývají jednáním pudovým či instinktivním.
Ano, kupříkladu právě pud sebezáchovy určuje druh jednání a zejména rychlost jednání u zvířete, ke kterému vychází impuls ze strany bytostného vůdce či pastýře. Ty kusy, které kupříkladu v pasoucím se stádu nejsou schopny zachytit varování ze strany bytostného pastýře před blížícím se nebezpečím, stávají se pak často spolu ještě i se všemi fyzicky oslabenými kusy prvními oběťmi útočníků z řad šelem. To proto, aby právě v případě zvířat nedošlo k dlouhodobému oslabení instinktů pod vlivem převažujících zkušeností, získaných právě prostřednictvím mozkového vnímání. Tento vývoj je u zvířat bytostnými pečlivě střežen, ale také se zcela sám reguluje. Zvíře, které vládne jinak zcela bezvadně vytříbenými tělesnými smysly, se pak dříve či později stane obětí, neboť přes všechno tělesné smyslové vybavení samo neregistruje pro sebe narůstající nebezpečí a na rozdíl od ostatních kusů stáda, uvědomělých o blížícím se nebezpečí bytostným služebníkem, jedná pak zcela na základě svých momentálních vjemů a zkušeností.
Velmi často se pak stane právě díky tomu snadnou kořistí v té chvíli výborně připraveného útočníka. Nesmírně důležitým je tedy i pro zvířata žijící ve volné přírodě následovat přirozeně hlasů bytostného vůdce. Přirozeně zde přitom platí, že zvířecí vůdce stáda je ve svém naslouchání rad bytostného pomocníka stáda nejvnímavějším. Nejen tedy síla a obratnost, nýbrž zcela zásadním způsobem spoluúčinkování při výběru zvířecího vůdce stáda projevuje se i vnímatelnost rad a poučení přicházejících od bytostného pastýře, jenž je v hierarchii přírodního světa určen k zodpovědnosti za svěřené stádo.
Nyní se jistě čtenář zeptá, jak je to v případě již zde zmíněných šelem či jiných zvířat, žijících povětšinou samostatně bez potřeby družnosti se zástupci stejného druhu.
I zde je vše zcela prosté. Také i tato zvířata mají v přírodě své bytostné průvodce a pomocníky. Spjatost s těmito průvodci a možno také říci rádci je však menší, nebo jinak řečeno je více volnější, neboť bytostný zaobstarávající takovéto místo, tedy místo pomocníka šelem či jiných samostatně žijících zvířat, má zpravidla na starosti více takových zvířat na rozlehlejším místě, tedy na určité větší rozloze krajiny. Tento služebník zpravidla bývá nablízku jinak zcela samostatně žijícím zvířatům v okamžicích, kdy mají období hledání vhodného protějšku pro plození potomků, při rození mláďat, případně v čase přípravy na zazimování a ještě v mnohých jiných případech, kdy je zvíře kupříkladu zraněné nebo nemocné a podobně.
V tomto případě lze hovořit spíše než o vůdcovství či přímém vedení takovéhoto bytostného služebníka o spojení v rádcovském moudrém poznávání nebo dokonce také jako o vztahu úzce rovnocenném a přátelském. Samozřejmě tedy platí, že i zvířata jako šelmy či jiná samostatně žijící zvířata jsou výborně vybavena instinktem a pudovostí, která právě v okamžicích nejvyšší potřeby vytváří spojení s bytostným pomocníkem, který je na takové zavolání zvířete v krátkém okamžiku v jeho blízkosti ku pomoci, ať již s radou či varováním. Samozřejmě, že úplně stejně tak, jako tomu je u zvířat stádových a hejnových, tak také i v případě zvířat samostatně žijících platí vždy to, že je jen na zvířeti samotném, zda radu či varování bytostného pomocníka uposlechne.
