Svět je zcela jiný - 2.část

Podivná záchrana. Jak tam tak bezvládně ležel, nejasně koutkem oka zahlédl kousek od sebe stát jakousi postavičku, která se k němu posléze pomaličku přiblížila, ale již na ni nereagoval. Proč také, vždyť je to jen halucinace, nač plýtvat silami. Nereagoval, ani když se ta postavička přiblížila až k němu a zvědavě ho okukovala. Pak mu najednou zmizela ze zorného pole.

Chviličku po té ucítil náhlou potřebu ji zase vidět. Halucinace nebo ne, jinou společnost zde nemá. Znaveně se rozhlédl kolem. Ano, tamhle stojí. Viděl ji jen nejasně, ale zdálo se, že mu něco ukazuje. Co by mu ale mohla halucinace tak ukázat? Usmál se pro sebe nad tou myšlenkou. Pak ale na okamžik zvědavost přemohla jeho zbědovaný stav a opět se podíval. Postavu viděl jen nezřetelně, ale zdálo se mu, že na něco ukazovala.

Ano, opravdu se nemýlí, ukazovala na jednu silnou liánu, pak ta halucinace udělala pohyb, jako by něco sekala, a pak to vypadalo, že předvádí pití. Chce ho snad ta halucinace ještě před smrtí mučit? Vytryskly mu slzy. Pak se ale vzchopil. Nemá co ztratit, před sebou má jen pár minut života, tak co. Začal se plazit k visící liáně. Stálo ho to téměř všechny zbylé síly, ale zvládl to.

Ležel teď přímo pod ní, pohupovala se mu přímo nad hlavou. Pomalu natáhl ruce a liánu přeřízl. Pak si oba dva konce nastavil před obličej tak, až mu bílá tekutina vtékala přímo do úst. Chutnalo to trochu nahořkle, ale nikoli odporně, jak čekal, a tak pil dokud nevytekla poslední kapka. Potom ho opustily všechny síly, upadl do bezvědomí.

Když se však po nějaké době probral, cítil se mnohem lépe než před tím. Dokonce se mohl opět postavit. Rozhlédl se kolem, ale po té podivné postavičce nebylo ani vidu ani slechu. Samozřejmě, jak jinak také, vždyť to byla jen halucinace, zasmál se pro sebe. Nevěděl sice, co to bylo za podivnou halucinaci, ale byl za ni vděčný, neboť ho, zdá se, zachránila před smrtí žízní.

Zaměřil se tedy na liánu, ze které se napil. Pozorně si ji prohlédl. Zkoumal, odkud vyrůstá, jak vypadá, každý její detail si vrýval do paměti, a pak se vydal hledat další. Nemusel daleko a poštěstilo se mu najít jinou, takže se mohl opět napít. Osvěžen začal se starat i o něco k jídlu. Ale co? Vždyť zde nic dobře nezná. Proto věděl, že by riskoval, že sní něco jedovatého.

Najednou si všiml, že kousek od místa, kde ležel, jsou položené dva kousky jakýchsi plodů. Nevěděl, odkud se tam vzaly, ale již se ničemu nedivil. Rozhodl se věřit tomu, že tam jsou pro něj, a tak je vzal a zkusil sníst. Po té, co je zbavil tuhé, nahořklé slupky, si je vsunul do úst a opatrně ochutnal. Chutnaly překvapivě dobře, a tak je snědl oba. Byly ale malé, takže jimi spíše rozdráždil svůj hladový žaludek.

Rozhlížel se pozorně kolem a pátral, odkud mohou asi tak být. Náhle uviděl, jak několik metrů od něj leží další plod. Dobelhal se k němu a povšiml si, že o kus dál leží další a ještě dále za ním opět další plody. Vypadalo to, že si s ním někdo hraje, ale pokud tato hra přinášela jídlo, bylo mu to jedno.

Překonal tímto způsobem pár desítek metrů a stanul před keřem, na němž tyto plody rostly. Začal je trhat, a když jich měl dostatek, hladově se dobýval skrze jejich slupku a pojídal chutnou dužinu. Najednou se mu za zády ozval zvonivý smích.

Vyskočil leknutím na nohy, otočil se a vypoulil oči. Překvapením se zakuckal, což bylo odměněno dalším zvonivým smíchem. František s otevřenými ústy vyděšeně zíral před sebe. Nevěděl, jestli se již zbláznil úplně, nebo snad ta šťáva z liány či tyto plody způsobily blouznění. Před ním totiž stál asi tak metr vysoký mužík v oblečku blízce připomínajícím okolní listí a vesele se na něj křenil.

