Odvážně vpřed je Bohu milé. Dosáhne-li člověk poznání o Zákonech Stvoření, staví se mu často do cesty jedna velká překážka, která mu brání, aby svůj život plně a cele uspořádal dle těchto Zákonů. Touto překážkou je nedostatek odvahy a plného přesvědčení o důležitosti vykročit vpřed na cestu, která se zdá být v tu chvíli těžkou a nejasnou, v dnešní době neuskutečnitelnou.
Povětšinou si však člověk sám vytváří jen určité pomyslné křídové čáry, které nemá odvahu překročit. Bojí se neznámého, dosud nepoznaného prožívání. Obává se posměchu a samoty, do které se domnívá, že bude uvržen proto, že dnešní společnost ve své dravosti již není schopna pochopit opravdovost a čistotu jeho úsilí.
Avšak je to opravdu jen křídová čára, kterou je možné s lehkostí překročit, jež nám nikterak nebrání v naší cestě kupředu.
Mnohý si již prožil, že chce-li opravdově změnit svůj život a naplňovat morální a duchovní hodnoty, které dosud nectil, začne na něho záhy jeho okolí pohlížet s otázkou v očích a často i s atakem opakovaně dotírá, kam že se to ubral, na jakou podivnou cestu vykročil.
Není to však obráceně? Nevydal se právě dotyčný na pravou cestu, na cestu, po které by měl kráčet každý člověk? A nekráčí snad většina dnešní společnosti spíše po cestách falešných a nepravých? Až teprve při hlubším zkoumání svých myšlenek, slov a činů zjistíme, co vše je nesprávné, a pokud si uvědomíme, že naše poznání se stalo našim přesvědčením, je v nás neměnné a pravé, náhle vidíme, že na podivné cestě se nachází dnes většina lidí, která ztratila směr a cíl svého života.
Při nacházení všech souvislostí, jak nádherně je vše ve Stvoření vedeno a uspořádáno, prožíváme radost z objevování a poznávání této dokonalosti. Stejně tak více a více prožíváme, jak se člověk z tohoto soukolí vyřazuje a naopak kráčí proti směru Zákonů Stvoření. Naplněni tím vším, toužíme své poznání předávat dále. Jedině svým vlastním příkladem vykročení po cestě poznání, vykročení na Cestu Cti, však dáváme poznání druhým lidem.
Náhle nahlížíme na svůj život z nadhledu věčnosti bytí a prožíváme se zármutkem nevědomost ostatních. Avšak nesmíme na druhé nahlížet s povýšením, že my víme něco více, ale naopak my ženy v tichosti, s odvahou a láskou vůči druhým musíme pevně stát za svým poznáním ve svých činech. Ano, mnohdy je třeba vynaložit právě odvahu být hned na první pohled jinými. U nás žen je tento rozdíl o to viditelnější, oč jsme se za ta dlouhá tisíciletí z cesty pravého ženství odklonily. Abychom se mohly k čistému a pravému ženství navrátit, musíme v sobě nalézt i ten správný díl vnitřní odvahy vykročit se světlem ve svém nitru a prozařovat temné mlhoviny, které se obalily okolo celé společnosti.
Je samozřejmé, že lidé žijící dlouho v šeru budou vždy na sluneční svit reagovat. Ti, kteří mají ještě ve svém nitru převahu ryzí lidskosti a touhy po ideálech, prožijí nádheru doteku jarních červánků, které ozáří po temné noci ranní oblohu a přináší příslib nové síly, která se s jarem vlévá do Stvoření. Ti, kteří již ve své pohodlnosti a rozumovosti si zařídili svůj život dle ustálených zvyklostí a jistým způsobem se jim daří, nebo utlumili v sobě všechny naděje na prožití radosti a lásky, štěstí a lidství, v domnění, že toto je mezi lidmi naprosto nemožné, ti budou atakováni neznámým světlem, které se bude snažit je upomenout na všechny lidské hodnoty. V nedůvěře, jež pramení z mnohých zklamání, budou hledat zcela jiné důvody našeho chování, které se tak náhle vymyká šedi průměru. Nebudou chtít uvěřit, že je náš cíl pravý a naše pohnutky čisté, vroucí a nezištné.
Avšak čím více stojíme s odvahou vykročit do této šedi se světlem pravdy ve vší přirozenosti a opravdovosti našich citů, tím více se upevňujeme ve svém přesvědčení, že ne my jsme jiní a naivní, ale že naopak naše cesta je tou nejsprávnější, přinášející mír a požehnání. Je to tak prosté a snadné pro každého člověka, až se to zdá být pro těžkopádné rozumové uchopování člověka podezřele jednoduché a tím nedůvěryhodné.
Nebojme se tedy vykročit odvážně vpřed za svými ideály, které si v obrazech stavíme vysoko před sebou.
My, ženy, máme svůj úkol v tomto směru tak nádherný, že žádné obavy nám nemohou stát v cestě jako překážka. Pokud nenecháme svůj rozum, aby nás ve svých úvahách a obavách odvedl z naší cesty, není nic a nikdo, kdo by se mohl postavit mezi nás a Stvořitele. To je poznání, které v nás jen posílí naši odvahu. Není to žádný fanatismus, chceme-li naplňovat svůj život čistou, vroucí, opravdovou láskou, chceme-li být ušlechtilými, vznešenými a něžnými ženami, které tak mohou prožívat plnost svého ženství. Před opravdovým fanatismem člověka vždy chrání jeho vlastní cítění. Jen rozum, který se snaží urputně naplňovat literu slov, může člověka dovést k fanatismu. Vše je třeba správně rozlišovat a zkoumat do hloubky. Jak ze strany našeho cítění, tak ze strany druhých lidí, kteří jsou však dnes příliš pohodlní na to, aby zkoumat a tím i rozlišovat chtěli.
