Svět je zcela jiný - 4.část

Co měl František dělat? Lhát a vymýšlet si nechtěl, proto alespoň naznačil, kdo že mu zachránil život. Kněz se na něj podíval poněkud vyděšeným pohledem, nevědomky se pokřižoval a hodnou chvíli mlčel. Asi si myslel, že se František docela zbláznil. Po nějaké době začal Františkovi vykládat o Stvořiteli a také se ho snažil přesvědčit, že to, co zažil, bylo v lepším případě nějaké mámení, a v tom horším se o něj snad pokoušely ďábelské síly.

Ve Františkovi se pod dojmem toho, co se dozvěděl od obou bytostných vládců, se kterými se setkal, rozhořela touha dozvědět se o Bohu více, vždyť když existuje inkarnace, potom by mohl být i Bůh. Ale vzápětí jeho zájem ochladl, když na jeho otázky ohledně převtělování kněz obrátil oči v sloup, opět se pokřižoval a začal opět s přednáškou o tom, jak jedině víra v Ježíše a jeho oběť na kříži (a jak mezi řádky vyrozuměl, také pravidelné návštěvy kostela a finanční podpora církve) mu zajistí místo v ráji.

Tak tudy cesta nevede, pomyslel si František a pustil takové náboženství z hlavy. Naštěstí se již dostali k městečku, kde ho kněz vysadil, otočil loďku a vyrazil zpět k domorodcům. I přes své poněkud strnulé názory to byl ale dobrák a daroval Františkovi pár mincí, aby měl čím zaplatit autobus. Musel dlouho čekat, než se ho dočkal, a cesta starým, dýchavičným a rozhrkaným autobusem, zvedajícím oblaka prachu, trvala snad věčně a nebyla nijak příjemná.

Bylo již pozdě večer, když konečně dorazil do města a vyhledal svůj hotel. Hleděli tam na něj překvapeně, všichni si mysleli, že je mrtev, ale naštěstí do jeho pokoje ještě nikoho nenastěhovali a měl tam doposud i všechny své věci. S vděčností se osprchoval a padl na lůžko jako podťatý.

Druhý den pak oběhl úřady, aby nahlásil, že se "znovunalezl" a není již nezvěstný, a také navštívil své spolupracovníky z firmy. Od nich zjistil, že jeho práci mezitím vyřídil někdo jiný, a tak nic nebránilo jeho návratu domů, do Čech.

Po té, co byl na letišti odbaven, se usadil v letadle a zanedlouho startovali. Byl překrásný den s azurově modrou oblohou a mohl se kochat výhledem do dálky na deštný prales. Někde tam jsou jeho lesní přátelé a starají se, aby prales rostl a prospíval dle přírodních zákonů. Pocítil náhlou lítost, že se patrně již nikdy nesetká se svými elfími průvodci a ani s moudrým vládcem lesa. Nějak mu během jeho pobytu v pralese přirostli k srdci. Zároveň se ale těšil na domov a přírodní bytosti, které tam jistě pozná.

Let probíhal až na občasné turbulence klidně, a když František zrovna nedřímal a pozoroval z okna vodní pláně a oblaka, několikrát se mu zdálo, že vidí bytosti vzduchu. Jistý si ale zcela nebyl, byly poměrně daleko a nikdy se nepřiblížily. Přemýšlel proč a nenapadlo ho nic jiného, než že velký, hlučící a vzduch spalující stroj asi u nich nebude na prvním místě v žebříčku oblíbenosti. Tak se alespoň věnoval přemýšlení o tom, co ho doma čeká, jak si zařídí další život, a také dumal nad tím, jaký je jeho úkol, o kterém mu řekl vládce lesa.

Po několika dlouhých hodinách, naplněných jen dřímáním, čtením, přemýšlením, nebo sledováním scenerie za okénkem, konečně letadlo dosedlo na plochu Ruzyňského letiště. Za další hodinu byl již doma ve svém bytě.

