Charakter našich obcí se očividně mění. Nejsou to už totiž obce jako v minulosti, jejichž obyvatelé využívali své pozemky především na pěstování různých produktů pro vlastní spotřebu. To znamená, že většinu celkové rozlohy pozemku tvořila zahrada užitková a pouze nepatrná část byla vyhrazena zahradě okrasné.
V současnosti, i z důvodu příchodu mnoha lidí z měst na venkov, se však tento poměr obrátil. Dnes tvoří většinu pozemku zahrada okrasná, s velkými zatravněnými plochami. Jen menší, zanedbatelnou část tvoří zahrada užitná, která někdy často zcela chybí.
Co je však na tomto trendu tak negativní? Vždyť přece na svém vlastním pozemku si může dělat každý co chce.
Negativem je to, že lidé žijící na venkově se tímto stylem života začínají vzdalovat typickému a pro venkov po staletí příznačným, důvěrnému spojení s půdou. A tím pádem také s přírodou jako takovou. Stávají se jen jakýmisi městskými lidmi, žijícími na venkově, kteří však už postrádají opravdový vztah a hlavně úctu k půdě, na níž by si mohli sami pro sebe vypěstovat vlastní, zdravé ovoce a zeleninu.
Samozřejmě jsou tací, co na to vedle svých pracovních povinností čas nemají. Ale je třeba zdůraznit, že i v takovém případě existují mnohé rostliny, nebo ovocné stromy, které potřebují pouze minimální, nebo vůbec žádnou péči. Například rybíz, angrešt, třešně, višně, hrušky, meruňky, maliny, nebo ořechy. Stačí je jen zasadit a o nic víc se už prakticky netřeba starat. Třeba pouze posbírat úrodu a možná na podzim shrabat listy. Ale ani to není nutné.
Je ale přímo nepochopitelné, proč mnozí majitelé pozemků na nich pěstují jenom trávu a nevyužívají ji k tomu, aby jim prakticky bez práce přinášela vlastní a zdravé ovoce.
Lidé z měst zpravidla nemají vlastní půdu a proto si musí všechno kupovat. No a z výše uvedených důvodů začíná i na venkově přibývat stále více takových, kteří jsou na to odkázáni. Kteří se stávají dobrovolně ve všem závislými, ačkoli by naopak mohli být do značné míry soběstačnými.
Ve všem, o čem jsme mluvili se však ve skutečnosti skrývá mnohem více, než by se mohlo na první pohled zdát. V tomto trendu je totiž evidentně patrná zhoubná filozofie konzumní pohodlnosti, přicházející k nám ze západu. Na co se má člověk namáhat, vždyť přece v obchodech dostane všechno? A častokrát tak levně, že by se mu to samému ani pěstovat nevyplatilo.
Co na tom, že potraviny v obchodních řetězcích jsou plné chemie! Co na tom, že u nás, v střední Evropě jde z hlediska potravinové politiky západu o produkty druhořadého charakteru, ačkoli jsou ve stejném obalu, jako na západě!
Odevzdaně a bez špetky hrdosti jsme se smířili s pozicí lidí druhé kategorie a svou mládež posíláme na západ za druhořadou prací, o kterou už domácí nemají zájem. A právě pro tuto ztrátu naší vlastní, nejelementárnější sebe úcty si pravděpodobně ani nic jiného nezasloužíme.
Ano, už jen tím, že se člověk snaží, má-li tu možnost, být alespoň částečně soběstačným, už jen tím se staví na odpor bezohledné taktice bohatých západních zemí, které z nás chtějí mít jenom své odbytiště. Které chtějí, abychom na nich byli absolutně ve všem závislí a oni si pak budou moci s námi dělat cokoliv. A k dosažení toho využívají naši lenost, pohodlnost a sklon ke konzumu.
Kdo se však podvolí tomuto trendu, kdo se stane prázdnou konzumní loutkou, ve všem se spoléhající pouze na obchody, ten možná po celý svůj život ani nepozná, jak chutná skutečné jablko, jahoda, paprika, nebo rajče, protože ty ze západních obchodních řetězců jsou více chemickými, než zemědělskými produkty. Hold, za všechno se platí! A toto je daň za naši lenost, pohodlnost a konzum.
A je tu ještě druhá, důležitá věc, o kterou přichází každý, kdo nechává svou půdu ladem a pravidelně na ní seče pouze trávník. Jde o vztah k půdě, vztah k zemi, vztah k přírodě a k jejím přírodním cyklem. Jde o úctu k tomu, co přichází na náš stůl jako dar země, dar nebe a dar práce lidských rukou.
Jsou to ty nejzákladnější věci, se kterými bylo lidstvo důvěrně spojeno po celá staletí. Je to cosi nesmírně důležité a cenné. Cosi skutečné, pravé a ryzí, co nelze nikdy získat tím, že jdeme do obchodního řetězce a koupíme si, co potřebujeme.