Nebojme se tedy vykročit na poznanou cestu pravdy. Jak říkával i náš první president T. G. Masaryk: "Nebát se a nekrást". Tím je řečeno mnohé. Nebát se přiznat, čího ducha jsme, nebát se se svou pravdou v srdci být jinými než většina dnešní společnosti. A také nekrást naději, víru, odhodlání, lásku a důvěru jeden druhému.
Představme si obraz. Skály a jeskyně, ve kterých pobývají lidé. Je jim zde zima, mají zde tmu a jsou stále v ostražitosti, aby jim v té tmě a zimě někdo ještě neublížil nebo je neokradl. Jeden z těchto lidí však začne tušit, že by zde mohl být východ, a tak jej začne hledat i přesto, že mu ostatní tvrdí, že to již zkoušeli a že ho nelze za žádných okolností nalézt. Avšak tento dotyčný se přesto nevzdává a nakonec východ z temné jeskyně najde.
Zprvu je oslněn sluncem, které mu svítí v ústrety, ale pak náhle spatří nádhernou krajinu, která se rozprostírá všude okolo něho. Vše je slunečními paprsky osvětleno a protepleno. Kráčí touto krajinou a objevuje novou a novou nádheru. Prožívá radost a štěstí, které dosud nepoznal. Zcela přeplněn tolika novými prožitky, které oblažují jeho duši, vzpomene si na všechny ty ostatní, kteří se chvějí zimou v temných jeskyních, a touží jim také ukázat všechnu nádheru, kterou právě objevil. Utíká tedy zpět do jeskyně a vypráví ostatním, co směl prožít. Je na něm také vidět, že náhle stojí více zpříma než ostatní, je radostnější, mluví i krásnější řečí, je vůči druhým otevřenější, než byli dosud mezi sebou zvyklí. A tak se pár z nich osmělí a jdou s tímto člověkem ven, aby poznali, zda to, co jim vypráví, je pravdivé.
Při svém společném poznávání a objevování nádherné krajiny, která se před nimi vynořuje, prožívají i oni mezi sebou větší vlídnost, důvěru a je jim mezi sebou radostno. Vrátí se tedy všichni znovu do jeskyně a snaží se přesvědčit i ostatní, že tam venku je čeká nádherný a radostný život. Mnozí opravdu vidí změnu, která se s příchozími udála. Náhle prožívají jistý druh radosti z jejich přítomnosti, a tak se nechají jejich chováním přesvědčit a jdou se také podívat. A tak postupně tu a tam se někdo z této jeskyně vynoří. Někdo zůstane již venku a poznává a objevuje, i když mnohdy s těžkostmi, nový svět. Některé z lidí tyto těžkosti odradí a vrátí se raději do jistoty šedi a chladu jeskyně. Velmi mnoho je i těch, kteří v sobě odvahu vyjít ven nikdy nenaleznou a jen nehezky v nedůvěře atakují ostatní, kteří by chtěli, anebo ty, kteří čas od času přinášejí zprávu o tom, jak je svět venku nádherný a jak se již zabydleli v novém a světlém soužití. Tito lidé nevěří a nechtějí prozkoumat, zda je na tom něco pravdy. Jen je stále obtěžují ti, kteří mají v sobě touhu po novém poznávání.
V dnešní společnosti je to podobné. Ten, kdo touží poznávat a naplňovat ušlechtilé hodnoty, stává se v šedi a chladu dnešní společnosti podivným. Avšak je již mnoho lidí, kteří touží poznat a nalézt cestu z této nevlídnosti.
Proto je nutné, abychom my, kteří jsme již nalezli tuto cestu, cestu k pravému lidství a soužití v lásce, harmonii a míru, abychom vykročili na tuto cestu poznávání a naplňování poznaného s odvahou a přesvědčením. Tím neseme ve svém nitru světlo, které ozařuje cestu i druhým. Ve vší přirozenosti a prostotě. K tomu nám budiž rádcem a průvodcem náš cit. Rozum používejme jako pomocníka, který nám zde na této Zemi slouží k možnosti formovat své myšlenky a city do hmoty. Myšlenky, které v nás vyrostly z čistého a jasného citu. Pokud bychom se vydali na cestu poznání bez svého vroucího cítění, stali by se z nás jen rozumoví fanatici, kteří poznávají a naplňují s urputností pouze literu zákona, ale nedokážou rozeznávat v jemných rozdílech, jak tyto zákony správně žít.
Rozum bez citu se stává nespravedlivým, útočícím a zraňujícím. Cit bez rozumu je zase neschopným na této Zemi žít v čisté reálnosti možností ducha ve hmotě.
Buďme tedy odvážnými, cituplnými lidmi, kteří kráčejí svým životem ve své ušlechtilosti po Cestě Cti, abychom po jeho skončení mohli kráčet dále k nádherným nebeským zahradám.
2024 ©