Rytíři 1

Do půlnoci zbývala hodina a zemi svým jasem osvětloval měsíc, který jako bělostná lucerna putoval po čisté obloze mezi miriádou hvězd. Putoval od obzoru k obzoru, tak jako každý den, měsíc, rok a celá nekonečná staletí. Na zemi pak, jakoby v pokusu napodobit hvězdnou oblohu, plápolaly desítky táborových ohňů. Kolem nich sedělo veliké množství lidí, tvrdých, divokých a nelítostných bojovníků, kteří pro vidinu kořisti neváhali pálit vesnice a zabíjet své bližní. Nebyli zde jen tak náhodou. Uprostřed jejich ležení, které bylo uspořádáno do kruhu, stála malá, ale dobře opevněná tvrz. Tvrz, kde tušili bohatou kořist, a kterou chtěli za úsvitu dobít a vyrabovat. Byli si svou silou natolik jistí, že se neobávali žádného napadení. V tvrzi totiž byla jen malá posádka obránců, snad i méně než deset jich bylo, a tak útočníci tvrz jen obklíčili a dávali pozor, aby z ní nikdo neunikl. Ráno za denního světla jistě prorazí obranu během chvilky a zmocní se tak kořisti. V ležení panovalo veselí a výrazy ve tvářích po kořisti lačnících banditů nevěštily pro obránce nic dobrého.

V tvrzi panovala pak nálada zcela opačná. Nacházelo se zde sedm obránců a všichni zasmušile hleděli před sebe. Tvrz byla sice velmi dobře postavená a bylo možno ji bránit s malým množstvím obránců i proti značné přesile, ale nájezdníků venku bylo proti sedmi obráncům prostě příliš mnoho. O statečnosti obránců nemohlo být pochyb, vždyť se jednalo o vznešené rytíře v zářivých zbrojích, ale i kdyby byli sebestatečnější a sebezručnější v boji, prohrají již jen tím, že se jejich svaly prostě unaví a reflexy zpomalí. Bylo jich příliš málo, aby se mohli při obraně střídat v boji a odpočinku. V kruhu kolem stolu seděli sir Jiří, sir Jindřich, sir Johanes, sir Richard, sir Christian a sir Alexej. Nejmladší z nich, sir Parius, držel právě hlídku. Seděli mlčky a většina z nich si v duchu přehrávala události minulých hodin.

V podvečer dne, unaveni dlouhou cestou, konečně před sebou spatřili opuštěnou tvrz. Když si ji prohlédli, rozhodli se zde odpočinout a strávit tu noc. Po setmění pak byli překvapeni velikým množstvím loučí, které se najednou objevily kolem dokola tvrze. Sir Jiří, velitel rytířů, promluvil s cizinci, kteří obklíčili tvrz, a zjistil, že jsou to nízcí lupiči. Marně se jim ale snažil vysvětlit, že zde žádnou kořist nenajdou. Lupiči to považovali za lež. Když rozhovor skončil, lupiči postavili stráže a zbudovali si ležení na noc. Co bude následovat ráno, bylo všem jasné. Rytíři ihned po této rozmluvě s lupiči začali plánovat obranu, ale bylo to vlastně velice jednoduché. Díky vynikajícímu postavení tvrze v krajině a umění stavitele byla prakticky nedobytná, a tak bylo jasné, kde musí který rytíř stát při obraně, ale vzhledem k přesile, jako byla tato, by obránců muselo být o dost více, aby měli naději.

Sir Parius bedlivě pozoroval ze svého stanoviště nepřátelské ležení. Počet nepřátel jej děsil, ale zároveň cítil silné odhodlání. Jestliže budou napadeni, bude bojovat ze všech sil při obraně své i svých druhů. Mají-li zemřít, zemřou jistě čestně, statečně bojujíce proti těmto sluhům temna. Když doba jeho hlídky minula a vystřídal ho sir Alexej, vrátil se Parius do hlavního sálu tvrze k ostatním rytířům.

Když však vešel, ulekl se. Nalezl je, jak tiše sedí a hledí do prázdna, nebo neklidně přecházejí po místnosti sem a tam. Pronikl snad strach do srdcí jeho druhů? Protože je všechny krom vzájemné úcty spojovalo i přátelství, odvážil se Parius oslovit své druhy zvoláním:

"Rytíři, přátelé, cožpak nebezpečí smrti podlomilo vaše statečné duchy? Cožpak jste zapomněli na svoji přísahu bránit pravdu a spravedlnost až do posledního dechu? Tam venku je množství zlých nepřátel, proti kterým staneme v boji a nejspíše zemřeme, ale není nám snad ke cti bojovat proti tomuto zlu? Cožpak bychom mohli předstoupit před našeho Pána, kdybychom proti jeho nepřátelům nebojovali všude, kde se nám naskytne příležitost? Ti venku chtějí napadnou nás, aniž by s námi měli spor. Ženou se jen po vidině kořisti a neváhají pro to obětovat i lidské životy. Je naší povinností se jim postavit v boji! Není zde nikdo, kdo by nám proti přesile pomohl, ale to neznamená, že si máme zoufat! Radujme se ze zkoušky, kterou před nás postavil náš Pán, vzmužme se přátelé, a ukažme jim svého statečného ducha!"