Rozum - sluha nebo pán?

Po té, co vyřídil formality ohledně svého odchodu ze zaměstnání, byl již konečně volný. Zatím sice nevěděl, co bude dělat, ale měl něco našetřeno, a tak sice sledoval místní trh práce, ale jak se říká "netlačil na pilu" a čekal na nějakou vhodnou nabídku, která by ho oslovila.

Zatím se věnoval zkoumání přírody okolo hlavního města. Bylo ještě léto, jezdil na jedno- i vícedenní výlety a většinu času věnoval přemýšlení a hloubání nad tím, jaký je jeho úkol, o kterém mluvil vládce lesa v Amazonii. Zatím ale nemohl na nic přijít, a to ho trápilo. Nevěděl, co měl dělat, aby svůj úkol splnil. A splnit ho chtěl z celého srdce. Navíc, od svého návratu domů neviděl ani jednu přírodní bytost. Byl proto stále smutnější. Co se to děje? Udělal snad něco špatně?

Čím déle to trvalo, tím více se snažil na něco přijít, ale zdálo se, jako by vše bylo marné. Začínala se ho zmocňovat malomyslnost. Cožpak to všechno byl jen sen? Blouznění ztraceného člověka v pralese, který se zoufale snaží zachránit se? To přece není pravda, on to skutečně zažil, nebo snad ne? Jak na to stále musel myslet, stával se více a více nejistějším a jeho rozum, jeho myšlenky, se stále více motaly v kruhu. Po čase již ani tak často nechodil na výlety a do přírody si zašel především provětrat hlavu. Stále na to ale myslel.

Jednoho dne pak potkal svého spolužáka ze základní školy, kterého již dlouho neviděl, a dali se do řeči. Povídali o životě, při tom padla zmínka i o Františkově pobytu v Jižní Americe a stručně se zmínil i o havárii. To ovšem vzbudilo spolužákův zájem, a vyptával se na Františkovy příhody. Tomu se sice do vyprávění příliš nechtělo, nevěděl, jak bude spolužák reagovat, a sám již nebyl stoprocentně přesvědčen, že to byla skutečnost, nakonec se ale podvolil a stručně vylíčil, co zažil, a vylíčil i své současné pochybnosti.

Jeho spolužák na něj sice hleděl s údivem nad tím, co vše zažil, ale nad jeho pochybnostmi mávl s úsměvem rukou. Když pak s jistotou řekl, že vše, co František zažil, bylo nejen možné, ale nejspíše i pravda, byl v údivu zase František. Čekal spíše nedůvěru, ťukání na čelo a "významné vědoucí pohledy".

Začal se ho tedy vyptávat, odkud o přírodních bytostech ví, a co o nich ví. Místo toho mu ale spolužák doporučil jednu knihu, prý se to z ní dozví mnohem lépe a ve správných souvislostech, než jak by se jemu povedlo to vylíčit. A dozví se tam i mnohem více a mnohem důležitějších věcí, než je vědění o přírodních bytostech, mimo jiné i o Stvořiteli, o Bohu.

Ovšem v tuto chvíli si František vzpomněl na kněze, který ho odvezl z indiánské vesnice, a hlavně na jeho řeč, nedávající příliš smysl, kterou o Bohu vedl, a také jeho materialistická výchova se přihlásila ke slovu. Přírodní bytosti je ochoten akceptovat, ale toto je již moc. S tím se také rozloučili a rozešli se.

Uplynuly téměř dva roky, během kterých se nic nezlepšilo. Stále přírodní bytosti neviděl, a již se přikláněl k tomu, že to byl jen výplod jeho fantasie, halucinace z horka, nebo něco podobného. Během těchto dvou let si František našel práci v zahradnictví. Nebylo to sice to, v co doufal, ale alespoň se naučil starat o rostliny a pěstovat je. Stále však doufal, že jeho příležitost ještě přijde a osud mu přivede do cesty zaměstnání, v kterém by mohl přírodu opravdu aktivně podporovat. Sice stále neměl představu, co by to mělo být, ale choval v sobě naději, která ho hnala vpřed.

