Hledej a nalezneš. Následující dny a měsíce věnoval hledání dévou zmíněného pravého vědění. Naštěstí již neudělal tu chybu, že by o všem příliš mnoho přemýšlel a dostal se tak opět do bludného kruhu. Hledal informace na internetu, četl knihy a také hledal moudrost v lese u svých bytostných přátel. Vyjma moudrosti, kterou nabyl v lese, ho ale nic z toho, k čemu se dostal, příliš neoslovilo. U všeho dříve nebo později cítil buď plytkost nebo falešnou cestu, končící někde ve slepé uličce.
Jednou, když byl v lese, řekl mu naléhavě jeden z elfů, že ho zavede kamsi hlouběji do lesa, neboť je tam potřeba jeho pomoci.
Asi po dvaceti minutách zaslechl František něčí úzkostlivé volání. Rozběhl se a za chvilku stál u staršího muže, patrně houbaře, jenž ležel na zemi a sténal. Z jeho slov vyrozuměl, že se mu noha dostala mezi kořeny, zakopl a patrně si ji zlomil. František vyrobil primitivní dlahu a pomohl zraněnému dostat se z lesa do blízké vesnice, odkud mu zavolal zdravotnickou pomoc.
Když přijela sanitka, muž mu srdečně poděkoval slovy: "Bůh vám žehnej, mládenče."
Františka toto v dnešní době již neobvyklé poděkování jakýmsi způsobem zasáhlo. Když se pak vrátil domů, nešla mu ta slova z hlavy. Bůh? Cožpak jsou ty podivnosti, které tenkrát na řece říkal kněz, pravdivé?
"Ale co když se v tom ten kněz mýlí a pravda o Stvořiteli je jiná?" zvolalo náhle cosi v jeho nitru, a podle toho, co ucítil, věděl, že je na správné stopě. Díky prožívání s přírodními bytostmi dovedl již na svůj cit docela spoléhat. Kde se ale dostat k pravdě?
Vzpomněl si na svého spolužáka, se kterým se setkal po svém návratu. On se na rozdíl od toho kněze nedivil jeho příhodám s přírodními bytostmi, a také něco říkal o Bohu. A nedoporučoval mu snad nějakou knihu? Jak jen se jmenovala? Už to má! Hned zítra se musí podívat, kde by ji mohli mít. Zatím si na internetu vytypoval několik knihkupectví, kde se takováto literatura prodávala.
Hned, jak se druhý den dostal z práce, jal se knihu shánět. Neměl ale štěstí, nikde ji neměli. Ani v internetových obchodech neměl štěstí, buď ji nikdy neměli, nebo byla vyprodána. Zvažoval co dále. Přece neskončí na tomto? Vypadalo to skoro, jako by to byl následek toho, že toto vědění odmítl, když k němu byl skrze setkání se spolužákem přirozeně a bez námahy přiveden. Nyní se bude muset sám namáhat, aby se k té knize dostal.
Když o tom uvažoval, skutečně mu připadalo, že to tak je. Bylo mu líto, že se tenkrát zachoval tak, jak se zachoval, ale zároveň ho to posílilo a naplnilo odhodláním. Neustane, dokud nenajde. V tom ho to napadlo! Plácl se do čela, vždyť by možná stačilo se podívat do telefonního seznamu. Jestliže má bývalý spolužák telefon, může mu zavolat a zeptat se ho. Popadl seznam a skutečně jej tam našel. Vzápětí s ním již mluvil a získal od něj kontakt na jednoho prodejce, od kterého hledanou knihu František konečně získal.
Když se do ní začetl, jeho nitro zajásalo. Toto nebylo žádné plytké učení. Vědění v této knize bylo přísné a požadující, a na Františka působilo osvěžujícím způsobem. Konečně nalezl! Úžasné bylo to, že tuto knihu mohl číst vícekrát a stále v ní nacházel něco nového, něco co předtím neviděl.
Pochopil velikost Stvořitelovu a malost pozemských lidí, jdoucích slepě za svým hmotným prospěchem bez ohledu na cokoliv dalšího. Konečně věděl, jak je vše nádherně uspořádáno a vedeno shůry. Mimo jiného také plně pochopil, kdo jsou to bytosti přírody a jaké zde mají místo.
Knihu měl přečtenou za několik měsíců, ale bylo mu jasné, že jen toto nestačí. Pouhé přečtení mu nedalo ani desetinu toho, co v té knize doopravdy je. S knihou je potřeba i nadále pracovat a hlavně uvádět v život to, co se v ní dozvěděl. Prožívat. To je klíč ke všemu.