Příroda známá a neznámá

Překvapený František si opět sedl a pozorně si postavičku před sebou prohlížel. Vypadala velmi zvláštně nejen svým vzhledem a oblečením, ale i přímo hmotou svého těla. Františkovi se zdálo, že mužík není ze stejné hmoty jako on nebo prales okolo. Jako by jeho tělíčko bylo jemnější a mohl tak prostupovat normální hmotou, kterou znají lidé. Jak se František později přesvědčil, tato jeho domněnka byla správná.

Mužík se mu představil jako elf pralesa, jenž se v této oblasti stará spolu s ostatními elfy o rostliny. Sdělil Františkovi, že to byl on, kdo mu ukázal tu liánu, a že mu pomáhá na příkaz od vládce tohoto lesa. Proč to dělá ale nevěděl, nestaral se o to, věděl jen, že si to vládce lesa přál, a to mu stačilo k tomu, aby se celým svým bytím tento úkol snažil splnit. Bylo očividné, že elf má vládce lesa ve veliké úctě.

Na Františkovi zvědavé dotazy, co jsou elfové zač a kdo je vládce lesa, ale odpovídat nechtěl. Naznačil jen, že až bude čas, dozví se snad více. Pak Františkovi připomněl, že se sem šel posilnit plody tohoto keře, tak ať se nají. Čeká je cesta, tak prý ať ho moc nezdržuje, dodal elf opět s veselým smíchem. František si myslel, že ho nyní již nemůže nic překvapit. Otočil se ke keři, ale co to - opět zůstal překvapeně hledět.

Kolem keře poletovalo ještě několik podobných, avšak malinkatých motýlovitých stvoření, která vypadala, jako by se o keř láskyplně starala. Když si malí pracovníci všimli, jak na ně František hledí, ustali v činnosti a k jeho uším dolehl jejich jemňoulinký veselý smích. S dalším překvapením si uvědomil, že ho neslyší skrze své uši, ale zní mu přímo v hlavě. Stejně tak jeho předchozí rozhovor s elfem.

Jedno z těchto motýlovitých stvoření teď popolétlo dopředu a trošku nesměle ho s úklonou vybídlo k jídlu. Ať si jen vezme, kolik sní. František, cítící se jako ve snu, si natrhal dalších pár plodů, a pak je společně s dříve již natrhanými pomalu snědl. Během jídla pozoroval, s očima navrch hlavy, dovádění těchto podivných motýlků, které ovšem vypadalo, že kromě radosti ze hry má i blahodárný vliv na rostlinu samotnou.

Od lesního elfa se dozvěděl, že tato stvoření jsou květinoví elfové. Je jich mnoho druhů a každý druh má v sobě něco ze vzhledu rostliny, o kterou se stará. A opravdu, když se František pozorně zadíval, uviděl, že jejich šatečky připomínají svými tvary listy i plody tohoto keře. Vydržel by je pozorovat ještě dlouho, ale jeho vůdce začal být neposedný a chtěl vyrazit na cestu. Na otázku kam půjdou a jestli Františka vyvede ven z pralesa, byl odpovědí jen veselý smích a věta: "Dovedu tě tam, kde máš být a tehdy, kdy tam máš být."

František se již tedy neptal, ostatně bez starosti o jídlo se na svůj nedobrovolný pobyt zde nedíval již tak zoufale. Vyrazili na cestu. František šel jako dříve po vyšlapaných zvířecích stezkách a elf vesele poskakoval okolo něj a udával směr. Při chůzi se František rozhlížel unesen tím, co mohl vidět. Všude, naprosto všude, kam se podíval, viděl různé roztodivné bytosti, které se staraly o své úkoly. Tolik života v přírodě nikdy před tím nevnímal, kéž by to mohli vidět i ostatní lidé, pomyslel si pro sebe. Snad by pak přestali přírodu tak drancovat, snad by se k ní opět začali chovat ohleduplně jako kdysi dávno ve starých dobách.

