Únorový komunistický puč roku 1948! Události, které známe již ze školních lavic! Ano, víme o tom více méně dobře z dokumentárního hlediska. Z vnějšího hrubohmotného pohledu zdá se tak vše jasné - vůle lidu spojila se s aktivně propagovanými zhoubnými idejemi materiálně-komunistického názoru na beztřídní uspořádání lidské společnosti!
Jaký však byl původ celého vývoje dění z hlediska duchovních souvislostí? Kdo může dát odpověď na překvapivost vývoje, jenž v následných desetiletích přinesl devastaci vnitřního mravního základu největší části obyvatel Československa?
Odpověď je přitom zcela prostá - veškeré duchovní směry a hnutí v této nebezpečně se vyvíjející době nejenže nevyvíjely žádnou zvýšenou činnost, jež by mohla být alespoň jen částečně dostatečnou protiváhou narůstajícímu společenskému ovzduší, otrávenému myšlenkovým materialismem, na němž vždy úspěšně parazitují všechny destrukční myšlenkové formy, nýbrž dokonce mnohé z těchto směrů diplomaticky vyčkávaly na konec vývoje, aby se mohly následně co nejlépe přizpůsobit požadavkům nového komunistického způsobu myšlení. Blaze všem vzácným, duchovně hodnotným výjimkám - osobnostem, které zmíněné nebezpečí poznaly a varovaly před ním ze všech sil! Avšak protiváha všech těchto osobností neměla reálný rozměr - neměla vhodnou formu realizace pro pochopení lidmi všech společenských tříd, kteří hledali Spravedlnost a Pravdu ve svém životě.
Zde přece trvale platí nezpochybnitelný fakt: jakýkoliv sebekvalitnější duchovní směr, který nemá v sobě zpracováno převedení do každodenního života společnosti, je směrem nedostatečným, je směrem, který nemůže přinést požehnání v celospolečenském rozměru. Jakou hodnotu má pak takový směr, jestliže jeho ovoce zůstává vlastnictvím jedinců? Je vůbec něco takového chtěno Zákony Stvoření?
Upřednostnění tehdejší československou společensko-inteligentní a duchovní vrstvou - jako celku - směru vedoucího pouze k uspokojování vlastních životních potřeb, s výmluvou, že pro vývoj společnosti dostačuje forma materiálně demokratického systému, jakožto plně vyhovujícího společenského soužití lidí, nutně vedlo k zeslábnutí v oponentuře hrubému masírování lidových vrstev komunistickými propagátory.
Ano, mnozí možná i dnes namítají: ale v programu tehdejší komunistické propagace, který byl po válce nabídnut společnosti, byly zmiňované podpůrné ideje pro živnostníky, pro malohospodařící rolníky, pro poctivé drobné prodejce a obchodníky. To přece bylo určitým příslibem zajištění rovnováhy společnosti v regulování práv a spravedlnosti.
Co ale bylo v tehdejším programu zcela opomenuto?
Chybělo to nejhlavnější - ohled na vnitřní nehmotný rozměr člověka! To mělo být dostatečně varujícím signálem pro všechny duchovně usilující jedince!
Materiálně založeným filosofickým směrům a politickým stranám bude vždy chybět ohled na vnitřní potřeby lidí, protože tyto směry a strany nemají, co se týče duchovního rozměru člověka, vůbec žádnou vůli něco takového pochopit!
Dokonce ani nehledají hodnoty tímto směrem, neboť pro ně existuje jedině hmota!
Tím nutně musí také dříve či později uplatňováním svého pojetí světořádu přinést zmatek, rozervanost, rozklad a úpadek všech morálních a etických hodnot společnosti, protože tyto hodnoty úzce souvisí s potřebami vnitřního duchovního druhu, potřebami přirozenými pro každého z nás, jejichž zanedbáváním trpí nejen cit člověka, ale následně postupně i všechny pozitivní vlastnosti, jako je smysl pro zodpovědnost, smysl pro spravedlnost, schopnost soucítění s druhými lidmi a mnohé další osobní vlastnosti člověka, jejichž původ je nehmatatelného druhu.
Nesmírnou chybou všech tehdejších veřejně aktivních duchovních směrů a společností tedy bylo nereagování, nečinné přihlížení k postupně se ukazujícím nebezpečným signálům nastupujícího komunistického materialistického temna.
Samozřejmě chápeme! Všichni lidé tehdejší poválečné doby měli pochopitelně své "starosti", své "nutné existenční zájmy". Daly se však tyto starosti srovnat s varujícími signály nastupujícího nebezpečí komunismu? Tak pod duchovní nebdělostí, či spíše opovážlivou pohodlností tehdejších osobností, držících si vědění ducha, mohlo nakonec nastat v duchovní rovině téměř úplné vítězství temna - vítězství zhoubného směru, jenž odřízl pro následný dlouhý čas miliony lidí od možnosti jejich vzestupu ke Světlu.
K celému komentáři k 25. únoru 1948 lze dodat ještě jedno: také i dnes každý hlas, který neprobouzí spolubližní k poznávání duchovních souvislostí v životě, ačkoliv by mohl, je hlasem nesmírně chybějícím - ba možná dokonce i hlasem osudově chybějícím...
Každá nebdělost, každá osobní pohodlnost lidí, kteří hledají či dokonce již našli Pravdu, se nutně projevuje na vahách mezi Světlem a temnem budoucnosti této Země.
2024 ©