V rozlehlém prostoru hrubohmotného vesmíru plulo ohromné mračno plynu. Tisíce, možná statisíce bytostných staralo se o to, aby mračno drželo při sobě a nerozplynulo se opět do okolního volného prostoru, jehož složení se blížilo vakuu. Prozatím kromě tohoto nedělali ale nic jiného, neboť čas ještě nenadešel. Vyčkávali, až akord tvoření zazní i v této části vesmíru. To ale neznamená, že se nudili, práce s mračnem bylo dosti a dosti...
Až pojednou, po blíže neurčeném čase, uslyšeli svými jemnými smysly nádherný souzvuk, jehož nedílnou součástí bylo překrásné spektrum barev. Posíleni silou, která se tím do nich vlila, začali na své úrovni, jež je o stupínek jemnější než hrubá hmota, formovat předobrazy tvořeného, a hmota plynu začala tyto obrazy, ač pomalu a těžkopádně, přesto následovat. Pro začátek měli za úkol stlačit mračno a zhustit tak jeho hmotu. Gravitační síla, která tak postupně vznikala, jim to stále více a více ulehčovala. Když bylo mračno dostatečně husté a gravitace již zesílila natolik, že další stlačování již nevyžadovalo tolik pozornosti, začali formující se plyn uvádět pomalu do rotace kolem středu. Postupně tím ze zdánlivě neuspořádaného mračna vznikl gigantický rotující disk, v jehož centru bylo nakupeno nejvíce plynu a tvořilo se tam tak jakési jádro celého útvaru. Když vývoj došel k určitému stupni, nastal čas postoupit na další vývojový stupeň. V této chvíli přišla veliká, mlhavá bytost, následovaná několika menšími, stejně mlhavými pomocníky. Původní bytostní byli tímto zproštěni svých povinností zde a odebrali se do jiných koutů vesmíru, kde na ně čekala další práce.
Nově příchozí dali se do díla. Vůdce, tedy ten největší z nich, začal dále formovat a stlačovat velikou masu plynu uprostřed a ostatní se porůznu rozmístili na okrajových částech disku v různých vzdálenostech od středu. Zatímco jejich vůdce pokračoval v práci se středovou částí, tito pomocníci začali formovat plyn do dalších, ale mnohem menších sférických útvarů. Jak k sobě všichni postupně stahovali plyn z okolí, původní celistvý disk se roztrhal, až z něj zbyly jen samostatné rotující útvary. Velký uprostřed a menší, obíhající kolem něj.
Postupem práce pak malé útvary začaly nabývat různých podob. Některé se zhustily do té míry, že plyn začal pod vedením bytostí měnit svoji podstatu, vznikaly nové prvky a tvořila se pevná tělesa. Jiné, stlačené podstatně méně, zůstaly plynné, nicméně i u nich byl tlak natolik velký, že prvky je tvořící byly již jiného druhu než původní plynné mračno, ze kterého vše vzniklo. I tato plynná tělesa však měla jádro tvořené pevnějšími částmi hmoty.
Tak se pomalu rodily planety naší sluneční soustavy. Trvalo to dlouho, tak dlouho, že si to nikdo z lidí, v současnosti dlících na Zemi, nedovede ani náznakem představit. Pak přišel čas nového střídání. Mlhavé bytosti se vzdálily za dalšími povinnostmi a jejich místo převzali bytostní, kteří zde působí dodnes. Každé planetě byl dán bytostný ochránce, jenž spolu s jemu podřízenými bytostmi pokračoval v dalším jejím formování. Mezi tím ve středovém útvaru, plynné kouli, mnohem větší než jakákoli její obíhající planeta, zažehla vznešená zářící bytost plamen. Tak se zrodilo Slunce a soustava dostala podobu, která jí více méně zůstala až dodnes.
Slunce, řízené oním velikým bytostným, jenž se podobal zářícímu andělu, vyslalo své první paprsky světla a energie do prostoru. Planety obíhající okolo tuto energii vstřebávaly a využívaly pro svůj další vývoj. Zatím byly ještě žhavé a nehotové, ale pomalu již spěly do svých konečných podob. Po milionech pozemských let se jejich vývoj konečně zpomalil a stal se natolik stabilním, že se na třetí z nich mohlo začít s budováním prostředí vhodného pro vznik hmotných schránek pro život z vyšších sfér.