František ztratil pojem o čase a cestě, kterou šli. Jen sledoval vše kolem sebe a hlavou mu běžely myšlenky na to, jaký je to zázračný svět a v jaké harmonii vše žije. Lesní elf měl díky tomu spoustu práce ho vést a dávat pozor, aby nezakopl, ale vždy, když na něj po očku mrkl a viděl Františkův výraz ve tváři, jeho dojetí, které se v ní zrcadlilo, tak se hned rozesmál a vesele si při cestě něco broukal. S lidmi do styku dosud nepřišel, a tak měl podle Františka za to, že jsou sice divní, ale snad ne tak zlí, jak občas slýchával od velkých bytostí.

Když padl soumrak, poradil elf Františkovi, aby se uložil pod jeden strom. Hmyzu a zvířat se obávat nemusí, elfové a další bytosti přírody je udrží v bezpečné vzdálenosti. Poté se s ním rozloučil, neboť elfové jako on jsou určitým způsobem pevně spjati s nějakou konkrétní oblastí, ve které působí. Ráno mu přijde nový průvodce.

Když František chtěl uposlechnout elfovy rady, vystoupila z kmenu stromu majestátní bytost a pokynula mu na pozdrav. Byl to déva tohoto stromu a následující hodinu či dvě vyprávěl Františkovi o svém sepětí se stromem a své podporující činnosti. Jako se květinoví a lesní elfové starali o trávu, květiny a keře, tak podobně se dévové starali o svěřený jim strom. Rozváděli duhové energie a starali se, aby strom prospíval. Na rozdíl od elfů se ale nemohli libovolně pohybovat, byli vázáni na svůj strom a mohli se od něj vzdálit jen na pár metrů. Nezdálo se ale, že by to dévovi vadilo, netoužil být jiný, jeho práce, jeho poslání mu stačilo k tomu, aby se v celkové harmonii přírody cítil být platným a radoval se z maličkostí života mnohem více než drtivá většina lidí.

Když skončil s povídáním, pokynul na rozloučenou a vrátil se do svého stromu. Unavený František s povděkem ulehl na poměrně rovnou zem vystlanou mechem a pohroužil se do říše snů. Když se ráno probudil, cítil se spánkem naprosto osvěžený, a po skromném, ale chutném jídle z všudypřítomných plodů byl připraven na další cestu. Rozhlédl se po nějakém průvodci a během chvilky k němu přiskotačil elf, vypadající velice podobně tomu včerejšímu.

Cestou stejně jako den před tím obdivoval přírodu, kterou nyní vnímal do daleko větší hloubky. V travním porostu viděl podivné bytosti, které jako by pročesávaly trávu a vypadaly při tom nesmírně šťastně. Jeho průvodce je označil jako trávníčky, bytosti, které se živí tím, že trávu zbavují některých energií a na oplátku jí předávají zase energie jiné. Různých keřů, kolem kterých poletovali rozmanití květinoví elfové, bylo nepočítaně.

Čas od času se Františkovi zdálo, že je někdo sleduje, a ve větvích stromů občas zahlédl i pohyb, ale elfova odpověď byla stejně tajemná jako většina toho, co odpovídal na jeho otázky. Prý se vše dozví, až bude čas. Do té doby nemá cenu se tím zabývat. Kolem poledního došli ke skále, kde se na pár okamžiků zastavili. Elf mu poradil, aby se zkusil soustředěně podívat do skály. Na Františkův nechápavý pohled slíbil, že mu s tím pomůže. František se tedy usadil a zahleděl se na skálu.

Po nějaké chvilce ho pojal pocit, jako by skála zprůsvitněla a on mohl tak vidět pod povrch. Zakrátko pak jeho zrak opravdu jasně pronikl dovnitř kamene, jako by byl z průhledného materiálu. Jak před tím viděl rozmanité bytosti na povrchu země, tak je nyní viděl i uvnitř skály, a když pohlédl přímo dolů, tak i v hlubinách země. Tyto bytosti byly tmavší a jakoby hutnější než ty z povrchu, ale pevnou skálou pronikaly stejně snadno, jako by to byl pouhý vzduch.

Některé z nich se pohybovaly kolem různých rudných žil a cosi tam kutily, jiné se pohybovaly zdánlivě bez cíle, ale jak František tušil, bylo to jen zdání a svým pohybem v zemi vykonávaly jakousi jemu neznámou činnost. Viděl i jiné bytosti, které se staraly o různé živočichy žijící pod zemí. František si uvědomil, že toto viděl i na povrchu, kde se kolem zvířat, jež zahlédl, pohybovaly různé bytosti.

