Etiketa správného stolování jsou rozumové pravidla, jak se slušně chovat při jídle. Pokud se však člověk začne řídit těmito pravidly a nemá v sobě nic vyššího, co by mu umožnilo nadhled nad materií a čistě rozumovým uvažováním, může sklouznout až k omezenosti a směšnosti.
Důkazem takovéto ubohosti byl krátký rozhovor v českém rozhlase s odborníkem na etiketu stolování. Když rozhovor dospěl k tomu, že v horkých letních dnech je pro naše zdraví nejprospěšnější konzumace zeleninových salátů, redaktorka se dotyčného odborníka zeptala, jak správně jíst zeleninový salát.
A odborník řekl přibližně toto: "Salát máme v souladu s etiketou stolování jíst vidličkou. Ingredience v salátu by proto měly být nakrájené na malé kousky. Pokud se však stane, že některé kousky jsou větší a nemůžeme si s nimi poradit vidličkou, lze použít také nůž. Ale to už není z hlediska etikety stolování správně. Kdo proto chce zachovat bonton, ať raději nechá kousky salátu, se kterými si nemůže poradit vidličkou nedojedené."
Tato nesmírně užitečná rada, která odezněla v českém rozhlase během horkých letních dnů má enormním způsobem pobouřila, protože je dokonalou ukázkou úzce omezeného fixování vědomí na jediný, rozumový úhel pohledu, se ztrátou schopnosti vidět věci v širším kontextu. A ten širší kontext spočívá v uvědomění si, že na naší planetě trpí hladem 850 milionů lidí, a z toho přes 100 milionů z nich trpí hladem extrémním. Z tohoto hlediska se dobrá rada odborníka na etiketu, doporučující nechat na talíři nedojedené zbytky salátu, pokud je nemůžeme sníst slušně, jeví jako neuvěřitelná absurdnost, necitlivost a bizarnost. Já osobně bych tomuto erudovanému odborníkovi na etiketu dopřál žít na místech, kde je hlad a kde by určitě po několika dnech snědl všechno, co je na talíři. A možná také talíř samotný.
Podobně ulítlých lidi, rozumem až směšné omezených ve vztahu k etiketě, nebo hygieně, bez patřičného zohlednění širších souvislostí je samozřejmě více. Vzpomínám si třeba na jednu příhodu, spojenou s úzkostlivou čistotností, o které mi vyprávěla moje známá.
Cestovala vlakem a oproti ní seděl mladý muž. Mladík si vytáhl z tašky igelitový sáček a v něm měl koláč. Opatrně vysunul kousek koláče ze sáčka a začal jíst. Jak ho jedl, posouval sáček postupně směrem dolů a úzkostlivě dbal, aby se prsty nedotkl koláče. Když ho už téměř dojedl a v sáčku zůstal už jenom kousek, který by musel vybrat prsty, odhodil koláč se sáčkem do koše. Ne však proto, že by mu nechutnal, ale proto, že se už nedal sníst absolutně sterilně a hygienicky.
Také v tomto případě by bylo asi užitečné odsunout dotyčného do oblastí hladu, kde by s chutí snědl koláč, i kdyby mu spadl na zem.
Proč ale mluvíme o těchto dvou příkladech? V první řadě proto, že jde o do nebe volající neúctu k práci všech, kteří se zasloužili o to, abychom si zeleninový salát, nebo koláč mohli vůbec koupit.
A zadruhé proto, že oba příklady jsou dokonalou ukázkou omezenosti rozumu, nad kterým není už nic víc, co by ho přesahovalo. Nic víc, co by ho produchovnilo a polidštilo. Co by člověku dalo potřebný nadhled, a s ním schopnost poznat hloupost svého počínání.
Je ale doslova tragické, že oba příklady, které byly uvedeny, nejsou ničím výjimečným. Jsou totiž žel pravidlem! Jsou stylem života, ve kterém lidé dneška žijí systémově! Právě proto jsme svědky mnoha absurdit třeba ve zdravotnictví, ve školství, v politice, při vyřizování na úřadech a v mnoha jiných oblastech života. Všude tam je jasně patrná úzkoprsost rozumu, která nám v podobě nejrůznějších nesmyslů znepříjemňuje život.
O celé věci by v podstatě nebylo třeba vůbec mluvit, kdyby šlo jen o zmíněnou etiketu stolování, nebo o chorobnou čistotnost. Je však doslova tragické, pokud se úplně stejná míra omezené rozumové hlouposti projevuje ve vrcholové politice, v ozbrojených silách, v policejních složkách, v řízení států, v pohledu na život a jeho hodnoty, ve vztahu k přírodě a v mnoha jiných věcech.
