V předchozím článku jsme dali prostor zdrcující kritice židokřesťanství z pohledu příznivců Véd, kteří tvrdí, že jde o nízký kult uctívání božství země a hmoty. Společným charakteristickým znakem všech takovýchto chtonických náboženství je přinášení krvavých obětí. Najdeme je v židovství i v křesťanství, v krvavé oběti Krista na kříži. Důkazem orientace na hmotu je také víra v tělesné zmrtvýchvstání Krista, čímž se křesťanství stává náboženským kultem uctívání hmotného těla, které vstalo z mrtvých.
No a víra naivních lidí v takovýto padlý kult sebou nevyhnutelně přináší spoustu negativ, jako například války, to jest hromadné přinášení krvavých rituálních obětí, dále pokrytectví, nemorální užívání si a mnohé další negativa, která byla podrobně rozvedena v předchozím článku.
Řekněme si však nyní, jak to s křesťanstvím opravdu je. A řekněme si to otevřeně a objektivně, bez snahy nějak upřednostňovat ať již křesťanství, nebo názory příznivců Véd na křesťanství.
A vycházejme při tom z védského učení, hovořícího o věčném konfliktu ducha a hmoty. Z tohoto důvodu existují i náboženství dvojího druhu. Náboženství světlé, směřující lidi k výšinám ducha a k jejich osvobození se od hmoty a náboženství chtonické, čili materialistické, směřující naopak k vázanosti na hmotu. Mezi světlé patří Védy a mezi padlé a nízké židokřesťanství.
Zásadní chyba příznivců Véd v tomto jejich hodnocení však spočívá v jejich paušálním nazírání. Vše je totiž ve skutečnosti vždy jen o lidech a o jejich osobním postoji k věčnému boji sil hmoty se silami ducha. Proto existují v zásadě dva základní typy lidí. Jedni jsou více hmotného zaměření, vnímající vše pouze přes hmotu. A to dokonce i Stvořitele a náboženství.
Druzí jsou jsou zase lidmi ducha, podvědomě vnímajícími, že existuje něco vyšší, co hmotu přesahuje.
No a na základě těchto dvou základních typů lidí vznikly v židovství a později i v křesťanství dvě vedle sebe jdoucí linie. Linie světla ducha a linie nevědomosti, spojené s vnitřní orientací na materii.
Linie orientace na hmotu byla poplatná názoru, že pokud člověk jakkoli zhřeší, může to odčinit přinesením oběti.
Linie světla byla naopak o přijetí osobní odpovědnosti za vlastní činy, které musí být dobré pokud chceme, aby se i nám samotným dobře dařilo, protože ve stvoření platí pravěčná spravedlnost.
Linie orientace na hmotu je linií pohodlné víry, která konzervuje chyby a nectnosti důvěrou v účinnost obětí.
Linie světla je linií pozvednutí ducha prostřednictvím snahy o konání dobra a rozvíjení ctností.
V linii světla přišel Mesiáš a přívrženci linie zmaterializovaného náboženství od samého počátku usilovali o jeho život. A nakonec ho také zavraždili.
Jedním ze zvlášť vypouklých příkladů, které usvědčují stoupence Véd z neobjektivní zaujatosti vůči židovstvu jako celku je třeba jejich tvrzení, že uctívali hada, který je typickým symbolem všech chtonických kultů a nosili jej v arše úmluvy.
Jde o tvrzení, které se zdá být až určitou zlomyslností, protože obecně se přece ví, že v arše úmluvy byly uloženy kamenné desky Desatera. Proto se tomu přece zcela logicky mluvilo archa úmluvy, čili archa smlouvy. Archa smlouvy se Stvořitelem. Nacházel se v ní tedy morální a mravní postulát židovství Světla, obsažený v Desateru. Jeho dodržování tvořilo podstatu smlouvy mezi židy a Bohem. V ní se zavazovali k úctě ke Stvořiteli všeho a k úctě vůči otcovství a mateřství. V ní se zavazovali k respektování přikázání nezabiješ, nesesmilníš, nepokradeš, nebudeš křivě svědčit a nebudeš žádostivý majetku bližního svého.
Jde o tedy jednoznačně o světlé a nadčasové morální principy, se schopností duchovně povznést absolutně každého, kdo je bude dodržovat. To vyvrací jakékoliv tvrzení o padlé, chtonické podstatě židovského náboženství jako celku.
Ježíš, jako pokračovatel světlé linie židovství ve svých slovech: "milosrdenství chci a ne oběť", již definitivně zavrhuje institut krvavé oběti. Zároveň byla později zavržena i obřízka, jakož i rozlišování mezi konzumací čistého a nečistého masa, což znamená, že tyto věci byly pouze dočasně spojeny s nižší úrovní zralosti národa. Na základě jeho postupného duchovního kultivování a nárůstu zralosti byly potom zavrženy, jako již přežité.
