Zvířecí svět je nádhernou oblastí života na planetě Zemi. Vše, co doposud dokázaly objevit a částečně odkrýt vědecké poznatky, to vše je jen malou poznatelnou částí ze skutečného světa zvířat.
Jednou z částí, která je doposud zcela nepoznanou, a tím často odsouzenou do světa pohádek, je možnost komunikování se zvířaty. Lidský duch v pozemském těle, tedy pozemský člověk, je vybaven díky dlouhodobému vývoji předpřipraveného mozkového orgánu zachytávat impulsy vln, na kterých probíhá, zjednodušeně řečeno, veškeré komunikování bytostných pomocníků ve světě hmoty. Touto částí orgánu, která toto umožňuje, je Limbický systém, a to ještě přesněji určitá mezivrstva, spojující část, kterou nazýváme Amygdala.
Právě tato část umožňuje lidem, kteří si uchovávají určitý stupeň přirozeného vnímání, čas od času zachytávat něco ze světa přírody, co zůstává jinak většině ostatních lidí zcela skryto. Ať již ve formě slyšených zvuků, či dokonce viděných obrazů, právě skrze spojení ve zmíněné části Limbického systému, smí někteří lidé pozorovat nebo jen slyšet ze světa bytostných pomocníků, a tím i ze světa zvířat a rostlin, děje, které nejsou pohádkovými fantaziemi, nýbrž jsou to zcela přirozené děje, které se odehrávají trvale okolo nás v celém přírodním světě.
Ve vztahu se zvířaty se jedná jen o jakési vjemy impulsů, protože zvířata jen velmi výjimečně mohou ovládat komunikaci toho druhu, který můžeme přirovnat ke slyšitelným a srozumitelným formulacím podobným slovům. Spíše můžeme hovořit o jakýchsi vlnách pocitových záchvěvů, které je možné právě lidem, kteří si drží schopnost vyšší vnímavosti skrze Limbický systém, rozeznávat jako zřetelnější formulace sympatií souhlasu, nesouhlasu, varování či projevu důvěry.
Něco zcela jiného je to však v případě komunikace s bytostnými pomocníky v přírodním světě. Tito pomocníci jsou vybaveni svým plně sebevědomým, byť na různém stupni zralosti se nacházejícím nitrem. Dokáží tedy formulovat myšlenky na rovině svého způsobu komunikování. Tak se stává, že lidé mohou na jejich slova na stejné bytostné rovině i odpovídat, tedy mohou s bytostnými služebníky v přírodě vést komunikaci víceméně podobnou nám známé hrubohmotné verbální a vizuální komunikaci, probíhající běžně mezi jednotlivými pozemskými lidmi tak, jak jí všichni zcela automaticky používáme, pokud ovšem nejsme nějakým způsobem z této formy komunikování vyjmuti kvůli vadě nebo postižení na svých hrubohmotných smyslech.
Ač se to pro většinu dnešních lidí jeví stále ještě jako něco mimořádného, nadpřirozeného nebo snad i nepřirozeného, žijí i dnes na Zemi lidé, kteří víceméně dobře dokáží se světem bytostných služebníků promlouvat, či jej alespoň dokáží v určitých náznacích vnímat. Samozřejmě, že zde nemyslíme podvodníky, kteří ve snaze platit za hodnotnější před druhými lidmi či ve snaze získat na cennosti své vlastní osoby tuto schopnost předstírají. Také zde nemyslíme ani ty lidi, kteří se domnívají, že slyší nebo vidí něco ze zmíněného světa bytostných služebníků, avšak ve skutečnosti naslouchají vlastním myšlenkovým formám, v nichž se jen velmi silně projevuje toužebné chtění se světem bytostných služebníků komunikovat. Všechny tyto lidi by také mimo jiné velice snadno odhalilo použití přístroje, který zachytává elektrickou činnost mozkových buněk.
