Ze života Keltů 1. část

Hučící a pěnící moře omývá kamenité pobřeží. Stříká do výše a zalévá hladké kameny svými tisíci krůpějí, které zůstávají zachyceny v mechu, porůstajícím kamení. V paprscích poledního slunce se tento mech nádherně smaragdově třpytí.

Čas od času sem přiletí ptáci a snesou se dolů, kde mohou nalézt místo pro svůj odpočinek, a horlivě zobají z mechového polštáře. Jsou to krásní šedobílí ptáci, s široce rozložitými křídly, světlýma očima a malinko zahnutými zobáky. Sdružují se více a více, tlačí se k sobě, hledajíce oporu a také pocit sounáležitosti hejna.

Náhle někteří zpozorní, neboť je slyšet jakýsi nový zvuk. Nepřichází od moře, nýbrž zřetelně se ozývá od kamenů na pevnině. Varovný křik - a všichni ptáci se vznesou do vzduchu jako veliké živoucí šedobílé mračno dříve, než se člověk, jenž tento prudký odlet vyvolal, objeví v dohledu.

Člověk kráčí podél útesů. Je to velký, statný muž velmi světlé barvy pleti a vlnitých nazrzlých vlasů, jež se ve slunečním svitu třpytí jako zlato. V silné bílé paži nese kelt - lovecký oštěp, jenž mu zdá se slouží zároveň i jako opora v chůzi.

Jeho oděv je vznešený. Dlouhé nohavice, nahoře široké a dole zúžené, halí postavu od pasu dolů, zatímco horní část je zakryta úzkou halenou, jejíž shora velmi široké rukávy jsou na zápěstích pevně sešněrovány. Na přírodně zbarvené látce jsou namalovány pestré obrazce: veliké žluté slunce, několik rudých kruhů, které se protínají s černými.

Pod bradou muže je halena sepnuta ze zlata umělecky zpracovanou sponou. Lesklý šperk sestává ze dvou společně prolnutých, jako květ se pnoucích spirál, v jejichž středu skví se drahokam stejně tak pronikavě modrý jako oči muže.

Muž stojí nyní na kamenech, které právě opustili šedobílí ptáci, a blaženě přijímá sluneční teplo pronikající z nich do jeho bosých chodidel.

"Otče všech," šeptá polohlasně s radostným pohledem k obloze, "děkuji Ti, že nám každý den znovu sesíláš Tvé veliké Světlo, aby nás oživovalo a hřálo."

Zastíní si rukou oči a hledí do dáli. Po blankytně modré obloze plují jemné obláčky, z nichž jeden zdá se být světlejší než ty ostatní. Rychle se zvětšuje a zároveň, zdá se, i přibližuje. Muž jde blíže k okraji kamenů, cele napjat v očekávání.

Nyní jako by jej oblak na krátký okamžik obklopil. Pak se však rozplyne, a vedle něj stojí velká světlá bytost s lidskou podobou. Oba se srdečně pozdraví. Je poznat, že se důvěrně znají.

"Seabhaku, Jestřábe," osloví Světlý vyčkávajícího muže. "Učinil jsi správně, že jsi poslechl mé volání a přišel."

"Máš pro mě něco nového, Nuado, Stříbroruký?" ptá se rudovlasý Seabhak dychtivě. "Přešlo již několik úplňků od té doby, co jsem tě směl naposledy vidět. Bál jsem se, že již více nepřijdeš."

"Ještě nepřišel čas pro velké dílo, které máš podle Vůle Otce všech vykonat. Proto také není zatím nutné, abych tě navštěvoval příliš často. Máš Gobbana, který vás učí. Může ti také podat zprávy ode mne, pakliže je něco k vyřízení."

Klidně a vyrovnaně doléhal hlas k Seabhakovu vnitřnímu sluchu a působil na jeho prudkou povahu konejšivým účinkem. Nuado kráčel vznosnými kroky, jež se zdály země sotva dotýkat, dále na pevninu, kde mohutný, úctyhodný dubový les sliboval stín a nerušenost.