Společně jdoucí stejným směrem
Plynul čas a Františkovo vědění se prohlubovalo a rozšiřovalo. Stále více se cítil doma spíše v přírodě než ve městě, které bylo plné většinou ošklivých myšlenkových forem. S bytostnými začal spolupracovat aktivněji než dříve. Sem tam jim vypomohl s nějakým hmotným problémem, například odstranil odpadky, které tu a tam zanechali nepořádní lidé, a pomáhal i na duchovní úrovni.
Ve vroucí modlitbě prosil o očištění některých míst, na které ho jeho bytostní přátelé upozornili. Svým duchovním vlivem mohl napravit mnohé z toho, co bytostní, kteří jsou jiného druhu, ovlivnit buď nedokázali vůbec, nebo jen v omezené míře. Svou roli v tom hrálo jistě i to, že jeho očistné působení se ve většině případů týkalo jemnohmotného znečištění způsobeného právě lidmi.
Co se týká lidí, vedl František poměrně osamělý život. Nerozuměl si s jejich materialistickým pohledem na svět. Rád by jim otevřel oči pro tu nádheru, která je všude kolem nich a kolem které slepě chodí. Rád by jim předal vědění o přírodních bytostech, aby pochopili tu krásu ve spolupráci s nimi, a také by pak jistě přestalo to hrubé drancování přírody, když by lidé o bytostných věděli. Zatím ale nevěděl, jak je oslovit.
Jednou zjistil, že se v jeho městě pravidelně konají nějaké esoterické výstavy. Sice očekával, že to bude výstava plná šarlatánů, rozdávačů těch jediných duchovních energií, zasvěcovačů do jiných, ještě mnohem duchovnějších energií, kartářů a kyvadlovkářů, kteří ani nevědí, odkud k nim informace vůbec proudí, zkrátka lidí, nabízejících nemožné ihned a zázraky do tří dnů, ale nakonec se rozhodl tam jet podívat. Je šance, že se mezi těmito lidmi najde někdo, kdo to, co umí, nebude brát na lehkou váhu a bude k tomu přistupovat odpovědně a s citem. Poznat takového člověka by jistě bylo přínosné pro oba. Vytypoval si v programu přednášky, které ho zajímaly, a čas mezi nimi stráví prohlížením stánků jednotlivých vystavovatelů.
Nastal víkend, kdy se výstava konala a František se tam již dopoledne vydal. Po příchodu na místo zjistil, že se nemýlil. Atmosféra byla jako na trhu a měla do skutečné duchovní výstavy daleko. Jednalo se opravdu o akci, kde naprostá většina z vystavovatelů nabízela své schopnosti z části proto, aby nakrmili své ego, z části pro peníze, a jen pár z nich z opravdové touhy pomáhat. Byli tam také i komerční vystavovatelé, nabízející různé kosmetické přípravky, bez kterých prostě moderní člověk nemůže normálně žít, ba vůbec ani existovat.
František si zapamatoval pár stánků, u kterých cítil opravdovou snahu jejich majitelů pomáhat, aby se u nich později zastavil a prohlédl si, co nabízejí. Nyní se ale vydal na první přednášku, jež měla být o soužití člověka s přírodou. Pak měl pět minut, po kterých začínala další přednáška, shodou okolností právě o přírodních bytostech. Na tu byl opravdu zvědavý.
První přednáška ho docela zklamala. Představy přednášejícího o soužití člověka s přírodou byly do značné míry zkreslené a poznamenané jeho vlastním chtěním, majícím s pravým a oboustranně prospěšným soužitím s přírodou jen pramálo společného.
O to překvapenější byl přednáškou druhou, neboť přednášející měl znalosti podobné Františkovým a očividně bytostné dokázal vnímat. František pozorně poslouchal přednášku a co slyšel, nacházelo v jeho nitru odezvu. Po uplynutí vyhrazené hodiny zašel za přednášejícím a později si opět popovídali i přímo u jeho stánku. Dozvěděl se mnoho zajímavého o bytostných a mimo jiné i to, že ten dobrý muž čerpá ze stejného pramene Pravdy jako on. Nakonec si vyměnili kontakty a rozešli se s příslibem další spolupráce.
Naučené vědění?
Byla sobota a František se zrovna nacházel kdesi v přírodě na výletě za poznáním nových krajů a bytostných tam působících. S batohem na zádech procházel lesem, a když z něj vyšel ven, ocitl se u malého jezírka. Protože se již připozdívalo a velmi se mu zde líbilo, rozhodl se rozbít svůj tábor zde. Když byl hotov, věnoval zbývající čas do setmění zkoumání okolí.
