Svět je zcela jiný - 6.část

Pátrání. Františkovi nešly z mysli ty Světelné majáky, které viděl na konci svého "snu". Nevěděl, co to mělo znamenat a proč je viděl jen v Čechách, na Moravě a na Slovensku. Jediné, co dokázal odcítit, bylo to, že to nebyla stejná energie jako ta, kterou ve snu sledoval z bytostné říše, ale že to bylo ještě trochu něco jiného. Doma si vzal mapu a pokusil se do ní alespoň přibližně, jak si zapamatoval, zaznamenat polohu těch Světelných paprsků.

Během následujícího roku se František věnoval pátrání a navštěvoval oblasti, kde tyto jevy viděl. Většinou se mu i podařilo najít místo, kde energie proudila, neboť od svého snového výletu do bytostné říše se stal více citlivý a dokázal energie cítit, ale o podstatě tohoto záření mu to stejně nikdy mnoho neřeklo.

Za uplynulý rok se kromě této jemu neznámé síly setkával jen s bytostným vyzařováním různého druhu, ve formě energetických bodů na Zemi apod. Toto neznámé vyzařování ale vnímal jinak, nebylo zcela stejné podstaty. Svému příteli z výstavy se zmínil, že na několika místech objevil energetický bod, který zcela neodpovídá bytostnému záření, ale ani ten nevěděl, o co se jedná. Čeho si ale František všiml, bylo to, že bytostní z oblasti, kde se nacházel takový "Světelný maják", jak si to pro sebe pojmenoval, byli jaksi silnější a nepříliš libě nesli jeho výzkumy. Začal tedy být opatrnější a již taková místa nerušil. Jeho osobní přítomnost mu stejně nepřinášela žádného pokroku kupředu.

Když se bytostných zeptal, proč tyto místa tak střeží a co je to za energii, dostalo se mu odpovědi pouze na první otázku. A totiž, že místo střeží proto, aby o něm vědělo pokud možno co nejméně lidí a nedošlo k jeho ohrožení. Františka trochu zabolela nedůvěra, kterou k němu bytostní takto projevili, ale chápal, že se pro ně zřejmě jedná o důležité místo a chtějí co možná nejvíce zmenšit riziko ovlivnění lidmi. Navíc se mu dostalo ujištění, že jakmile se plně vpraví do svého úkolu, bude mu i toto objasněno.

Tolik prožívání s bytostnými měl již za sebou a stále se mu nedařilo dobrat se svého úkolu, povzdechl si František. Jak se zdá, v lese se o svém úkolu nedozví, to by za ty roky již jistě na něco přišel. A tak se obrátil trochu jiným směrem. Ne že by přestal jezdit do přírody za svými bytostnými přáteli, ale začal si uvědomovat, že se asi příliš soustředil na přírodu a trochu zanedbával zbytek vědění, které čerpal z pramene Pravdy. A také si uvědomil, že tento zbytek byl důležitější než to, čemu věnoval doposud většinu své energie.

Začal pomalu vnímat toto vědění jako celek, místo soustředění se na jednu jeho část, a uvědomil si svou předchozí bláhovost, kdy v touze po křišťálu přehlížel broušený diamant. Začal usilovněji pracovat na sobě, na zušlechtění sebe sama, a jeho touha sloužit Světlu v něm po nějaké době začala stále silněji růst. Již se neptal, jak docílit toho, co si on sám usmyslel, nýbrž ptal se, co by měl dělat dále, jaký by měl být jeho další cíl, jak se ještě více zušlechtit, aby se i on, nepatrná částečka u nohou Stvořitelových, mohl jednou stát Jeho služebníkem.

Jednou měl ve spánku sen a viděl v něm postavu, která byla celá obklopená myšlenkovými formami v podobě fantómů, které po ní lezly, přidržovaly se, rdousily a škodily jak mohly. Bylo s podivem, že postava nepadla vyčerpáním. Však jí k tomu moc nescházelo, sotva se plahočila kupředu. Najednou se jí ale v ruce objevilo nějaké světlo. Nejprve se zdálo, že nevěděla co s ním, ale pak na to přišla. Uchopila ho pevněji a jako s mečem s ním ťala po fantómech po ní lezoucích. Jakmile se světlo dotklo některého z nich, ten se zasyčením zmizel. Rozplynul se v nic. Jak se postava zbavovala stále dalších a dalších fantómů, kráčela stále vzpřímeněji a lehčeji a z jejího nitra stále více prosvítalo ven duchovní Světlo.

