Kdo přežil ztrátu někoho velmi blízkého bude asi vědět, o čem je řeč. Kdo totiž ztratil člověka, kterého si vážil, kterému rozuměl, který byl jeho oporou, který byl pro něj nepostradatelný a jehož miloval, ten určitě zná ten pocit, jako by se náhle zhroutil svět. Jakoby náhle zastavil čas a vše ztratilo svůj smysl. Jakoby dostal těžký úder.
Nikomu z nás se něco takového nevyhne, protože každý je určitým citovým poutem navázaný buď na svého manžela, manželku, děti, otce, matku, přítele, přítelkyni a podobně.
A najednou už není komu zavolat, s kým se setkat, s kým se poradit, popovídat a o koho se opřít. Najednou je už jen ticho a bolavá jizva v duši.
Jsou lidé, kteří to zažili a jsou lidé, kteří to dříve nebo později určitě zažijí.
Velkou otázkou zůstává, proč je to na zemi takto zařízené? Proč jsme my lidé tak bolestně konfrontováni s hroznou realitou definitivního a nenávratného pozemského odchodu našich blízkých? A nakonec, jako finálním završením, i definitivním pozemským odchodem nás samotných? Proč musíme něco takového prožívat a proč se to našich duší tak velmi hluboko dotýká?
Toto silné prožívání má velký význam. Velký pozitivní význam, i když paradoxně jde o přežití velmi negativní. Jeho pozitivní význam spočívá ve vnitřním kladení si otázek, které bychom si možná jinak nikdy nepoložili.
Jaký má náš život vlastně smysl, když jeden den jsme my, nebo naši blízcí tady a druhý den nás už najednou není? Jaký má smysl všechno to, o co jsme usilovali a to, co jsme získali, když o to i tak jednoho dne přijdeme?
A existuje vůbec něco po smrti, nebo se pouze propadneme do velké, tmavé nicoty, prázdnoty a zapomnění? Copak je to opravdu tak, že život člověka se všemi jeho touhami a city, se vším jeho prožíváním a radostmi, se vším, co jím vnitřně hýbe nakonec zhasne jako plamen svíčky?
Nebo snad mají pravdu ti, co tvrdí, že po smrti přece jen život existuje? Ale pokud existuje, bude potom existovat i Stvořitel? Avšak pokud existuje Stvořitel a my jsme se o něj po celý život nezajímali, co pak tam na druhém světě s námi bude? Neoplatí nám snad naši lhostejnost stejnou měrou?
Smyslem hluboké bolesti, způsobené definitivním pozemským odchodem našich nejbližších do neznáma je tedy ve skutečnosti to, abychom byli právě takovýmto způsobem donuceni položit si všechny výše zmíněné otázky. Aby nás osud, vyšší určení, Stvořitel, nebo jakkoliv jinak to budeme chtít nazvat, donutil hlouběji se zamyslet nad životem. Aby nás to vytrhlo a na čas vykolejilo z našeho zažitého životního stereotypu, protože v něm žel nemají žádné místo hluboké otázky existencionálního a filozofického charakteru.
V našem běžném životě jsou pro nás totiž důležité jen hmotné kritéria, čili práce, peníze a možnosti užívání si radostí života. A z tohoto kolotoče nás může alespoň na čas vyprostit pouze něco tak zjevně tvrdého a neúprosného, jako je smrt.
No a právě chvíle bolestného prožívání reality smrti nejbližších je tím zásadním a klíčovým momentem. V něm je nám dopřáno vzpamatovat se! Probudit se z povrchnosti! Je to příležitost začít hlouběji uvažovat. Příležitost začít se ptát na skutečný smysl života i celého našeho bytí, přesahujícího jeden pozemský život.
Pokud využijeme tuto nabídnutou příležitost a začneme se vážně zabývat výše zmíněnými, existencionálními, filozofickými a náboženskými otázkami, získáváme šanci pochopit pravý smysl života. Získáváme šanci vytrhnout se z dosavadní bezmyšlenkovité a povrchní existence, v jaké jsme žili možná jenom proto, že stejně žili i ostatní.
Ale je moudré chovat se tak, jako ostatní a žít tak, jak žije většina, pokud jde o směrování do záhuby? Do záhuby duše a celé naší osobnosti, protože jsme zredukovali všeobsáhlost bytí pouze na to hmotné, vnější a viditelné?
Není přece jen lepší vzpamatovat se, i když pod úderem smrti našich nejbližších a vysvobodit se zpod jha dosavadní povrchnosti?
Pokud vám smrt někoho blízkého dá právě k tomuto popud, tak je to přesně tím, co je prožíváním bolestného úderu smrti určitým vyšším určením sledované. Je to cosi jako facka, kterou máme být probuzení ke skutečnému životu. K životu skutečným způsobem hodnotnému! A ten má svůj začátek v hledání odpovědí na ty nejzásadnější otázky lidského bytí: Proč existuje smrt a utrpení? Existuje Bůh? Jaký je smysl našeho života? Co bude po smrti? A tak dále.
Pokud poslechneme tento impuls a začneme se tím opravdu vážně zabývat, změní to náš život. Může nás to totiž pozvednout na mnohem vyšší úroveň kvality života, protože mu zodpovězením podobných otázek dáme nový a vyšší smysl. A tak se z nás mohou stát, ba dokonce mají stát namísto lidí nevědomých a slepě kráčejících po širokých cestách většiny lidé vědomi, kráčející životem samostatně a hlavně za skutečnými a pravými cíli. Za pravými cíli a hodnotami z hlediska věčnosti a ne jen z hlediska jediného krátkého pozemského života.
Kdo však tuto šanci nevyužije, koho smrt jeho nejbližších a z ní vyplývající otázky nepohnou k zamyšlení a k hodnotovému obratu, ten je člověkem ztraceným. Ten zůstane člověkem nevědomým, kráčejícím nevědomě vstříc své vlastní smrti, kdy ještě jednou a naposledy dostane šanci. Šanci, aby před tváří vlastní smrti hledal a našel pravý smysl vlastního bytí a odpovědi na ty nejzásadnější otázky.
A pokud se mu pak tyto odpovědi podaří najít, což však není jisté, protože na to už nemusí mít dostatek času, přece jen v jeho poznání zůstane osten trpkosti, skrývající se v bolestném uvědomění si, že jeho život byl nenávratně promarněn. Že ho celý ve své nevědomosti promrhal nesprávným a prázdným způsobem.
Smrt je tedy tak krutá proto, abychom dostali dostatečně silný impuls k zamyšlení se nad životem a k jeho přehodnocení ve smyslu skutečných a pravých hodnot, které jako jediné mají cenu, ale které žel nejsou hodnotami tohoto světa.
http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š
2024 ©