Existují výzkumy které dokazují, že mezi zvyšováním příjmů a růstem prožívání štěstí nevládne přímá úměra. Že prostě jedno automaticky nevyplývá z druhého. Vůbec to tedy nefunguje tak, že čím budeme bohatší, tím budeme šťastnější. Je statisticky dokázáno, že takové něco je pouze mýtus. Mýtus, velmi intenzivně podporovaný současnou konzumní společností.
Pravdivost tohoto faktu potvrzují i zkušenosti různých cestovatelů, kteří navštívili Afriku nebo latinskou Ameriku, čili země velmi chudé. Chudoba, v jaké tam lidé žijí je pro nás nepředstavitelná, avšak paradoxně, právě tam je možné potkat lidi s neobyčejnou radostí ze života. Lidí srdečních, přátelských a veselých.
Nebo třeba v takovém socialismu nebylo tolik věcí a takový dostatek, ba až přebytek všeho, jako je tomu dnes, ale žilo se v mnohem větší pohodě. Neexistovala nezaměstnanost. Každý musel pracovat a v práci nevládl stres, ale pohodovější tempo. A proto byla i celková atmosféra úplně jiná. Vztahy byly mnohem srdečnější.
Je to možná zvláštní, ale na základě zmíněných příkladů z Afriky a latinské Ameriky, nebo z našeho socialismu by se mohlo zdát, že pokud má člověk méně je jakoby více člověkem, zatímco pokud začne mít materiálně víc, to hřejivě lidské se z něj postupně vytrácí.
Ale vraťme se zpět k socialismu. Všem nám bude jasné, že v systému, ve kterém se pracuje v pohodě nemohou být lidé tak bohatí, jako v systému, ve kterém vládne neustálý tlak na zvyšování pracovních výkonů. A tak se nakonec stalo, že tu dnes máme kapitalismus. Systém, podle představ mnohých nejdokonalejší.
V současnosti neexistuje nedostatkové zboží, jako za socialismu. Kdo má peníze, může mít absolutně všechno. Nic však není zcela ideální a za dnešní dostatek musíme něčím platit. Musíme za něj platit stresem a nadměrným pracovním zatížením. Musíme za něj platit strachem ze ztráty zaměstnání, nebo strachem z neschopnosti splácet hypotéku.
Kapitalismus je oproti socialismu, kdy měli všichni přibližně stejně, systémem takzvaných "chytrých". Tito se mohou stát milionáři a miliardáři, za což ale musíme opět zaplatit my všichni rozšiřující se chamtivostí, bezohledností a nečestností, které se v kapitalistické honbě za penězi množí všude kolem nás. Je pak jen samozřejmé, že to negativně poznamenává mezilidské vztahy. Ty začínají postrádat teplo a srdečnost, protože vše je v podstatě jen o penězích. O tom, mít peněz co nejvíce. Proto také mezilidské vztahy oproti minulosti hodnotově výrazně devalvovaly a nadále devalvují.
Na jedné straně je tedy pohoda a méně hmotných prostředků, jako třeba v socialismu. Na druhé straně je kapitalismus, spojený s dostatkem všeho a konzumní způsob života, ovšem za cenu ztráty pohody a propadu kvality mezilidských vztahů.
Ale abychom si dobře rozuměli, záměrem tohoto textu není propagovat opětovný návrat socialismu. Jeho záměrem je pouze poukázat na určitá fakta a určité zákonitosti. A především na to, že ve skutečnosti člověk vůbec nepotřebuje až tak mnoho, aby byl šťastný a žil svůj život v pohodě. Že nám je v současnosti vnucena filozofie konzumního způsobu života a ze všech stran se nás snaží přesvědčit, že čím více toho budeme mít, tím budeme šťastnější a tím se budeme mít lépe.
Je to však lež! Je to smutná devalvace lidské civilizace na úroveň prasat, které se mezi sebou perou o nejlepší místa při plném žlabu.
"Jeden pohár stačí a dva budou málo!" Tyto zdánlivě nelogické slova ze slavného románu srbského spisovatele Milorada Paviće "Chazarský slovník" dokonale vystihují vztah mezi kvalitou lidského života a množstvím hmotných statků. "Jeden pohár stačí" znamená, že člověk má určité základní materiální potřeby a ke svému plnohodnotnému životu potřebuje, aby byly uspokojeny.