Když se konečně zbavila i posledního z ohyzdných příživníků, celá se rozzářila duchovním plamenem a i Světlo, které třímala jako meč v rukách, změnilo formu a jako štít obalilo celou postavu. V tu chvíli se postava také ocitla před jakousi překrásnou zlatou branou. Ještě jednou se ohlédla za sebe, odkud přišla, znovu v rychlosti prožila celé své minulé bytí, s nezměrnou lítostí prošla své špatné činy, s posilující blažeností ty dobré a vstoupila do otevřivší se brány.

František začal také stále více spolupracovat se svým přítelem z výstavy, seznamoval se s novými lidmi, z nichž někteří již hrdě nosili Kříž Světla. Ve vzájemné spolupráci všichni nacházeli radost a obohacení a František se se svou schopností vnímat a komunikovat s bytostnými ukázal být platným spolupracovníkem. Po čase i on přijal Kříž Světla a s posilou ze světlých úrovní se mu pracovalo ještě mnohem radostněji. Jednou pak byla uspořádána dvoudenní výprava do přírody, výprava za bytostnými, spojená s uložením jakéhosi daru pro ně, a František u toho samozřejmě nemohl chybět.

U zrodu "Světelného majáku"

Protože se výpravy účastnilo asi dvacet lidí z celé země, bylo za místo srazu zvoleno město s vlakovou stanicí ležící nejblíže jejich cíle. Když všichni dorazili, byli těmi, co přijeli auty, odvezeni do nedaleké vesnice, kde ležel výchozí bod jejich výpravy. Odtud se již šlo pěšky. Trasa byla navržena krátká, neboť se účastnili lidé různého stáří a kondice. Nebylo účelem se "strhnout", ale dostat se do harmonického prožívání s přírodou. Netrvalo dlouho a dostali se do lesa. Hned se všem šlo veseleji. Bylo krásně teplo, na cestu jim cvrlikali ptáčci a les šuměl v letním vánku.

Když si udělali desetiminutovou přestávku na odpočinek, ujal se slova jeden ze zkušenějších a udělal zde krátkou přednášku o přírodě, člověku a bytostných. Na další pochod pak všichni vyrazili občerstveni na těle i na duchu. Jak se blížili cíli cesty, ti citlivější mohli vnímat stále větší množství bytostných, kteří je během jejich cesty se zvědavostí pozorovali. Byli překvapeni, že ještě jsou lidé, kteří nejenže souzní s přírodou, ale dokonce i o nich, bytostných, vědí. Vědí o jejich práci a váží si jich, přestože je většina z nich nedokáže vnímat. Bytostní alespoň těm lidem, kteří je dokázali vnímat, dávali najevo, že jsou v lese vítáni. František a několik dalších účastníků výpravy se tak mohli seznámit s velkou částí bytostných působících v tomto lese.

Když dorazili k cíli, vybrali si pěkné místo, kde se rozhodli přenocovat. Někteří měli stany, jiní se chystali přespat jen tak pod širým nebem a někteří, kteří se necítili na spaní venku, se rozhodli přenocovat v penzionu v blízké vesnici. Krom přípravy na noc se také hodně povídalo a každý, kdo byl alespoň trošku pozorný, se od ostatních mohl dozvědět něco nového. Lidé také společně vyslali tichou prosbu k bytostným, aby pro tuto noc nespouštěli déšť, bylo-li by to možné. A vskutku byla tato prosba potřebná, neboť již nějakou dobu v dáli hřmělo a během hovoru se od obzoru přibližovala bouřková mračna. Bytostní ale prosbu vyslyšeli a nad táborem zůstávala čistá obloha. Od jednoho z účastníků, který doprovázel do vesnice ty, kteří nocovali v penzionu, se také dozvěděli, že všude kolem prší jako z konve, jen zde je sucho. Jako by něco drželo bouřku mimo.