Velitel rytířů, sir Jiří, se na Paria laskavě podíval a pravil: "Mýlíš se, Parie, pokud si myslíš, že máme strach zemřít. Svoji povinnost vůči svému Pánu splníme a budeme bojovat statečně až do konce."

Nyní Parius viděl, že se mýlil. Chladnou atmosféru nezpůsoboval strach, ale to, čeho si u ostatních všiml již dávno. Pryč bylo jejich dřívější zapálení pro věc Pravdy a Spravedlnosti. Plamen jejich nitra uhasínal a z radostného nadšení při konání vůle svého Pána, ke kterému se jako rytíři kdysi dávno zavázali, stalo se jen plnění povinnosti, které jim dříve či později přeroste v břímě, nestane-li se něco, co je vytrhne z jejich stavu. Parius pocítil nesmírnou lítost. S ostatními ho spojovalo pevné přátelství, proto bolestně nesl, když se z něj pomalu vytratila většina srdečnosti. Věděl, že i ostatní cítí ke svým druhům přátelství a nasadili by pro sebe navzájem své životy bez váhání, ale přesto již to nebylo takové jako dříve. Něco, co se mohlo zdát bezvýznamné, ale ve skutečnosti to bylo to nejdůležitější, se vytratilo pryč.

Parius smutně seděl a hleděl na své druhy. Chovali se k sobě zdvořile a s úctou, laskavě a přátelsky. Cítil, že každý z nich udělá vše, aby svým druhům pomohl a ochránil je, ale již nyní viděl, že až dojde k boji, bude to mít rychlý konec. Všem chyběl vnitřní plamen, který jim dříve dovoloval i v hodině nejvyšších nebezpečenství spolu žertovat a jít vstříc nebezpečí radostně a s lehkým srdcem, s důvěrou ve svého Pána. Radostné pouto mezi nimi bylo z větší části přetrháno a na bojišti bude stát každý sám i přesto, že své druhy bude mít vedle sebe.

Hodina po půlnoci zastihla Paria, jak se snaží ve svých přátelích opět vznítit ten dřívější plamen, leč bezvýsledně. Raději tedy nakonec vyhledal samotu a modlil se ke svému Pánu.

Mezitím sir Richard přemýšlel o Pariovi. Je z nás ze všech nejmladší a nejméně zkušený, a to vysvětluje jeho zápal, pomyslel si. Škoda, že nebude mít šanci plně dospět a pochopit, že spolu nemusí žertovat jako dříve, kdy byli ještě vnitřně nezralí, aby k sobě měli blízko a chovali k sobě úctu. A to, že je to činí slabší? To je přece nesmysl, jejich paže jsou silné a zkušenosti z dřívějších bojů je činí ještě silnějšími. Nepřítele před tvrzí neporazí, ale ani nedají svůj život zadarmo. Tím si byl Richard jist.

O Pariových slovech přemýšlel i sir Jiří, ale měl trošku odlišný pohled na věc, než sir Richard. Povinnosti rytířů byly nemalé a čas od času je začínal cítit jako břímě, které ho stálo všechny síly. Přičítal to tomu, že je jen velmi nedokonalý člověk, plnit své povinnosti jej stojí mnoho sil, neboť ty byly vytvořeny podle ideálu dokonalého rytíře. K tomuto ideálu měli dnešní členové řádu daleko, proto je snaha o přiblížení k němu stojí všechny síly. "Cožpak potom zbývá čas na nějaké plané žertování nebo povídání si jako dříve, kdy jsme měli čas i sílu otevírat si navzájem svá srdce? Ovšemže ne, naší povinností je napnout všechny síly k tomu, abychom se přiblížili tomuto ideálu. Cožpak vzájemná úcta a vážnost není dostatečnou náhradou za to dřívější vřelé přátelství?" Zde se Jiří zarazil. Najednou si nebyl jist, ale rychle tuto myšlenku zaplašil.

Sir Jindřich pak prohlásil: "Myslíš to dobře, Parie, ale opravdu nyní není čas na vzájemné žertování nebo povídání. Za úsvitu se nejspíše odebereme z této Země a je třeba k tomu přistupovat ve vší vážnosti!"

Sir Johanes a sir Christian ani nechápali, co má Parius na mysli. "Vždyť jsme spolu a spolu nejspíše i zemřeme. Co může být větším důkazem přátelství než smrt v boji po boku věrných druhů? A naše povinnosti rytířů jsme vždy plnili věrně."

Jen sir Alexej, za kterým se Parius ještě zastavil, než se odešel modlit, pravil: "Ano, Parie, také to tak cítím, i když jsem to nedokázal pojmenovat dříve, než jsi to vyslovil. Jsme spolu, bojujeme spolu, pomáháme spolu lidem i sobě navzájem, ale děláme to již bez opravdové radosti v srdci. Je smutné, že to ostatní nevidí... Nevím co se to s námi stalo."

Ani Alexej ale nevěděl, jak ostatním otevřít oči, aby to také nahlédli.