Pokud však začne sahat po tom, co stojí nad hranicí těchto potřeb, tedy v přeneseném slova smyslu po dalším poháru, už mu to bude málo. Už se totiž dostane do kolotoče nadstandardních potřeb, jejichž hranice se stále zvyšují, protože chceme mít stále víc. Po druhém poháru tedy následuje pohár třetí, čtvrtý a stále je to už jen málo.
A to je také příčina, proč v současnosti existuje určitá elitní skupina lidí, usilující o absolutní světovládu. Mají už totiž téměř vše. Už jim chybí pouze nadvláda nad celým světem, což je nezbytným a logickým vyvrcholením egoismu, chamtivosti, konzumu a materialismu, kterému podlehla naše civilizace.
Každý chce mít stále více a proto se dnes všude pracuje téměř do úmoru. Přijetím této filozofie se však stáváme poslušnými systému, který nás zotročuje a jejímž prostřednictvím se možná brzy staneme absolutně podřízenými světové elitě nejbohatších.
Měli bychom si proto uvědomit, že jeden pohár opravdu stačí, zatímco všechny ostatní budou vždy už jen málo. Že pravé štěstí není závislé na množství toho, co máme, ale od uspokojení se s tím, kolik toho opravdu potřebujeme. Kdo je schopen si toto uvědomit, nemusí se uštvat v práci. Nemusí se sám sebou, nebo jinými dát vehnat do bláznivého kolotoče uspokojování svých potřeb, které nebudou mít nikdy konce.
A před každým, kdo se nenechá uštvat prací a nedá se vehnat do kolotoče egoismu, bezohlednosti a chamtivosti, před každým takovýmto jedincem se najednou otevře prostor pro dobrosrdečnost a lidskou sounáležitost. Prostor pro jednoduchost života a pro skutečnou radost z těch nejobyčejnějších věcí. Prostor pro rozvinutí jiného, a sice duchovního rozměru bytí. Prostor na řešení a vyřešení takových závažných otázek, jako je pochopení smyslu života. Prostor pro poznávání zákonů univerza, ve kterém žijeme a kterým podléhá naše bytí zde na zemi a také po odchodu z ní.
Na všechno toto bude mít člověk čas, pokud se dokáže spokojit s "jedním pohárem", to jest s tím, co opravdu a kolik opravdu potřebuje. Nebo naopak podlehne tlaku filozofie konzumního způsobu života a pak už nebude mít času téměř na nic. Pak se už bude stále jen hnát za uspokojováním nikdy nekončících potřeb a své bytí na zemi přežije jako tažný kůň s klapkami na očích, slepý vůči všemu ostatnímu.
Každý z nás má svobodu, ale i zodpovědnost v tom, jak se svým životem naloží. Nikdo samozřejmě nechce tvrdit, že bychom neměli dobře a poctivě pracovat, ale měli bychom si uvědomit, že člověk na zemi není pro práci, ale práce je pro člověka. Měli bychom si uvědomit, že zde nejsme kvůli penězům, ale peníze jsou tu pro nás. Měli bychom si uvědomit, že nemáme sloužit materiálním věcem, ale materiální věci mají sloužit nám.
Vše smíme využívat a vše máme využívat. Ničemu však nesmíme podlehnout! Musíme zůstat nad věcí! Nad věcí, to znamená nad hmotnou, čili hmotnými potřebami a požitky. Nesmí nás zotročit a nemáme kvůli ním otročit. Nad věcí, to jest nad hmotou, čímž se dostáváme do úrovně ducha. Do úrovně vyšších, vznešenějších a ušlechtilejších hodnot ducha, bez otroctví hmoty.
Neboť plodem otroctví hmoty je bezohlednost, nečestnost a podvod kvůli penězům, majetkům, zisku, slávě, nebo moci, zatímco hodnotami ducha, nezotročeného hmotou je spravedlnost, čestnost a dobro. A také jednoduchost a přirozenost! Jednoduchost, skromnost a přirozenost života člověka znalého, kolik toho z materiálního hlediska nezbytně potřebuje ke své existenci na zemi. Člověka, který se nesmyslně a zbytečně nepachtí za nadbytkem! Který nesahá po stále dalších a dalších pohárech, až by nakonec ve své nenasytnosti chtěl ovládat celý svět. Člověka, který v takovémto druhu bláznivého, nesmyslného a tupého pachtění nepromarní celý svůj život.
http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š
2024 ©