Později se ale žel i samotné, nově vznikající křesťanství rozštěpilo na dvě linie. Na linii světla ducha a na linii materialisticky a mocensky orientovaného křesťanství, přičemž materií poznamenána linie křesťanství pokřivila smysl Kristova příchodu na svět.
Spasitel totiž ve skutečnosti přišel proto, aby lidem ukázal cestu ke Světlu. Aby jim svým učením ukázal, jak mají v sobě rozhojniti svou nepatrnou, původní jiskru ducha v hořící plamen zralé duchovní osobnosti. Kdo se tedy snažil žít podle jeho slov, kráčel směrem ke Světlu a stával se stále zralejší a zářivější duchovní osobností.
Pokřivení významu Kristova pozemského účinkování scestnou linií křesťanství spočívalo v tom, že začala jako prioritu považovat jeho smrt na kříži. Tato měla být v duchu starozákonního obětování, obětí za hříchy světa.
A tak spása přestala být viděna hlavně v životě podle Kristova slova, jehož žitím se máme zušlechťovat a tím kráčet ke Světlu, ale ve víře v smírnou oběť Krista na kříži.
No a tento pokřivený proud byl ještě navíc korunován vírou v tělesné zmrtvýchvstání Pána. Ten pak, ve své tělesné schránce vystoupil na nebesa. A tak se ještě i dnes křesťané modlí: "věřím ve vzkříšení těla", což ale absolutně odporuje všem přírodním zákonům a tím pádem i Vůli Nejvyššího, který tyto zákony do stvoření vložil.
Kristus vstal z mrtvých! Ne však tělesně, ale v takzvaném oslaveném těle, které bylo jiné, než fyzické. O tom, že bylo jiné svědčí nakonec i příhoda o cestě učedníků do Emauz, kdy učedníci Pána neznali. A neznali ho proto, že vypadal jinak, než před tím. A v tomto těle, ne hmotném, ale jemnohmotném, vystoupil po 40 dnech od svého vzkříšení na nebesa.
Odešel ke svému Otci, ke kterému nemůže přijít nikdo ve fyzickém těle, protože ono je jen z prachu země a na prach se opět obrátí.
A tak tu tedy máme linii křesťanství Světla a vzestupu ducha, postavenou na každodenním naplňování Ježíšova učení. Na druhé straně máme zase křesťanství, poznamenáno materií ve formě uctívání tělesně zmrtvýchvstalého Krista, ve formě víry ve vlastní tělesné zmrtvýchvstání a ve formě uctívání smírné oběti na kříži, vykonané za hříchy světa.
To první, pravé křesťanství je úsilím o rozdmýchání světlé jiskry v nás, prostřednictvím zbavování se nectností a zdokonalování se ve ctnostech. Prostřednictvím snahy osvobodit se od všeho, co by nás chtělo natrvalo připoutat ke hmotě. Je to křesťanství Františka z Asissi, Jana Husa a mnoha jiných, jim podobných, kteří žili skromně, snažili se osvobodit od hmotných vazeb a usilovali ke svobodě ducha.
To druhé je křesťanství, silně poznamenané materií. Křesťanství víry v krvavou smírnou oběť Krista na kříži, křesťanství uctívání materiálního zmrtvýchvstání Spasitele, křesťanství boje o světskou moc a peníze, křesťanství vatikánského přepychu a upalování kacířů, křesťanství prodávání odpustků a hromadění majetků, křesťanství vnějšího lesku a šplhání po církevní hierarchii.
Z tohoto důvodu máme také dvě podoby přijímání těla a krve Spasitele. Správnou a nesprávnou!
Nesprávná je vnímání tohoto úkonu jako připomínání nutné krvavé smírné oběti Spasitele, vykonané pro vykoupení hříšného světa.
Správná spočívá v poznání, že Kristus byl Božím Slovem v těle a krvi na zemi. Přijímání těla a krve Spasitele je tedy ve skutečnosti symbolikou přijímání Slova Božího, které přinesl Kristus pro spásu lidstva.
Jakékoliv paušální a komplexní odsuzování židovství a křesťanství jako celku je tedy nesprávné. S jeho zmaterializované linií je možné opravdu spojovat mnohá negativa, která jsme z hlediska příznivců Véd popisovali v předchozím článku.
Avšak jeho světlá linie je naopak cestou k pozvednutí ducha rozvíjením toho nejušlechtilejšího, co v nás lidech existuje. Je linií nejnádhernějších požehnaní, jakých tento svět není ani hoden.
http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š
2024 ©