Ráno sice přišel asi desetiminutový deštík, ale bylo to jen takové drobné zamrholení, které nikomu nevadilo, spíše bylo vnímáno jako osvěžující. Od jedné paní vnímající bytostné se pak dozvěděli, že to bylo očištění přírody před předáním daru bytostným, kteří o tomto úmyslu samozřejmě věděli a také tím chtěli probudit lidské spáče a popohnat je k předání. Když všichni vstali a nasnídali se, proběhlo čtení ze Slova. Poté byly zahájeny přípravy k předání daru. František, když poprvé tento dar uviděl, s překvapením zjistil, že je to onen tajemný zdroj Světla, po jehož podstatě tak dlouho pátral.

Jak se později dozvěděl, tento předmět dokázal díky svému tvaru a jistému přídavku předávat okolí energii Světla, která posilovala vše, co z ní dokázalo v čistotě čerpat, tedy především přírodní bytosti, které tento dar využijí k účinnějšímu spravování svěřené jim oblasti. Když byly přípravy hotové, proběhlo slavnostní předání daru, který byl na místě, kde sídlil bytostný vládce tohoto kraje, uložen tak, aby ho nikdo neznalý nemohl nalézt. Na závěr byli všichni požádáni, aby o tomto místu nikomu neříkali, neboť lidé jsou různí a, žel, jsou i tací, kteří by měli radost ze zničení tohoto daru. Zrovna tak byli požádáni i bytostní, aby chránili toto místo a mohli tak čerpat posilu i v budoucích dobách.

Po uložení daru se ještě nějakou dobu povídalo, a poté se výprava vrátila zpět na nádraží, odkud se jednotliví účastníci rozjeli do svých domovů.

Poslání

Jak se František později dozvěděl, jeho přátelé se ukládání těchto darů bytostným věnovali již několik let. Začínali tím, že umísťovali dary do pramenů řek, a pokračovali v jejich ukládání do význačných míst v zemi, kde působil některý z bytostných vládců kraje. Budovali tak světelnou síť, podporující celou zemi a posilující každého, kdo v čistotě srdce toužil po lepším světě. Ještě mnoho práce ale leželo před nimi a František se s velkou vnitřní radostí zapojil do díla, aby i on pomohl posunout stav věcí kupředu.

Jeho výlety do přírody již tedy nebyly jen za poznáním, ale především proto, aby aktivně pomáhal. Za pomoci bytostných se mu skvěle dařilo nacházet další body v krajině, kam by bylo vhodné uložit dar, a pomáhal tak vytvářet pracovní plán na několik let dopředu. Krom tohoto také i nadále navštěvoval různá místa, kde činnost člověka zanechala nějaký nedobrý otisk, a snažil se je v rámci svého uschopnění od těchto vlivů očistit, aby nepůsobila negativně na místní bytosti a neovlivňovala tak své okolí zlým směrem. Při mnohé takové očistě mu pomáhal některý z výše postavených bytostných, ačkoli to dělat nemusel, neboť bylo především záležitostí lidí, aby dali do pořádku to, co sami napáchali.

Přesto se ale Františkovi dostalo pomoci, a tak bylo mnohé místo očištěno daleko lépe, než by to zvládl sám. Vzájemná spolupráce pak nesla užitek a posilu pro něj i pro bytostné, kteří si opět pomalu začínali vážit lidí. Tedy alespoň některých. Většina lidí totiž jedná vůči přírodním bytostem nepřátelsky, byť to dělají nevědomě ve svém nesprávném životním postoji, kdy se mylně domnívají, že příroda je tu jen pro ně a mohou s ní tedy nakládat jak chtějí. V tomto se ale ošklivě pletou a mnohý člověk tak v následujícím období bolestivě pocítí následky této neblahé činnosti.

Díky tomuto postoji většiny lidstva se práce, kterou František vykonával, nejen neumenšovala, ale bylo jí stále více. Bytostní samotní již pracovali na pokraji svých možností, aby udrželi přírodu alespoň v té nejzákladnější funkčnosti, a nutně potřebovali pomoc člověka, jehož vyšší, duchovní, síla by znamenala účinnou pomoc. Přihlédneme-li, že nastalou situaci zavinil právě člověk, je jeho zapojení se více než nutné.