Když se dosti vynadívali na činnost podzemních bytostí, odebrali se o kus dál, kde tekl zurčivý potůček s malým vodopádem. Zde žily vodní bytosti, povětšinou vodní víly, rusalky a jakési další bytosti, které vypadaly jako mužská obdoba víl. Zatímco víly se zdržovaly převážně v klidnější vodě, tito "vílí chlapci" dováděli naopak v té nejdivočejší, a radostně výskajíce divočili i přímo ve vodopádu.

U tohoto malebného místa se zastavili a František poobědval to, co zde příroda nabízela hojnou náručí. Odpoledne se začala kupit mračna. Okolo vodopádu nebyly stromy tak husté, a tak bylo dobře vidět na mračné bytosti, formující bouřková oblaka do různých tvarů, i pozoruhodné bytosti větru, které se čím dál prudčeji proháněly krajinou. Bylo načase vyhledat úkryt, s čímž Františkovi ochotně pomohl jeho elfí průvodce.

Z úkrytu pak pozorovali, jak se bytosti vzduchu i vody pořádně opřely do své práce, jež jim byla hrou, a venku se strhla tropická bouře. František s údivem hleděl na bytosti vzduchu, které se proháněly v divokém větru, jenž ohýbal stromy a lámal větve, sledoval, jak se setmělo, když bytosti mraků utkaly na nebi tmavý příkrov mračen, a stanul v úžasu, když se na scéně objevil ten největší bytostný, jakého zatím viděl. S příchodem pána bouře se spustil prudký liják, a kam tento veliký bytostný ukázal, tam udeřil oslepující blesk.

Nejúžasnější na tom všem bylo, že přes všechnu divokost a zdánlivou nespoutanost bouře František cítil, že vše je pečlivě řízeno a děje se jen to, co je předurčeno. Když po delší době tato úžasná podívaná skončila, zpřelámané větve, stromy a servané listí neviděl František jako škody na lesním porostu, nýbrž jako potřebnou očistu této části lesa od všeho nezdravého.

Ozonem vonící a deštěm pročištěný vzduch mu to potvrzoval. Vše dýchalo svěžestí a čistotou. Zbývající čas do soumraku využili k dalšímu pochodu, a když přišel čas, ukázal elf Františkovi nejvhodnější místo, kde se mohl uložit k noclehu. Poslední dvě hodiny měl František opět dojem, že je v korunách stromu něco sleduje, ale důvěřoval elfovi a již si s tím nedělal starosti.

Ráno, když se probudil, uviděl opodál sedět opičku. Když si ji prohlížel, zdálo se mu, že je to ta samá, která ho předevčírem vyděsila, nebo alespoň nějaká její družka stejného druhu. Elf mu potvrdil, že je to skutečně ta, se kterou se již setkal, a sdělil mu, že ho před tím nechtěla vyděsit. Byla jen zvědavá na toho neznámého tvora, který se na noc usídlil na jejím stromě. František, kterému se opička nyní zdála roztomilá, se trošku styděl, že se jí nechal tak vyděsit, a nabídl jí něco z ovoce, které měl připravené k snídani. Položil ho na zem a když poodešel, opička rychle přiskočila, chňapla ovoce a poodběhla s ním o kousek dál, kde se cítila bezpečnější, a tam ho snědla.

Když opět vyrazili na cestu, hopkala malá nezbednice okolo nich, aniž by se nadále skrývala jako doposud. Občas, když František odpočíval, dováděla s elfem tak radostně, že se musel smát. Po nějaké době zaslechli zurčení dalšího potůčku a rozhodli se k němu podívat. František, který měl vodu rád, se těšil, že opět uvidí vodní bytůstky a jejich dovádění. Už byli téměř tam, když tu náhle jejich opičí průvodkyně s vřískotem zmizela v koruně nejbližšího stromu.

Přímo před nimi se v potoce ráchal zvířecí král zdejší džungle, krásně zbarvený jaguár. Když je zpozoroval, strnul a nebezpečně zavrčel, ale elf se k němu přitočil a něco mu pošeptal do ucha. Jaguár se uklidnil, vylezl z potoka a líně se natáhl opodál na zem. František, který se i přes elfovo ujišťování cítil poněkud nesvůj, se posadil na břeh v uctivé vzdálenosti a po očku krásnou, ale nebezpečnou kočku pozoroval. Co si vzpomínal, jaguár, a stejně tak i v Asii žijící tygr, byl jednou z mála kočkovitých šelem, které milují vodu, většina ostatních by do vody nevlezla, pokud by to nebylo nezbytně nutné.