Kousek dál po břehu byl skalní masív a zdálo se, že tam je jeskyně. Šel se tam podívat a za svitu svítilny pronikl kousek do hloubi skály. Netrvalo to dlouho a mohl pozorovat bytůstky, které pro jejich klasický vzhled nemohl nazvat jinak než permoníky. Chvíli pozoroval, jak pracují s předobrazem skály v jemnější úrovni hmotnosti, a věděl, že hrubá hmotnost, ona zdánlivě pevná a neprostupná skála, se tomuto předobrazu pomalu, ale jistě přizpůsobí. Ostatně bytostní tímto způsobem zformovali celou tuto planetu.
Když se vynadíval, vrátil se zpět k tábořišti, udělal si večeři, a jakmile dojedl, začal sledovat jezero, zda-li tam neuvidí nějakou vodní bytost. Poměrně dlouho pozoroval zrcadlově klidnou hladinu, až si všiml postavy vynořující se z vody, aniž by ji jakkoli zčeřila. Byl to zeleně oděný mužík s vlasy připomínajícími vodní řasy. Byl velmi podobný představám vodníka z některých pohádek.
Přiblížil se asi tak na půl cesty mezi vodu a tábor. František se vzápětí dozvěděl, že se mu nijak nechtělo do blízkosti ohýnku, který živě plápolal a v němž vesele dováděli dva bytostní ohně, salamandři. František vykročil mu tedy v ústrety a zapředli spolu pro něj velmi zajímavý hovor.
Dozvěděl se o vodníkově práci v jezeře a mnoho nového o vodě a vodním živlu obecně. Později se vodník vrátil do svého přirozeného prostředí a František se uvelebil u ohně. Tehdy k němu přišla světlá postava. Musel to být bytostný, který měl vyšší "postavení" než běžné bytosti působící v přírodě, s kterými se František obvykle setkával.
Bez okolků se ho také neznámá bytost zeptala, co vlastně ví o bytostných a jejich působení zde, ve hmotných úrovních, a o konání pozemských lidí. František zalovil v paměti a řekl vše, co věděl a co si pamatoval z knihy, z níž čerpal Pravdu. Byl při tom hrdý, že mohl po pravdě odpovědět a že zná to, na co byl tázán.
Bytost se však optala znovu: "Chtěl jsem vědět, co opravdu víš. Ptám se tedy znovu. Co skutečně víš?"
Poněkud zmatený František jen udiveně zopakoval to, co řekl předtím. Na to mu bytost sdělila, že se sice něco naučil nazpaměť, ale doopravdy neví nic. S tímto opět zmizela. Ještě zmatenější František se touto příhodou chvilku zabýval, ale pak to pustil z hlavy. Již se poučil, že pouhým rozumem se v těchto věcech výsledku nedobere, a ulehl do spacáku. Zakrátko upadl do spánku a uprostřed noci ho navštívil sen. V tom snu se k němu opět přiblížila ona světlá bytost, podala mu ruku a doslova ho vytáhla ze hmoty směrem vzhůru, do jemnějších úrovní.
Krása, kterou cestou viděl, byla více než úchvatná, a čím výše se nacházeli, tím skvělejší a zářivější byla krajina. František mohl sledovat, jak se vynořili z bahna myšlenkových světů, obklopujících díky lidskému působení Zemi, a jak stoupali, mohl obdivovat divukrásné světlé úrovně jemnohmotnosti, když tu pojednou se něco změnilo a oni se ocitli v ještě daleko nádhernějším světě, kde se zastavili.
Jeho průvodce mu sdělil, že jsou v bytostné úrovni, která jako kruh obepíná hmotné světy pod ní a je východiskem pro všechny bytostné, které s těmito hmotnými úrovněmi mají co do činění. Kdyby vystoupili ještě výše, dostali by se k branám duchovní sféry, kde má svůj domov lidský duch, což ale nebylo účelem této cesty.
František se rozhlížel kolem, neschopen jediného slova. Všude, kam se podíval, se rozprostírala přenádherná krajina, plná úchvatných rostlin sytých barev, pokojných zvířat ušlechtilých tvarů a mnoha bytostí zde působících. Bylo to jako obraz pozemské přírody, ale neskonale dokonalejší a krásnější, a bez hmotných útrap jako jsou komáři, horko, atd. Když se vynadíval, vydali se dále. Opět stoupali, jen již ne tak rychle, a po určité době, jejíž trvání se František neodvážil odhadnout, se dostali na dohled nádherného, bělostně zářícího hradu.