Ano, všude tam je jasně patrná rozumově racionální nedostatečnost. Všude tam je jasně patrná úzkoprsost rozumu, který nic nepřesahuje a nic nepolidšťuje. A proto je všude kolem nás tolik úzkoprsosti, omezenosti, směšnosti, malosti, ubohosti a tragikomiky. Ale také tolik bezohlednosti, chamtivosti, lži, nečestnosti, nenávisti a podobně. Omezeností rozumu je svět deformován právě do takovéto podoby.
A lidé si na to postupně zvykají, takže jim nakonec to, co je evidentně ubohé, časem ani takové ubohé nepřipadá. To, co je nízké, jim časem nepřipadá jako nízké. To, co je omezené, jim nepřipadá jako omezené, to, co je zkažené a zvrhlé, jim nepřipadá jako zkažené a zvrhlé, a tak dále, a tak dále.
To však není život, ale živoření! Živoření v malosti, úzkoprsosti, omezenosti, tragédii a směšnosti zúženého, rozumového vnímání reality asi takovým způsobem, jak ji vnímá kůň s klapkami na očích.
Skuteční lidé však odmítají postoj většiny, kráčející s klapkami na očích! Skuteční lidé vnímají, tuší a cítí tragiku takovéto omezenosti! Skuteční lidé jsou schopni povznést se trochu výš a podívat se na vše z nadhledu. Skuteční lidé nedovolí, aby byla živost jejich citu a ducha spoutaná úzkoprsostí rozumu!
Právě tito skuteční lidé jsou světlem světa a solí země! Jedině jich lze nazvat lidmi, i když mnozí stojí na těchto pozicích ne vědomě, ale podvědomě. Oni jsou baštou lidskosti, zvedající vysoko nahoru zástavu živého citu a živého ducha, nespoutaného a nezotročeného úzkoprsostí rozumu! Jejich rozum jim slouží a nezotročuje je! Jejich rozum je produchovnělý a proto má skutečně lidský rozměr!
Lidstvo dneška je rozštěpené na dva proudy. Na proud ducha, citu a svobody, kráčející k výšinám pravého lidství, jehož rozum stojí ve službách ducha. A na proud, svým vlastním rozumem omezených a spoutaných otroků, kráčejících v úzkoprsé malosti k vlastnímu sebezničení.
Jsou to dvě cesty, z nichž jedna vede ke světlu a druhá to temnoty. Jsou to dvě misky vah osudu naší planety a naší civilizace, přičemž rozhodně to, co převáží. Právě dnes se o tom rozhoduje! Rozhoduješ o tom také ty, člověče tím, že se buď necháš spoutat vlastním rozumem, který tě bude stále více osobnostně omezovat, aniž by sis to vůbec uvědomoval, nebo se naopak staneš osobností, svobodnou v duchu a v citu, aby ses prostřednictvím nich povznesl do výšin. Aby si tak získal nadhled nad rozumem, dokázal ho produchovnit a tímto způsobem ovládnout.
Náš svět si žel zvolil cestu rozumu. O její správnosti ho utvrzují stovky technických výdobytků. Nevnímá však, jak je technikou postupně zotročován a ovládán Tím je však ovládán rozumem, který techniku vytvořil. Rozumem, se všemi, stále očividněji se projevujícími negativy, jako je nečestnost, vypočítavost, podlost, egoismus, pýcha, konzum, chamtivost, kariérismus a chladný, bezohledný kalkul. Toto všechno jsou však milníky cesty ke zkáze. Cesty ke zničení a vydrancování země, a tím zároveň ke zničení celé civilizace, a možná také celé planety.
Ale naštěstí ještě existují takoví, co se nestali slepými otroky rozumu, jeho lákadel a výdobytků. Je jich málo, ale je štěstím našeho světa, že vůbec jsou. Kdyby jejich počet narostl, mohlo by to zvrátit současné směřování do záhuby. Pokud ale nenaroste, může to alespoň omezit míru zhroucení naší civilizace, ke kterému tlačí svět otroci omezenosti rozumu.
A ty, člověče, stojíš uprostřed toho dění, a ve své svobodné vůli rozhoduješ o tom, zda se v svobodě svého ducha a citu, a v jejich postavení na piedestal své osobnosti, staneš strůjcem vzestupu civilizace, nebo zda se v úzkoprsé a ubohé omezenosti vlastním rozumem staneš naopak strůjcem jejího pádu a zničení.
PS. Pokud někdo neví, co znamená být člověkem citu, znamená to být člověkem citlivým. Být citlivým vůči svému partnerovi, nebo partnerce. Být citlivým vůči svým dětem. Být citlivým vůči svým spolupracovníkům, nebo zaměstnancům. Být citlivým, vůči svým pacientům, vůči svým přátelům, vůči přírodě i vůči zvířatům. Být citlivým vůči nespravedlnosti a vůči nečestnosti. Být citlivým vůči bezohlednosti a vůči podlosti. Být citlivým vůči farizejství, vůči lži i vůči manipulaci. To znamená být člověkem citu! To znamená být člověkem živého ducha!
http://kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š
2024 ©