Slovo je nástroj

Pro názornější vyjádření a pochopení myšlenek si přizveme dnes na pomoc gramatiku. Gramatika stanovuje pravidla a zákony pro používání slova, jazyka, řeči. Nevznikla náhodou, ale proto, aby jazyk a řeč harmonizovala, zušlechťovala. Naše krásná řeč prošla vývojem. Stal se z ní, kultivovaný jazyk a slouží nám jako vyčerpávající dorozumívací prostředek.

Každé slovo má vlastní energetický náboj. Skládáním slov během hovoru šíříme pozitivní nebo negativní energii. Mluva čistá a jasná přináší porozumění, ale mluva bezobsažná, vulgární, nepřináší užitek. Slovo je nástroj k dorozumívání, a je potřebné se jej naučit ovládat. Lze s ním pohladit, povzbudit, ale i zranit, těžce ublížit, stejně jako jakýmkoliv jiným nástrojem. Pro naši povrchnost si často nevšimneme, že jsme slovně ublížili, protože duše nekrvácí tak viditelně jako tělo.

Všichni si pamatujeme ze školních let, na kolik různých druhů jsme se učili dělit slova. Správně je určovat, přiřazovat. Používat v písemné i mluvené řeči.
Například homonyma a synonyma. Homonyma jsou slova stejného znění s odlišným významem. A naopak synonyma jsou slova, která mají odlišnou zvukovou podobu, ale přibližně stejný význam.

Hrubá, oplzlá, vulgární slova a nadávky mají vlastní zvukovou podobu a vyjadřují určitý význam, avšak nelze je přiřadit k synonymům. Jejich původ je v nářečí a slangu. V gramatice a kultivované řeči nemají místo. Nenajdeme je ani v široké slovní zásobě učebnic jazyka a gramatiky, ani v žádných slovnících. Patří k expresivním výrazovým prostředkům určité kategorie lidí, například v návalu hněvu, podráždění, zlosti, zuřivosti, ve stavu trvalé nespokojenosti apod.

Zachvívání voleného slova, řeč, rezonuje s úrovní zralosti člověka, který řeč používá. Druh jemnosti či hrubosti slova, resp. pojmu, se zachvívá v příslušné sféře viditelného i neviditelného světa. Stále platí, že podobné přitahuje podobné, vede stejným směrem do stejného cíle!

Každý člověk se vyjadřuje způsobem, který je mu přirozený. Libozvučně, kultivovaně, nebo i hrubě, vulgárně. Často chceme být slovem nápomocni, působit výchovně. Použijeme tvrdší napomínající slova vyslovená patřičným tónem. Spontánně i nahněvaně, když to jinak nejde! Ani zde nemusíme používat sprostá, nízká slova. Tvrdší tón každého člověka, který má v sobě alespoň trochu citu, zabolí. Vyvolá nepříjemný pocit. Avšak silný slovní úder sprostými slovy může jemnou citlivou duši na chvíli paralyzovat.

Kultivovaný člověk taková slova ve svém vyjadřovacím slovníku nemá, ani je nepoužívá. Nepotřebuje je k životu. Jsou pod úrovní jeho zralosti. Není náhodou, že se jim říká nízká slova, resp. slova nízkého původu, protože patří do nízké úrovně zralosti lidského poznání. Kultivovaný člověk se neprojevuje množstvím vědomostí v hlavě, ale svým vystupováním, taktem, citem, chováním, řečí. To potvrzuje i pořekadlo: "Ptáka poznáš po peří, a člověka po řeči." Nacvičený slušný vnější projev chování je nepřirozený, a proto se takový člověk sám lehce prozradí, jakým je ve skutečnosti...

Příklad: Když hodíme kámen do klidné vodní hladiny, hladina vždy zareaguje podle velikosti kamene. To je přirozený jev. Platí to pro hladinu s bahnitým, ale i čistým dnem. Bahnité dno vhozený kámen rozvíří, a kal se usadí znovu. Také v čisté hladině s čistým dnem vyvolá vhozený kámen nutnou reakci! To samé se odehrává v lidech při vyslovení hrubého slova! Není proto žádným vyznamenáním pro člověka, když se jej zaslechnuté či vyřknuté nízké slovo nijak nedotkne.

Člověk má vědomí o tom, že taková slova existují, a že je mnoho lidí používá. Není však možné dávat paralelu všude a používat hrubost dokonce jako jakýsi výchovný prostředek s cílem vyrovnat světlo a tmu v duši! "Metoda úderu" hrubým, sprostým slovem tam, kde se taková hrubost nevyskytuje, působí nepříjemně. Ani u člověka, který takto běžně hovoří, nezapůsobí výchovně, nápomocně. Slova pohotově a rád vrátí...