V obchodních řetězcích je totiž všechno zredukováno pouze na zboží. Zboží, jako kterýkoliv jiné. A proto stáli návštěvníci těchto řetězců nikdy nepochopí, že to, co každý den jíme a z čeho jsme živí je přece jen něco víc! Že je to Boží dar! Že je to dar naší matky přírody svým dětem.
Vztah lidí k přírodě je tedy žel už jen oddechový, rekreační a komerční. Už to není vztah hluboký, autentický a osobně zainteresován prostřednictvím práce vlastních rukou, které jsou zamazané od země, za co člověk, jako za odměnu dostává zdravé dary přírody pro svou vlastní spotřebu.
Našim postupným a stále větším vzdalováním se od chápání těchto skutečností však ztrácíme spojení s naší vlastní prapodstatou, od které se tak bláznivě oddělujeme a odtrháváme. Mechanismus současného konzumního systému totiž vytváří z lidí jedince bez úcty k čemukoliv hodnotnému. Jedince, kteří si váží pouze peníze, zisk a to, co se vyplatí a co je výhodné. Formuje z nich pohodlné, konzumní živočichy, kteří ztratili své elementární vazby k zemi a k přírodě. Kteří k nim ztratili základní úctu a základní vztah.
Toto takzvané vyspělé lidstvo, rezignující na svůj nejpřirozenější, bytostný a úcty plný vztah k přírodě si totiž jako určitou náhradu vytvořilo svou vlastní realitu. Realitu peněz, zisku a konzumu! Realitu extenzivního, průmyslového obhospodařování půdy, jehož výsledkem jsou potraviny, plné chemických jedů a podzemní zdroje vody plné pesticidů! Vytvořilo si virtuální elektronickou realitu, v níž prostředí, odtrženém od skutečné reality zůstává natrvalo uvězněno vědomí naší mládeže, ale také dospělých.
Oproti tomuto lidskému bláznovství, projevujícímu se uctíváním pseudohodnot a opovržením skutečnými hodnotami však stojí jednoduchost, pokora, ryzost, prostota a klidná, míruplná nezlomnost matky Země a matky přírody. A nakonec tato tichá nezlomnost zlomí všechno lidské bláznovství přesně tak, jak tomu bylo vždy dosud v historii, když si už lidé mysleli, že jsou na vrcholu civilizace a nevěděli proto vejít do kůže.
A pokud mluvíme o venkově a o jeho nové, změněné tváři, nelze se nezmínit ještě o dalším zvráceném moderním trendu. Přinášejí ho hlavně přistěhovalci z měst a přizpůsobují se mu také mnohé mladé rodiny. Jde o ohrazení svého pozemku vysokými betonovými zdmi. Tam, kde tedy dosud vždy stačilo pletivo, umožňující volný pohled do širokého okolí, tam se v současnosti všude objevují betonové zdi.
Betonové zdi, jako vnější projev egoisticky vlastnické filozofie, kterými jejich majitelé demonstrují své vnitřní zaměření na pojmy "já", "mně" a "moje", čímž se venkov pomalu mění na betonové vězení, ve kterém si každý žije svůj vlastní život, nedobytně oddělen od ostatních.
Všichni tito lidé si však jaksi neuvědomují, že nakonec oni sami budou muset strávit celý svůj život mezi zdmi dvoumetrové betonové ohrady, kde budou mít výhled podobný výhledu vězňů na jejich každodenní procházce po vězeňském dvoře.
Jde tu doslova o dokonalou ukázku toho, jak člověk vnitřně, duševně omezen filozofií moderního egoismu, projevující se křečovitým důrazem na pojmy "já", "mně" a "moje" nakonec tento svůj vnitřní postoj zhmotňuje i do vnější podoby betonové zdi, kterou to "své", jakož i sebe sama odděluje od ostatních i od celého světa.
No a žel, tato filozofie se neprojevuje pouze tímto jediným způsobem, ale projevuje se celkovým přístupem k životu. A proto je v současnosti svět plný sobectví, chamtivosti a bezohlednosti v honbě za hromaděním majetků a peněz. Proto jsou lidé ve svém způsobu myšlení materiálně omezenými a křečovitě upřeni pouze na to své.
Proto jim chybí svoboda, volnost a rozlet lidského ducha, který, žijíc v hmotném světě sice využívá věci hmotné, ale nenechává se jimi svázat, spoutat, zotročit a uvěznit v domnění, že už nic jiného neexistuje. Že vším je jen hmotné dobro, kterého se co nejvíce snaží urvat pro sebe.
Jen lidé vnitřně, duchovně svobodní a nezotročení hmotou nemají potřebu zotročovat krajinu a dělat z ní vězení. Avšak otroci hmoty a vlastního "já" se potřebují viditelně vymezovat a oddělovat přesně tak, jak to můžeme pozorovat na současných, smutných proměnách venkova.
http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š
2024 ©