Žel, takto však pomáhalo jen několik jednotlivců na celé planetě, kdežto ostatní svoji duchovní sílu vynakládali nesprávným směrem a mnohdy i přímo proti přírodě. Ačkoliv duchovní síla světlého ducha bude vždy větší než síla spícího či dokonce temného ducha, zde ve hmotě měli tito druzí příliš velkou převahu na to, aby těch několik ke Světlu skutečně usilujících lidí mohlo situaci samo o sobě zvrátit. Proto již touto dobou proudí z vysokých úrovní Stvoření čistá síla Světla, aby tak podpořila ke vzrůstu vše, co je světlé, a v nutném vyžití také jako vlna smetla vše, co tíhne k temnotám. Bytostní samotní při tom dostávají sílu nutnou k tomu, aby přírodu jednou provždy očistili od veškerých neharmonických záchvěvů, způsobených činností lidského ducha zde na Zemi. Spolu s touto očistou pak budou v přírodních pohromách smeteni všichni ti, kdo se nechtěli přizpůsobit a souznít s přírodou, a tím i se zákony vetkanými do celého Stvoření.

Kdy taková katastrofa nastane a jak bude silná, to záleží jen a jen na tom, jestli se lidstvo bude chtít polepšit, nebo zůstane ve své slepotě. Každopádně je dnes již nevyhnutelná, neboť doba, kdy se lidé ještě mohli obrátit k lepšímu a zabránit tak takovému zničení, je již minulostí. Nyní jde o to, jak velká část lidstva přežije, pokud vůbec nějaká. František při těchto myšlenkách cítil nevýslovný smutek. Lidé měli tolik možností, jak se stát opravdu platnými, a tím i vítanými obyvateli velkého Stvořitelova díla, a tak rouhavě to vše stále znovu a znovu zahazovali. Cítil velikou touhu po tom, aby toto mohl sdělit i ostatním. Věděl, že se mu většina asi vysměje, ale nedbal toho a uvažoval, jak to zařídit.

Zakrátko Zákony Stvoření odpověděly na jeho touhu a přinesly mu příležitost. Přítel, který pořádal přednášky o bytostných, musel náhle odcestovat a František byl požádán, zda-li by ho nezastoupil. Na toto radostně přikývl, vždyť to je právě to, po čem toužil. Když přišel čas přednášky, přepadla ho tréma, neboť ještě nikdy nepřednášel, ale když předstoupil před lidi, kteří očekávali jeho slova, vše z něj spadlo a jeho duší pronikl klid a mír.

Vnímal posilu, která k němu proudila ze Světla a téměř fyzicky cítil přítomnost jednoho ze svých duchovních pomocníků, který stál za ním s rukou na jeho temeni a skrze obrazy Františkovi pomáhal s přednáškou. Ta byla díky živému přednesu velmi působivá a zdálo se, že přiměla leckterého návštěvníka k tomu, aby se alespoň zamyslel nad svým způsobem života. Františka tato činnost vnitřně naplňovala, a tak i po přítelově návratu přednášel společně s ním. Každý měl svůj osobitý styl přednesu a vysvětlování a každý tak mohl oslovit jiné posluchače. Společně tak pozvedli své přednášky ještě na vyšší úroveň.

František cítil, že konečně nalezl svůj úkol. Nebylo to nic velikého, v čem by vynikla jeho důležitost, jak si kdysi domýšlivě myslíval, ale jeho úkol ležel v harmonické pomáhající spolupráci s bytostnými a v jeho snaze zprostředkovat ostatním lidem vědění o přírodě, bytostných a podstatu toho, proč zde jsou. Jeho úkol není tedy nijak velký, neboť je jen tím, co mělo být vlastní nitru každého člověka, ale co díky duchovnímu pádu bylo pohřbeno kdesi v hlubině duší a zůstávalo činné jen u několika málo lidí. Ale právě v prostotě tohoto úkolu, ve snaze probudit dosud spící duše, pulsovalo to v nitru takto působících lidí jako cosi velikého, neuhasitelného, co ve svém viditelném uskutečňování navzdory lhostejnosti či posměchu větší části lidstva zasluhovalo úctu.

Příroda je jako živý tvor. Budete-li se k ní chovat vlídně a přátelsky, bude vám věrným průvodcem a přítelem, na kterého se můžete vždy spolehnout. Budete-li ji ale zneužívat a drancovat, týrat a ponižovat, nakonec se vzepře a zhubí vás jako svého nepřítele.