Jak tyto přípravy postupovaly, přicházelo na tuto planetu stále více a více větších, středních, menších i zcela malinkatých bytostí, které se zapojovaly do velikého díla, jehož mohly být svým činem účastny. Veliká zářící bytost Slunce, pán celé soustavy, zatím rozváděl hmotné záření Slunce i jemnou energii, která k němu proudila z vyšších sfér, ke všem planetám a bytostem na nich působícím, aby tyto z nich mohly pro svou práci čerpat. Vypadalo to, jako by tím celou soustavu halil do svého zářícího pláště a chránil i posiloval ji tím. Jeho pozornost byla upřená z velké části k oné třetí planetě, která již díky činnosti bytostných začala nabývat svého překrásného modrého vzhledu. Planetě, na které měl jednou lidský duch dosáhnout svého bodu obratu. Jak se bytostní postupně zdokonalovali ve schopnostech výstavby živých buněk a vázání vyšších sil na ně, ve velikém světovém oceánu začaly se postupně z mikroskopických prvotních forem živých organismů vyvíjet stále složitější rostlinné a živočišné formy. Ty se postupem milionů let zdokonalovaly, začaly pronikat na souš a osidlovat ji.
Samotná souš z prvotního prakontinentu tokem času a neúnavnou prací dalších bytostných rozpadala se na jednotlivé světadíly a vytvářela rozličná prostředí pro stále širší možnosti rozvíjení organismů. Přišel věk dinosaurů, kteří dosáhli tak velikého rozmachu a velikosti svých hmotných těl, že jejich vývoj musel být ukončen, aby život neustrnul a neohrozil v přezrálosti plazích forem sám sebe. Dění, které přišlo, přežila jen nemnohá tato obrovitá zvířata. Byla to ta, která byla schopná se adaptovat na nové podmínky. Prostor pro svůj růst tak dostala jiná, perspektivnější skupina živočichů, která doposud žila jen ve stínu plazích gigantů. Aktivnější a čilejší způsob života těchto savců byl předpokladem pro to, aby se z jedné jejich vývojové větve mohla vyvinout zvířata zvaná pralidé. Jak jejich vývoj pokračoval, začaly být jejich zvířecí duše poznenáhlu nahrazovány lidskými duchy, kteří ve svém vývoji dorazili až na samou hranici nejhrubší hmoty. Zářící bytostný ze Slunce společně s ostatními bytostnými je v rámci svého přírodního působení podporovali a vytvářeli prostředí, ve kterém se mohli zdravě vyvíjet. Zářící vysílal své životodárné paprsky a jak se lidé vyvíjeli a rozšiřovali prožíváním své znalosti, začal jimi být ctěn a posléze i uctíván jako sluneční bůh.
Zářící, pod jehož ochranným zářením vývoj celé soustavy probíhal, poznával dobře, že není skutečným Bohem - Stvořitelem, nýbrž že sám je jen malým a pokorným služebníkem Nejvyššího, ale on i ostatní lidmi uctívaní bytostní zároveň věděli, že touto fází si vyvíjející se lidští duchové ve svém postupném poznávání stupňů Stvoření musí projít. Lidé zatím vědomě neznali nic vyššího a vznešenějšího než bytosti přírody, věděli o jejich takřka zázračné práci se hmotou, a tak je přirozeně považovali za bohy a uctívali je. Dokud lidé zůstávali vnitřně čistí, bylo to na tomto jejich vývojovém stupni v pořádku. Přes velikou úctu lidí k bytostným jim totiž jejich čisté niterné vnímání nedovolilo uctívat bytostné nesprávně, nebyli prostě schopni je uctívat takovým způsobem a s takovou vnitřní účastí, jak mělo být v pozdějších dobách lidského poznání vyhrazeno pouze Nejvyššímu - Stvořiteli všech světů. Bytostné, kromě myšlenkových forem, dokázali v tento čas také vnímat všichni otevřenější lidé. Vše tak plynulo v přirozeném pořádku, bylo to tedy správné a chtěné. -
2025 ©