"Jsme na vrcholu bytostného kruhu, těsně pod duchovní sférou. Toto je místo, které je vámi lidmi nazýváno Olympem, Valhallou a dalšími jmény. Sídlí tam vládcové bytostných sil, působících ve hmotnostech. Dříve jste je nazývali bohy, ale o tom již víš."
"Podíváme se i dovnitř?" ptal se František, dychtiv poznat nádherný hrad také zevnitř a uvidět i vládce bytostných v jejich vznešené přirozenosti.
"Ne, nepodíváme. V hradu bytostných nemá lidský duch až na výjimky co dělat. Není to místo, kde by byla chtěna přítomnost lidí," odvětil Františkovi jeho bytostný průvodce. "Nyní hleď a prožij, co uzříš!" dokončil pak zvučným hlasem.
Svět Františkovi zavířil před očima. Náhle vnímal více, než ještě před chvilkou mohl. Pohlédl směrem k Valhalle a vydechl údivem. Odkudsi z výšin proudil do hradu oslnivě zářící tok síly, jenž se v hradu dělil na veliké množství menších proudů duhově zbarvených energií, které pak proudily naprosto všude. Kam pohlédl, tam viděl duhové proudy energií, oživující a udržující vše kolem.
Některé se rozlévaly kolem a jiné klesaly dolů do nižších úrovní, aby i tam podpořily a osvěžily vše, co se zachvívá v čistém působení. František náhle ucítil, jak se začíná vznášet, svět kolem něj nejprve zprůhledněl a pak zmizel zcela, a spolu s bytostným průvodcem se jali sledovat klesající proudy energií. Jak jednotlivé proudy klesaly, byly přitahovány bytostmi působícími na té které úrovni, jež tyto proudící energie svým působením opět štěpily do několika samostatných proudů.
František to sledoval s údivem. Shora přicházející proud byl podle svého druhu vždy uchopen a rozštěpen některým z bytostných, a vzniklé proudy pak v následující nižší úrovni byly opět uchopeny, každý podle svého druhu, bytostnými z této úrovně. Úplně všichni z těchto bytostných měli nějakou vlastnost nebo schopnost, a když by se dali dohromady zástupci těch, kteří přijímali záření od nějaké konkrétní bytosti z vyšší úrovně, souhrn všech jejich vlastností a schopností by vypovídal o schopnostech a vlastnostech právě toho bytostného z vyšší úrovně.
Jak se při sestupu níže štěpilo vlastní záření energií, dělili se bytostní působící na této nižší úrovni. Tam, kde byl výše celek, tam bylo již o kousek níže mnoho rozštěpení. A takto to šlo stále dál, neustálé štěpení proudících sil, zpracovávané zvětšujícím se množstvím bytostí. Před Františkovým zrakem se rozvíjel nádherný koberec proudů energií.
Poznenáhlu se dostali zpět k Zemi. Nyní bylo vidět, jak proudy směřující k bytostným zde působícím, byly jimi uchopeny a použity v harmonii se vším okolo. Vše se řídilo pouze svatou Vůlí Boží. Neexistovalo nic než radostné působení v zákonech Nejvyššího. Naproti tomu proudy sil, které byly určeny pro lidského ducha, aby i on mohl v harmonii zušlechťovat své okolí, byly lidmi odváděny kamsi do temnoty.
Místo toho, aby lidé zušlechťováním sebe a svého okolí zpracovávali tyto energie a v radostném vzestupu je nechali proudit zpět vzhůru k jejich východisku, svým nesprávným konáním zkalili si čisté přijímání těchto sil a vnášeli tak do celkového oběhu oživujících energií nesouzvuk, kalili tak celé své okolí a negativně ovlivňovali i bytostné, snažící se zde čistě působit.
Poslední, co František viděl, než se ocitl zpět ve svém fyzickém těle, byla Česká země, zahalená do tmavě šedivé mlhy lidské duchovní lenosti a špatných skutků. Avšak na několika místech jako majáky naděje plápolaly paprsky Světla, pomáhající všemu čistému ve svém okolí. Byly jako příslib naděje a předobraz konečného vítězství Světla. František se ze svého snu probudil se slzami v očích. Taková nádhera ve Stvoření a takové selhání lidského ducha.
Čtení ho nepřipravilo zcela na to, jak vážné to všechno je, teprve nyní, díky prožití, si to skutečně uvědomoval. Nyní měl konečně vědění...
2024 ©