Pokud bychom směli vidět na obrazovce takového přístroje elektrickou činnost mozku člověka, který má skutečně schopnost komunikovat se světem bytostných služebníků v přírodě, pak by se u něj zcela zřetelně a nezpochybnitelně ukázala zvýšená činnost nervových buněk Limbického systému v určitém místě, kde se připojují buňky části Amygdaly. Zde ovšem nemyslíme činnost těch buněk, které se zapojují do činnosti při běžných silných pocitových či emocionálních vzrušeních. Zde se jedná o zcela specifické oblasti nervových buněčných svazků, které se u těchto lidí dokáží za určitých podmínek naladění spojovat do celé sítě svítících vláken, čímž vytváří přemostění pro vnímání záchvěvů ve střední a jemné hrubohmotnosti, které byly moudře vyhrazeny pro svět bytostných služebníků.
Pak se stává, že takoví lidé, aniž by sami museli za sebe něco zvláštního přidávat, čas od času vidí anebo slyší něco ze světa těchto služebníků. Pokud pak u nich nedojde k dalšímu zakalení této schopnosti, ať již domýšlivostí, pýchou, ze sebepřecenění, nebo i jen zvýšenou rozumovou činností, pak může při zachování čistého a přirozeného spojení docházet k trvalejšímu rozvíjení této schopnosti.
Takový člověk pak může stále zřetelněji a jistěji pronikat ve svém otevřeném vnímání do poznání světa bytostných služebníků, pracujících v přírodě.
Vícero zkušeností lidí dokonce i v nedávné době (kupříkladu v 60. letech minulého století u zakladatelů Findhornu) dokazuje, že i pro dnešního člověka není něco takového nemožným.
Samozřejmě, že je potřebné zde připustit, že v dnešní době přebujelého myšlenkového - rozumového způsobu používání mozkového orgánu většinou z nás lidí, je tato schopnost potlačena natolik, že se stala postupně ojedinělou, a je tedy víceméně projevem mimořádného obdarování u některých lidí. Jeví se to jako něco výjimečného, jako mimořádné nadání, ačkoliv tato schopnost měla být ve skutečnosti přirozenou výbavou pro velké množství obyvatel Země, úplně stejně jako dnes nahlížíme na schopnost takzvaného absolutního hudebního sluchu či dokonalého vnímání spektrálního složení barev.
Možnost komunikovat se světem zvířat byla tedy člověku dána původně jako něco, co mělo být používáno přirozeně v každodenním životě celé lidské společnosti.
Samozřejmě, že nikoliv proto, aby se snad lidé snažili zasahovat do světa zvířat, do života celé přírody za účelem jejího ovládnutí ke svým záměrům, ale právě proto, aby člověk směl pronikat více do moudrosti, která se v celém přírodním světě trvale projevuje všude, kamkoliv jen pohlédneme. Porozumění tomuto světu pomáhalo by lidstvu také více se přírodě přiblížit ve smyslu čisté spolupráce s jejími obyvateli. Mnohému počínání, jež jsou dnes lidé schopni rozpoznat s rozčarováním a často i s roztrpčením pravidelně až s odstupem desítek let jako v následcích vážné a škodlivé počínání, mnohému takovému počínání mohlo by být ve větší moudrosti předcházeno právě na základě účinnější komunikace se světem bytostných služebníků přírody.
Opravdu mnohému mohli by se tak lidé zcela vyhnout, a také mnoho cest, které jsou ještě i dnes pro vědu neviditelnými, mohlo být současně již dnes nádherně rozvíjeno.
Svět zvířat mohl být uchráněn před nesčetnými škodlivými dopady neuváženého lidského počínání, toho počínání, které se na samém počátku snad skoro pokaždé člověku jeví jako výborné a geniální, aby s odstupem let ukázalo se jako nanejvýš zhoubné.
To se týká nejen světa energií, průmyslu nebo dopravy, nýbrž i oblasti, kterou známe jako urbanistiku měst, krajinotvorbu nebo polní či lesní hospodaření. V nepřehlédnutelných zástupech stojí dnes zvířata a bytostní pečovatelé o hmyz a rostliny, jsouce nachystáni, aby svědčili proti pozemskému člověku, aby žalovali proti němu jako tyranovi za jeho necitlivost a neochotu respektovat nutné soužití a spolupráci s bytostným světem. Žalováno je Prazákonům Stvoření, a skrze vlákna, projevující se v těchto velikých Zákonech, doléhá volání ke stupňům bytostných vládců ve Valhalle, a odtud ještě dále až k samotnému vládci a králi tohoto Stvoření, k Parsifalovi. Odpovědí tomuto žalování je vyslaná síla, která se nyní valí ve zpětném účinku skrze vlákna Prazákonů k Zemi, jako součást velikého soudu nad lidským duchem a jeho dosavadním působením v Pozdějším Stvoření. Následky tohoto soudu budou pro pozemské lidstvo silně pociťovatelné i v hmatatelných projevech, které se právě začínají na Zemi ukazovat v přírodním dění.
