Tajemství nepřetržité modlitby

Hodnota člověka se odvíjí od míry jeho spojení se Světlem. Bez tohoto spojení jsme totiž pouze živočichy. Živočichy, vzdálenými od Světla a jeho hodnot. Až tímto spojením, nebo přinejmenším úsilím o něj se stáváme lidmi a přibližujeme se k velikosti vlastního lidství.

No a právě modlitba je jednou z cest, jak spojení navázat, udržovat a rozvíjet.

Na hodinách náboženství jsme se svého času učili, že andělé v nebi neustále chválí Stvořitele. Že mu dnem i nocí zpívají jásavou píseň chvály.

Přiznám se, že tehdy se mi to zdálo jako cosi nudné. Dnes však už vím, nebo alespoň tuším, že je to ta nejnádhernější věc, kterou může jakákoliv bytost ve stvoření provádět a že dokonce i člověk tady na zemi je schopen dosáhnout toho, co andělé v nebi. Že je schopen chválit, velebit a uctívat Pána takříkajíc dnem i nocí.

Jak je to možné a co vlastně bylo myšleno oněmi andělskými chorály, znějícími nepřetržitě ke cti Pána?

Tou písní a tím chorálem není nic jiného, ​​jako radostný čin! Tvůrčí budování naplněné radostí, která nasměrována ke Stvořiteli zcela spontánně přerůstá v jakousi píseň chvály.

Andělé v nebi tedy chválí, vzývají a uctívají Stvořitele svou tvořivou aktivitou! Svými radostí naplněnými činy! Svou radostnou tvořivou prací, podporující celé stvoření! A této nádherné mety může dosáhnout i člověk.

Jakým způsobem?

Klíčem je radost! Naše radost z nějaké činnosti. Z činnosti, kterou rádi děláme.

Každý z nás určitě prožívá během dne mnoho radostí. Vůbec nemusí jít o radosti nějak extrémní a výjimečné. K našemu účelu docela dobře postačí i ty drobné, jednoduché a obyčejné. Může to být třeba radost z toho, že se probudíme do krásného slunečného dne. Radost z procházky v přírodě, radost ze setkání s přítelem, radost z možnosti dobře si odpočinout po celodenní námaze, a tak dále, a tak dále.

No a ve chvíli, kdy budeme prožívat takovou radost, pokusme se ji nasměrovat k výšinám. Pokusme se ji přetavit do vděčnosti. Pokusme se ji přetvořit v spontánní vzývání, uctívání a velebení Tvůrce.

Mnozí věřící se například zvyknou modlit před jídlem. Modlit se buď slovy, nebo ve svém nitru. Můžeme však vyzkoušet i jiný, výše popsaný způsob modlitby. Můžeme se pokusit povýšit na modlitbu samotný proces jedení. Můžeme totiž přetvořit v modlitbu chvály a díků náš požitek, který pociťujeme při dobrém jídle. Pokud to dokážeme, můžeme se pak takovým způsobem modlit již tím, že jíme, protože jsme byli schopni přetavit v živou modlitbu ten nejpřirozenější úkon, který nám způsobuje požitek a radost.

Nebo jiný příklad: kdysi bylo u našich předků dobrým zvykem pomodlit se před zahájením nějaké činnosti. Sedláci se modlili před tím, než začali sekat louku, nebo před sklizní. My však, na základě zmíněného příkladu s jídlem zkusme vytvořit modlitbu chvály a uctívání Pána z práce samotné. A zkusme to s takovou prací, která je pro nás požitkem a dělá nám radost.

Kristus kdysi řekl: Dva budou ležet na jedné posteli. Jeden však bude vzat a druhý se ponechá. Dva budou pracovat vedle sebe na poli. Jeden však bude vzat a druhý se ponechá.

Navenek se tedy může zdát, že dva lidé vykonávají zcela stejnou činnost. Z duchovního hlediska ale záleží na tom, kam až a do jaké výšky jsou schopni posunout ve vlastním vědomí svůj vztah ke všemu, co činí. Neboť právě tento vnitřní posun ve vědomí je činitelem, který dává zdánlivě navenek stejně vykonávané činnosti vnitřně zcela jiný rozměr. V našem případě rozměr modlitby. Toto je ta nejvyšší hodnota, kterou je člověk vůbec schopen propůjčit svému jednání.

