Následným krokem v lidském vývoji mělo být jejich dospění k duchovní zralosti a vnitřní pochopení, kdo jsou bytostní, nebo-li přírodní bytosti doopravdy. K tomu ale již, k úleku všech bytostí zachvívajících se v záření Stvořitelově, nedošlo. Veliký a mocný nositel Světla, archanděl, který sem do Pozdějšího Stvoření přišel, aby pomáhal a podporoval, padl, a místo podporující lásky začal lidem předkládat své svody, aby ti slabší, kteří jim podlehnou, mohli být nakonec zničeni. Lidé krom několika výjimek mu až příliš ochotně naslouchali, a přestože je jejich dosud čisté cítění varovalo, sami se rozhodli varování nedbat a nechali se slepě vést za přeludem pozemských požitků do hlubiny.
Poznenáhlu se do jejich srdcí vkradla pýcha, které dobrovolně otevřeli svá nitra, a jejich čisté vnímání tím bylo zatemněno natolik, že varující cit již ani nedokázali slyšet. Začali se stále více obracet ke svému rozumu, a učinili se tak sami a dobrovolně otroky nástroje, jenž jim byl darován jen jako pomocná výstavba pro plodný život ve hmotě. Z původně čistého uctívání přírodních bytostí stávaly se čím dál tím ohavnější kulty, do jejichž forem se nasouvalo také stále více uctívání démonů - takzvaných zlých a svévolných bohů.
Bytostní v čele se zářícím Sluncem pozorovali vývoj lidské společnosti a poznávali, že spolu s člověkem způsobenou disharmonií se celým Pozdějším Stvořením začalo pomalu šířit zlo. To však u těchto věrných služebníků vyvolávalo znepokojení. Konat ale proti tomu přímo nemohli nic, člověku byla dána svobodná vůle, a proto museli čekat, až jej dostihnou zpětné účinky jeho činů, a doufat, že se z nich poučí. Žel, člověk se z nich nepoučil a stavěl se čím dál více vlastní svévolností na stranu temna.
Zářící dále plnil své povinnosti a čekal, co jim všem budoucnost přinese na křídlech zákonů, vetkaných do Stvoření. Zatím smutně pozoroval lidské tvory, jak v nesmyslných prosbách požadují, aby slunce nezapadalo a svítilo jim věčně, a naopak, aby jejich nepřátelům nesvítilo vůbec. Jak sobecké žádosti! Jako by lidé mohli nějak ovlivnit řád, který vládne vesmírným tělesům, jako by mohli zastavit samotný oběh Země kolem Slunce. Jako by se mohli beztrestně postavit proti vůli Nejvyššího... Ale, aby si uvědomili svou malost, sobeckost a nesmyslnost svých přání, to by po nich žádal příliš mnoho. Přitom by stačilo tak málo - aby se v čistém způsobu života jako kdysi dávno opět otevřeli pravdě a pochopili všude vládnoucí spravedlivý řád.
Místo toho viděl, jak mu někteří lidé ve fanatické touze, aby je vyslyšel, začali přinášet krvavé oběti, nejprve zvířecí, potom dokonce i lidské. Jiní se dali na dráhu vlastních pochybných bádání v temných proudech a vzniklý obor nazvali magií. Téměř nikdo z nich ale již nedokázal vnímat, že lidé svým jednáním jen stále více a více ničí své vlastní duše i planetu samotnou na úrovni jemnější hmoty, a že čím dál tím více se jim nedostává z onoho zdroje všeho - živoucího Světla, které jako občerstvující proud proniká celým Stvořením a udržuje ho v pohybu. Tu a tam na Zemi zazářil paprsek zvěstovaného Světla, který sem přinesl některý ze světlých duchů, ale brzy byl zadušen temnotou malosti ostatních, až zbyly z něj nakonec jen slabě doutnající uhlíky, jakýsi pokřivený zbytek původního vědění Pravdy.
Pak ale nastal čas, kdy oslepující paprsek pronikl celým Stvořením a dotkl se Země. To se lidem dostalo nepochopitelné milosti Stvořitelovi, který k nim vyslal svoji Lásku, svého Syna, aby lidem přinesl vědění, které je vyvede z pomalu se svírajících čelistí temnoty, do kterých dobrovolně strčili hlavu. Celé bytostné zatajilo dech nad takovou milostí. Tiše se radovalo. Nyní již lidé konečně prozřou a vrátí se na správnou cestu! Konečně přestanou jednat proti všem zákonům, proti vůli Nejvyššího! Vždyť přece nemohou jinak, když k nim přišel On sám. Musí ho poznat! Musí... Na kratičký okamžik se zdálo, že se v lidech přece jen podaří zažehnout plamen Pravdy. Žel, ale nestalo se tak. Až na několik málo jednotlivců se lidé začali obracet proti svému Spasiteli, a nakonec krutě zahubili jeho pozemské tělo.
Místo aby jásali a děkovali za takovou pomoc, kterou si ani nezasloužili, pronásledovali Jej, aby Jej od sebe odvrhli jako jim nepohodlného! Umučili svého Zachránce a nechali Ho v bolestech zemřít! Celá příroda, všechny bytosti s hrůzou pozorovaly toto dění. Jak jen to mohli lidé udělat!? Copak jsou již zcela slepí? Kolem Země se ještě více jemnohmotně setmělo. Již nebude žádné pomoci ze Světla, lidé si sami vybrali svoji cestu. Teprve až přijde doba soudu, dostane se lidem ještě úplně poslední šance, ale to pak bude buď a nebo. Žádné rozmýšlení, buď pochopí a přijmou zachraňující Pravdu, nebo navěky zahynou. Než ale nadejde tato doba, budou lidé ponecháni pouze sami sobě, aby se máchali v bažině, do které se sami bez rozmyslu vrhli. Jen pro několik zbylých věrných tu a tam zasvitl pomocný paprsek Světla shůry...