Výsledkem toho však bude nakonec úplné vyrovnání všeho, co bylo člověkem pokřiveno, a přineslo tak škodu ostatním živoucím tvorům v Pozdějším Stvoření. Až se vše silou, která zasáhne právě všechno nesprávně stojící, v Pozdějším Stvoření vyrovná, současně s tím nadejde opětně čas nové výstavby a také čas nové spolupráce mezi světem lidského ducha zde ve hrubohmotnosti a světem bytostných sil působících v přírodě.
Tím samozřejmě bude i obnoveno zcela nové propojení člověka se světem zvířat na Zemi. Mezi lidmi a světem zvířat bude panovat smír, obsahující respekt k jejich odlišnému poslání zde na Zemi, k poslání, které však musí nakonec nalézt nádherný soulad a souzvuk ve společné podpoře vzestupu celé planety Země.
V žádném případě to však nebude znamenat nastoupení krotkosti či úpadek přirozené dravosti zvířat žijících v přírodě, tak jak si to vykreslují všechny mírně řečeno naivní obrazy některých dnešních náboženských učení. Takový vývoj v přírodním světě by znamenal jen ztrátu bdělosti ve zvířecím i bytostném světě, a to by mělo opět za následek ve zdejším hrubohmotném světě jen přirozené onemocnění a úpadek.
Zmíněné obrazy blízkého soužití lidí a zvířat s jejich udivující krotkostí patří do vyšších úrovní Stvoření, kde vnitřní pohyb zde pobývajících bytostí je sám o sobě udržován trvalým přílivem světlého proudění. Na půdě hrubohmotnosti však něco takového nepřipadá v úvahu, neboť by toto muselo být podmíněno právě tak mocným přílivem Světla a s ním spojeným zesílením energie, jaké by však zdejší hmotnost neunesla. Mimo jiné by se pak právě duchovně lidský druh nemohl ani vyvíjet ke své zralosti, protože zmiňované zesílené proudění Světla by mu již nedovolovalo nastoupit potřebnou cestu získávání zkušeností ve vlastním svobodném rozhodování. Onu cestu, která se právě také z velké části formuje na základě osvojování si zkušeností v odciťování svých správných a nesprávných rozhodnutí. Mocným zesílením byla by pak tato možnost citového rozhodování lidskému duchu zde na Zemi vzata natolik, že by Země nakonec přišla o svoji prapůvodní úlohu v Pozdějším Stvoření.
Člověk by se nemohl zde na Zemi duchovně vyvíjet! Jestliže tedy nyní, v soudu, bude příliv Světla k Zemi pro určitý čas zesílen, nebude to nikdy v takové míře, aby byl člověk omezen ve svém svobodném rozhodování.
Světlo soudu přinese mu jen nebývale zrychlené prožívání následků jeho rozhodnutí. A právě takové zesílení Světla, které se nyní přibližuje k Zemi, ani přes svoji nebývalou účinnost, s jakou zasáhne do života všech lidí, nebude se ani zčásti blížit podmínkám, které jedině by zajistily ve zvířecím světě takový pohyb, že by nebylo již potřeba dravých zvířat v jejich úloze udržování zdravého koloběhu.
Svět přírody v budoucnosti na Zemi bude přirozeně o mnoho krásnější, než je tomu dnes, kdy je postižen pokřiveným způsobem pozemského člověka, nikdy však nebude v sobě popírat základy pracující právě pro jeho vnitřní zdravý vývoj. K tomuto vývoji náleží trvalé udržování bdělosti. Za tímto účelem budou zde na Zemi i v budoucnosti zástupci dravých zvířat ve svém určitém projevování působit tak, jak to známe doposud.
2024 ©