Zdálo se, že jaguára něco zaujalo ve vodě a opravdu, když se tam František podíval, zjistil, že se tam objevili dva "vílí chlapci", kteří vesele dováděli v tom největším proudu. Na břehu pak seděla malá víla a něco si vesele štěbetala s elfem. Františka tak zaujala hra "vílích chlapců", že zapomněl na okolí. Najednou mu něco zafunělo do ucha. Přímo vedle něj stál jaguár a očichával ho. Snad je již po snídani, pomyslel si s strnulý František, ale strach ho velice rychle přešel. Velká kočka se nechovala nijak nepřátelsky, spíše jen zvědavě.

Dokonce po chvilce sebral odvahu i k tomu, aby jaguára pohladil po hřbetě. Cítil, jak se pod hebkou kožešinou napjaly pod jeho dotekem ocelové svaly, ale vzápětí se zase uvolnily, jak se zvíře uklidnilo. Pár vteřin se jaguár nechal hladit, a pak se otočil a důstojně odkráčel do pralesa, pošvihávaje při tom ocasem. Na Františka toto blízké setkání velmi zapůsobilo, ale také si pečlivě uložil do paměti elfovo varování, aby nic takového nikdy nezkoušel bez pomoci bytostných, nebo se mu špatně povede. Jediným důvodem, proč byl tento jaguár tak mírný a klidný, bylo aktivní působení elfa na něj.

František se rozhodl, že se poohlédne po něčem k jídlu. Oběd to bude sice časný, ale zato se s ním již nebudou muset zdržovat později. Zeptal se tedy elfa, jestli by mu pomohl něco najít. Elf jen s úsměvem zavrtěl hlavou a sdělil mu, že se také musí občas o sebe postarat sám. Když najde nějaké plody, může se přece sám zeptat bytosti o ně pečující. Ze zvířat strach mít nemusí, bytostní v okolí o Františkovi vědí a dávají pozor. Tak se František vydal na obhlídku okolí. Cestou se zabýval tím, co mu již vrtalo hlavou déle, ale v přemíře nových zážitků to vždy odsunul do pozadí: Proč mu tyto bytosti pomáhají? Jistě není jediný člověk, který se dostal do potíží, a je nepravděpodobné, že jim tyto laskavé bytosti pomáhaly tak jako jemu. Bude se na to muset zeptat.

Přišel k místu, kde rostly jakési bobule, připomínající poněkud přerostlé borůvky. Mezi nimi vesele pobíhali malinkatí mužíčci, odění do oblečků vypadajících jakoby z listí těchto keřů. Avšak když se na ně díval, začal pociťovat bolest žaludku, a vzápětí se od jednoho z mužíků dozvěděl, že je jeho pocit správný. Mužík mu sdělil, že by mu rádi nabídli něco z jejich úrody, ale pro člověka jsou tyto plody nevhodné a ve větším množství mohou být i nebezpečné. Poděkoval jim a šel se tedy poohlédnout jinam.

Tu se k němu přitočil jeden z místních elfů a odvedl ho k malé pasece, jež byla z jedné strany lemována keřovitým porostem s jasně žlutými plody velikosti pěsti. Elf na ně s úsměvem ukázal a odhopkal zpět do pralesa. Když se František přiblížil ke keřům, již na něj vesele mávaly květinové elfí víly, poletující kolem keře. Doslova se předháněly v tom, aby mu ukázaly ty nejvhodnější a nejzralejší plody. Když měl čtyři, poděkoval jak nejupřímněji dovedl, s pocitem opravdové, nefalšované vděčnosti, což jak se zdálo elfí víly potěšilo a celé se rozzářily radostí.

František se vrátil k vodopádu a pustil se do jídla. Během jídla proběhlo další střídání průvodců. Elf, který se stal jeho novým průvodcem, byl o něco vyšší a v očích měl vepsanou moudrost. Na první pohled to nebyl takový neposeda jako elfové, jež dosud poznal. Když František dojedl, rozloučil se s bytostmi potoka a vodopádu a vydali se na cestu. František doznal, že je vhodný okamžik, a zeptal se na to, proč mu přírodní bytosti vlastně pomáhají. Elf ale odpověděl, ať vydrží, že již zítra se setká s králem lesa, jeho se může zeptat. Zbytek dne uplynul dalším poznáváním bytostí působících v pralese. Večer se František uložil ke spánku pod stromem a jeho opičí kamarádka na stromě.