Další příklad: Do tvrdého, ale křehkého diamantu, skla, či porcelánu, udeříme hrubým předmětem, například kamenem, kovem. Co se stane? Poškodíme je, nebo i rozbijeme. Umí do sebe přijmout hrubost kamene? Nepotřebují ji! Mají své specifické vlastnosti. Podobně je to i u lidí.

Očekávání pozitivního výsledku pomocí hrubosti je především riskováním dobré pověsti. Proto hledejme vhodnější způsob pomoci a odhoďme slova nedůstojná člověka!

Každý člověk, který pracuje na sebepoznání a sebevýchově a snaží se o rozvoj svého ducha, svého citu, osobnosti, zároveň rozvíjí a kultivuje také svoji řeč. Platí přímá úměra: čím vyšší, přirozeným způsobem získaná duchovní úroveň, citlivost (ne přecitlivělost!), tím srozumitelnější, kultivovanější projev řeči. Avšak platí i to, že člověk s dobrým či nadprůměrným intelektem nemusí mít úměrně rozvinutého ducha. A prostší, duchovně probuzený člověk bez vzdělání se vyjadřuje jednodušší, ne hrubou řečí.

Svůj cit a vnímavost rozvíjíme a budujeme každodenním žitím. Na základech z mravních principů, respektováním vesmírných zákonů. Čerpáním síly z modlitby a Božího Slova očištěného od dogmatických nánosů. Ve vztazích k lidem, k sobě a ke světu. Ve snaze o sebepoznání a sebevýchovu. Poznáváním svých vlastností a slabostí, vědomou prací na jejich zlepšení, odstranění. Vlastním prociťováním, vnímáním a snahou pochopit, co se kolem nás i v nás děje, a proč. Toto je podstatné pro rozvoj našeho ducha (tedy nás samých), našeho cítění. A není toho málo!

Dlouhodobě dávat přednost vzdělávání rozumu přebíráním a učením se cizích vědomostí, hromadění informací, jejich prohlubování a rozšiřování, tělesnému cvičení, cvičením mysli, meditování, józe apod., ve snaze proniknout do neviditelného světa, to rozvíjí a posiluje intelekt. Upevňuje převahu rozumu nad citem! Vytváří iluzi vysokého pokroku. Avšak nepřináší duchovní postup, rozvinutý cit, vnímavost ducha, ani uvědomění si chyb a slabostí vlastní osobnosti a snahu o jejich odstranění. Není ani nejvhodnějším prostředkem na cestě k němu, protože hrozí nebezpečí uváznutí...

Je možné jenom souhlasit s názorem, že ve skutečnosti je jen jedna správná cesta, která vede do vytouženého cíle, do duchovního domova. Jenže lidé pod vlivem přesily a volby svého rozumu si vytvořili mnoho vedlejších cest, po kterých i tisíciletí zaslepeně chodí. Nevšimli si, kdy přehodili výhybku z hlavní cesty na vedlejší. Jsou plně zaujati tím, čemu se rozhodli věnovat. Našli něco zajímavějšího, co se líbí jejich rozumu, mysli, a odlákalo je z hlavní cesty. Nepochopili, že cit a vnímavost jsou přirozenými projevy ducha ukrytého v duši, který tělo oživuje jen jako svůj nástroj, aby se mohl na Zemi projevovat. Svému vlastnímu projevu, duchovnímu citu, nerozumějí! City ducha krotí rozumem, protože si city pletou a zaměňují za pocity, vášně a pudy, které jsou produkpy těla, rozumu, nervů, smyslů a fantazie. Ale právě pocity, ne cit ducha jsou často původci zlého a krutého jednání lidí... Člověk vlastně vůbec nepochopil, že on je tím oživujícím řídícím duchem svého těla a rozumu, ne tím rozumem, který bez ducha je jen mrtvou hmotou! Nechápe, že on, duch (a jeho přirozený projev cit, cítění) je pánem těla a rozumu, a ne naopak! U dnešního člověka chladný, bezcitný rozum s tělem jsou řídícími pány vyššího ducha! Tedy všechno je naopak! Kdy už lidé odhalí ten šikovný trik temných sil, který vyšel na 100 procent?

Lidem nelze pomoci, protože volání, aby se vrátili na hlavní cestu, neslyší. Nechtějí slyšet o tom, že sešli ze správné cesty. Oni přece všechno vědí lépe! Učí i jiné a funguje to! Vždyť ti jim věří...! To jim zvedá sebevědomí a je pro ně dostatečným důkazem.

Jestliže někdy také něco cítí, protože neklidná utlačená duše volá o pomoc, nestihnou nic změnit! Rozum, který je u nich dlouhodobě v přesile nad slabým, nerozvíjeným citem ducha, rychle a pohotově zareaguje, a téměř neslyšný hlas duše opět a opět zatlačí do pozadí.

Neberme tyto myšlenky jen jako všeobecně platné! Pohleďme konečně jednou skrze ně i na sebe! Všichni jdeme vstříc svému osudu...