Zářící sledoval, jak po Spasitelově zavraždění plní Jeho učedníci své poslání. Ještě jednou zakmital plamínek naděje, ale byl opět rychle zadušen, jak se postupem času změnila vzniklá církev z čistého vroucího společenství, napomáhajícího duchovnímu vývoji bližních, na organizaci mocenskou, a tím se zcela zprotivila svému poslání. Její představitelé, často se jménem Spasitelovým na rtech, páchali ta nejhorší zvěrstva, jakých byl člověk schopen. Z nástroje ke vzestupu stal se nástroj ještě hlubšího pádu. Tak jako se od člověka odvrátilo Světlo samotné, tak se od něj odvraceli i bytostní. Téměř nikdo z lidí je již nevnímal, místo toho si o nich v bajkách vyprávěli ty nejneuvěřitelnější a mnohdy i děsivé historky, a nakonec na ně většina lidí přestala věřit úplně.
Lidé si nyní žili jen po svém, bez ohledu na okolí a dokonce i bez ohledu na své vlastní příslušníky. Vykořisťování přírody a i jiných lidí, zneužívání všeho a všech. Ani ti, které ještě bylo možné nazvat dobrými, nežili zrovna v souladu se zákony Stvoření. Neuvědomovali si to, nevěděli již o nich nic. Jednali sice v souladu se svým svědomím a citem pro spravedlnost, ale obojí měli, aniž by to věděli, více či méně pokroucené výchovou. Na začátku doby Soudu přišel až sem na Zemi Král Králů, vtělená Spravedlnost, a ještě jednou lidem přinesl Vědění. Přišel na svou vlastní prosbu, aby ti nemnozí usilující ke Světlu mohli ještě v posledním okamžiku poznat Pravdu a pevně se jí zachytit. Ovšem dějiny se opakovaly a vyvolený národ, kam se Pán narodil, rozpoutal jeden z nejničivějších válečných konfliktů v celé historii Země. Opět zbyly jen nemnozí, ve kterých Jeho Svaté Slovo zakotvilo a kteří ho uchovali pro pozdější generace.
Pozdější generace... V těchto slovech zachvívá se jistý náznak naděje, ale je tam skutečně? Doba pro vývoj lidského ducha se nachýlila ke konci a nad lidstvem se vznáší soudící meč Světla. Soud, který očistí Zemi od lidského zla a osvobodí vše čisté a věrné zákonům Božím. Naděje tedy kyne všem bytostným silám, že budou osvobozeny od lidské temnoty, ale lidem? Žel, zdá se být téměř jisté, že velké množství lidí bude muset být vymazáno ze Zlaté knihy života a pouze malá část možná dostane poslední šanci vřadit se do zákonů Stvoření v následujícím období vlády Světla na Zemi. Ale pokud i tito jedinci poté opět zakolísají...
Celý hrubohmotný vesmír společně se svým jemnohmotným okolím nazývá se Pozdější Stvoření. Toto Pozdější Stvoření bylo stvořeno především pro to, aby se v něm nevědomé lidské zárodky z nehmotné duchovní říše, jež je součástí Prvotního Stvoření, mohly vyvinout v člověka, získat si v prožití své vlastní já, uvědomit si sebe sama a jako zralé já se vrátit do říše ducha. Toto je hlavní důvod toho, proč bytostné síly toto Pozdější Stvoření na příkaz shůry zformovaly. Jejich odměnou pak byl jejich vlastní vývoj při tomto formování. Ale co udělal člověk? Místo toho, aby se vřadil do tohoto nádherného souznění světlých tónů, začal hrát falešnou notu, způsobil disharmonii a bez sebemenší úcty k těm, díky nimž směl zde ve hmotnostech žít, si z přírody bezohledně bral, co chtěl. Myslel jen na sebe a svůj vlastní prospěch. Ale takováto nespravedlnost nemůže být trpěna navždy, a také ani nebude.
Proto nejbližší doba přinese na křídlech Stvořitelových zákonů, vetkaných do celého Stvoření, velkou očistu. Očistu, která je mezi lidmi známá v různých náboženstvích jako Soud, Ragnarok, Armageddon, atd. Její průběh však bude zcela jiný, než jak si lidé představují. Oni sami se odsoudí svými činy, oni sami se rozdělí na ty, kteří propadnou konečné duchovní smrti a - snad - na ty, kterým se ještě dostane poslední šance...
Doba Soudu je již zde! Proto lidé jednejme čistě, konejme dobro, mysleme na Pravdu, neboť nikdo z nás neví, zda-li právě on bude mít ještě zítra možnost se rozhodnout, nebo zda-li byl dnešek právě tím posledním dnem, kdy trpělivost nad jeho činy přetekla, a on se tak snad zařadil mezi vyvržené! Konejme proto tak, abychom využili každičkou příležitost naplno. Mnozí tak nečinili a již v tuto chvíli je pro ně navždy pozdě! Konejme, neboť naděje tu pro mnohé z nás stále je, nenechme její slábnoucí plamínek udusit v hlubině duchovní lenosti! Konejme, neboť čas téměř vypršel...
2025 ©