Že nebývá ojedinělým jevem neuposlechnutí rady nebo varování, můžeme se přesvědčit u případů, kdy se takové zvíře kupříkladu vedeno silnou touhou po jídle nechá chytit do pasti pro něho nebezpečně nastražené člověkem nebo, což je velmi častý jev v dnešní době, velmi mnoho zvířat navzdory varování a volání bytostných pomocníků zpanikaří, zazmatkuje nebo prostě neslyší volání bytostného pomocníka při setkání s pro ně zcela nepřirozeným jevem jako je řítící se automobil po noční silnici. Člověk by měl v tomto směru projevit více ohleduplnosti a citovosti, neboť téměř v devadesáti případech ze sta je on tím, kdo může přímo ovlivnit, zda dojde se zvířetem ke srážce, nebo zda zvíře bude moci dále žít a plnit tak svoji nezastupitelnou úlohu ve vývoji přírodního dění na Zemi.
Jestliže se nyní ještě jednou vrátíme na samý začátek této kapitoly, pak můžeme si vybavit nádherný obraz působení života v přírodě, kdy vidíme již zcela zřetelně, jak nádherně naplňovaná služba bytostnými vůdci a pastýři zvířat vede k zachovávání harmonie a rovnováhy v celém přírodním světě na Zemi. Tento přírodní svět neřídí se nikdy, a nikdy se řídit nebude, podle omezených chtění a přání člověka. Jestliže tedy nenalezne lidský svět co nejrychleji cestu zpátky k plnému pochopení a souznění se světem přírodním, tu pak lze očekávat již v nejbližších letech těžký střet těchto dvou po svých kolejích jdoucích světů. Tento střet přinese nakonec jediné: úplné vykolejení a vyvržení lidského světa, protože svět přírodní pevně koření v celku Stvoření, a tím čerpá nezdolné síly z Pravěčných Zákonů, je s nimi propojen a stojí tak proti pozemskému člověku v neotřesitelné přesile.
Lidé se musí naučit nyní více vnímat svět přírody, aby se mohli navrátit k původní harmonii, vládnoucí před deseti tisíciletími na Zemi. Není možné se však přiblížit k přírodnímu světu tak, jak si to mnozí představují, prostřednictvím ryze vědeckých výzkumů na základě pozorování vnějšího světa, světa, jenž odráží jen tu nejpovrchnější část skutečného živoucího světa věrně pracujících a účinkujících bytostných služebníků. Člověk se musí stát více vědoucím ve smyslu bytostného a duchovního poznání, aby konečně pochopil pravý smysl svého života zde na Zemi. Musí se stát vědoucím ve znalosti účinků Zákonů Stvoření, s nimiž se také musí naučit nalézt soulad, tak, aby mu z jejich projevů mohlo přicházet konečně požehnání, a nikoliv škoda a utrpení, jako tomu doposud převážně bylo.
Člověk se musí vrátit o mnoho zpět, až na samý začátek svého působení na Zemi, kdy právě dávné národy držely si většinu vědění o těch nejjednodušších principech působících v přírodním i lidském světě, kdy tyto národy vlastnily více méně čisté spojení se světem bytostných pomocníků.
Bytostný svět je pro takové dobrovolné navrácení člověka k harmonickému působení na Zemi nachystán mnoha pomocnými kroky. Záleží tedy jen na nás samotných, zda pochopíme zmíněné principy a přijmeme je do svého každodenního života jako přirozenou součást našich znalostí, současně však je potřebné, abychom si podrželi duchovní znalosti o vysokých úrovních Prastvoření, vědění o východisku Syna Božího Ježíše a Syna Člověka.
Avšak právě svět zvířat nás ve své přirozené nádheře a pestrosti může obohatit nečekaně velikými dary. Jakkoliv se domníváme, že o zvířatech a rostlinách víme vše, že jsme již téměř vše o nich prozkoumali, to nejcennější nám stále uniká. Tím, co nám chybí, je poznání světa bytostných služebníků! Tento svět bytostných pomocníků, věrně tkajících v úrovních nad hmotou tak, aby ve výsledku veškeré oživení hmoty přineslo trvalé občerstvení a prožhavení všem tvorům a bytostem nacházejících se v hrubohmotných tělech, chybí ještě většině lidí ve skladbě celkového obrazu o Pozdějším Stvoření. Tento svět musí nyní člověk se svým duchovním posláním poznat, pochopit a přijmout, aby mohl ještě vůbec na této Zemi pokračovat dále k naplnění všech zaslíbení budoucnosti.
2024 ©