Jde tedy opravdu relativně o jednoduchý způsob, jakým můžeme téměř ze všeho, co děláme zformovat modlitbu a takto vytvořit z celého svého bytí jedinou velkou a nepřetržitou bohoslužbu. Neboť žel pro lidi všech vyznání a náboženství se zpravidla časem pomalu, ale jistě stává všedností to, co nazývají bohoslužbou, zatímco všichni duchovně usilující bez výjimky jsou ve skutečnosti povoláni k tomu, aby naopak právě ze všednosti vytvořili bohoslužbu. Aby ze všeho, i z toho nejjednoduššího a nejvšednějšího co činí vytvořili přirozenou modlitbu, stoupající jako chvála ke Stvořiteli. Aby každým svým pohybem, každým svým nadechnutím a celým svým bytím uctívali Pána. Aby se prostě opravdu staly takovými, jako andělé v nebi. Aby dnem i nocí chválili Boha celým svým bytím a všemi svými radostí naplněnými činy. Neboť ve skutečnosti modlitba nemá být jen nějakým úkonem, pro který si během dne vyhradíme čas. Ve skutečnosti je modlitba životem a bytím samotným!

A klíčem k takovémuto druhu modlitby je radost! Pro materialistu je samotná radost nejvyšším ideálem. Hledá v ní pouze své vlastní uspokojení. Je to tedy něco samoúčelné a v konečném důsledku egoistické.

Pro duchovně založeného člověka se však radost nemá stát cílem, ale prostředkem. Prostředkem, nebo impulsem k symfonii chvály, oslavující Stvořitele. Má se mu stát podnětem k velebení, vzývání a uctívání Nejvyššího.

Z tohoto důvodu zůstávají materialisté, i ostatní nevědomí lidé ve všech svých radostech nesmírně chudí, zatímco radost, vědomě přetvořena v modlitbu chvály a díků Nejvyššímu může učinit člověka v jistém smyslu rovného andělům v nebi. Andělům na nebesích, které právě pro jejich život v ustavičné modlitbě směrované k Pánu všech světů zaplavuje v nezbytném zpětném proudění blažené štěstí vědomí blízkosti Božího majestátu. Svým posvěceným bytím, přetvořeným v modlitbu jsou požehnáním pro celé stvoření a proto se nad nimi neustále vznáší požehnání jejich Pána a Boha. A tuto vznešenou metu mohou a mají dosáhnout i lidé na zemi, aby konečně i na ní bylo tak, jako v nebi.

A ještě jedna důležitá věc na závěr pro všechny ty, kteří se pokusí přetvořit vlastní bytí v trvalou modlitbu. Tak, jak není správně a nevedlo by k ničemu dobrému vynucovat si čistotu svého vnitřního života rozumovým úsilím, stejne tak by nebylo dobré usilovat o trvalou modlitbu čistě rozumovou sebekontrolou. Není tedy na to třeba vůbec ustavičně vědomě myslet při každé naší činnosti a při pociťování každé radosti. To by bylo čistě rozumové a tedy spoutávající.

Opravdu postačí jedno vážné a silné vnitřní rozhodnutí! Rozhodnutí ducha, jehož prostřednictvím se od této chvíle změní každý náš radostný čin v modlitbu chvály a uctívání Nejvyššího. Tímto způsobem se pak bude náš duch modlit i bez toho, že bychom si toho museli být neustále vědomi.

Celkem tedy postačí, když si pouze z času na čas, pokud k tomu pocítíme vnitřní popud řekneme: Ať každá radost, kterou dnes prožiju, každý radostný čin, který dnes vykonám, ať se každé mé dnešní nadechnutí a každý můj pohyb stanou živou modlitbou díků a chvály Nejvyššímu. Modlitbou velebení, uctívání a vzývání Pána, který mi toto všechno dovoluje prožívat prostřednictvím daru vědomého bytí v jeho nádherném stvoření.

A pak se nám bude stále častěji stávat, že si čistě spontánně, nechtěně a sami od sebe uvědomíme, že se modlíme. Že se modlíme, ovšem jinak, než doposud! Uvědomíme si totiž, že se modlíme samotnou činností, kterou provádíme.

A pak přijdou chvíle, náhlé a neočekávané, kdy pocítíme blažené štěstí. Kdy nás zdánlivě bezdůvodně zaplaví radost a hluboký mír. A právě tato radost, tyto chvilky neočekávaného, ​​tichého štěstí jsou pozemským odleskem té radosti a toho štěstí, které pociťují andělé v nebi, nad jejichž hlavami se vznáší požehnání velkého Boha. A toto požehnání dobrotivého a všemohoucího Boha se může vznášet i nad námi! I nad celým lidstvem! I na celou Zemí! Ať je požehnán ten čas!

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š