Jednou se po delší době opět rozhodl jít o víkendu někam do přírody na dvoudenní výlet. V sobotu ráno si sbalil věci a odjel z města. Toulal se lesy a večer si našel vhodné místo k přespání. Spát se mu ale ještě nechtělo, opřel se zády o vzrostlý dub a přemýšlel o životě, o tom, co ho potkalo a co se, jak se zdá, ukázalo jen halucinací... Přemýšlel o přírodních bytostech.

Pomalu se setmělo a na jasné obloze se zatřpytily letní hvězdy. František, uchvácen tou podívanou, zanechal přemýšlení, sledoval to nádherné divadlo na nebi a nechal se unášet jemným šuměním lesa ve večerním vánku. Jeho hlava se pročistila od přílišného přemýšlení a přebytečných myšlenek a František, poprvé od doby svého návratu, čistě vnímal přírodu jež ho obklopovala. Souzněl s ní.

"Konečně!" zaznělo v jeho nitru a přece jakoby odněkud zprava. "Trvalo ti dlouho, než jsi se uschopnil znovu nás vidět a vnímat. Již jsme mysleli, že tě váš zvyk všechno rozebírat tím vaším rozumem nadobro uzavřel od skutečného vnímání okolí."

František sebou trhl, ohlédl se a spatřil vedle sebe stát bytost stromu, o který se opíral, moudrého dévu dubu.

"Tak to přece jen nebyly vidiny," zavolal s dojetím. "Co se stalo? Proč jsem vás tak dlouho neviděl?" zeptal se dévy.

"Tvůj rozum ti v tom bránil. Příliš jsi přemýšlel a rozumoval ve snaze dobrat se svého úkolu, místo toho, abys nechal život plynout a cítěním prožíval to, co ti přinese. To přemýšlení tě uzavřelo před veškerým jemnějším vnímáním zvenčí a zabránilo ti tak k něčemu se dobrat. Přestaň příliš přemýšlet a ztrácet se ve svých myšlenkách, a místo toho žij, příteli! Jen tak nalezneš svůj úkol a s ním i své štěstí! Zůstaň otevřený!"

"Pomůžete mi najít můj úkol?" zeptal se s nadějí František.

"Nebuď netrpělivý, člověče. S tím ti nemůže pomoci nikdo, ty sám ho musíš najít. Žij pravým životem, žij svým srdcem, a až to dokážeš, budeš připravený, a tehdy svůj úkol rozpoznáš. Ne dříve. Najdi pravé vědění. To je vše, co pro tebe mám, více mi nebylo sděleno, protože to ještě nemáš vědět," zněla odpověď, kterou ovšem František tak nějak v duchu očekával.

Zbytek večera si spolu s dévou povídali o přírodě a jejích správcích, bytostech přírody, a František se dozvěděl mnoho moudrého. Postupně k nim přicházely další bytosti z okolních stromů, lesní elfové, kteří sice vypadali poněkud jinak než jejich jihoameričtí příbuzní, ale na první pohled bylo vidět, že jsou z jedné rodiny, a další a další bytosti, které neuměl ani pojmenovat, natož aby o nich něco věděl. Během hovoru je ale poznával a radoval se z toho jako malé dítě. Bytosti jeho zájem těšil a měly radost, že ještě jsou lidé, kteří je vnímají a mají je rádi.

František tohoto večera zažil tak přenádherné souznění s přírodou, že to jeho ducha již navždy otevřelo vůči přírodním bytostem a již se nikdy nestalo, že by je nemohl vidět, když je vidět chtěl. Druhý den putoval po okolí a seznamoval se s dalšími a dalšími bytostmi tohoto lesa. Leč byla neděle, a on se musel vrátit domů do města. Srdečně se rozloučil s milými bytostmi a odešel s příslibem, že se opět vrátí.