Rychlými, o lidské síle svědčícími kroky následoval jej muž, jenž byl náčelníkem jednoho z největších keltských kmenů. Zachoval si srdce i mysl čisté tak, jak mu kdysi byly Otcem všech darovány. Proto směl se ve všem, co činil, těšit pomoci Jeho velkých služebníků. Byli mu důvěrně známí, právě tak dobře jako ti malí, kteří žili v lese, ve vodě a ve vzduchu.

S úsměvem pohlížel nyní Seabhak na několik těchto malých bytostí, které se pilně snažily připravit místo k odpočinku pro svého vůdce, pro Světlého, Stříbrorukého.

Pokyn Nuadův přiměl je stáhnout se zpět do jejich puklin a skrýší a Seabhak se usadil na malém návrší, lidmi nazývaném Vrch skřítků. Pozorně naslouchal poučení Nuada, jenž mu říkal, že Otec všech nebude již trpět lidské oběti.

"Již léta obětujeme pouze zajaté nepřátele," hájil se Jestřáb. "Nám samým příčí se zabíjet na oltáři své druhy z kmene."

"Nechte tedy vaši nechuť dále růst, aby zahrnula i vaše nepřátelé," radil Nuado. "Otec všech nezná zalíbení v zabíjení. Nečiníte správně, chcete-li z jejich smrtelných záškubů nebo velikosti a tvaru jejich srdcí vypátrat Vůli Otce všech. Je to prohřešek proti Jeho přikázání: Nezpůsobíš žádnému tvoru utrpení. Nevíš snad, jak jinak se můžeš dovídat Jeho Vůli?"

Jeho světlé oči pronikaly jako sluneční paprsky do duše tázaného a probudily tam odpověď:

"V mém nitru leží vědění o přikázáních Otce všech. Když v sobě čistě a radostně naslouchám, pak slyším, co On ode mne žádá. Tak jsi mne učil. Tak činím vždy, když jsem na pochybách."

Muž řekl to zcela prostě a samozřejmě. Stalo se mu prožitím, co mu Stříbroruký již dávno řekl.

"Nezdá se ti to ale přece ještě dostačující, když žádáš ještě další utvrzení skrze dotazy při obětech," káral Světlý tiše.

"Já se neptám obětí, to činí druidové. Říkají, že kvůli jejich kněžské vážnosti tak musí činit, jinak jim lid již nebude věřit."

"Seabhaku, odpověz: kdo je knížetem a náčelníkem ve vaší říši? Ty nebo druidové?"

"Ještě jsem to já," zvolal muž a zabodl oštěp mocně do měkké lesní půdy, až se z velké části zaryl dobrý kus do země. Nedbaje toho, hlasitě potvrzoval: "Ještě jsem to já, a nechtěl bych vidět toho, kdo by mi v tom chtěl bránit."

"Druidové ti budou bránit, člověče," pravil Stříbroruký, a jeho klid okamžitě zapůsobil na náčelníka. "Když je necháš řídit a vládnout, jak oni chtějí, pak je to důkazem, že nasloucháš více jejich slovům než přáním Otce všech. Potom ale odtáhne Otec všech od tebe svou mocnou ruku a druidové stanou se pány nad celou keltskou říší, ne jenom nad tou tvojí."

Seabhak se velmi polekal. Věděl, že co řekl Nuado, byla čistá pravda, přicházející od Otce všech.

"Musím se tedy druidům vzepřít a bránit jim v obětech?" zeptal se váhavě. "Budou se bouřit a ze srdcí obětí vyvěští proti mně hrůzy."

"Ó, ty pošetilý člověče!" vytýkal mu Nuado. "Soudíš se sám napřed vlastními slovy! Když se domníváš, že ze zloby proti tobě budou věštit z obětí to, co ti může uškodit, pak tím přece připouštíš, že celá jejich moudrost je svévolná. Přemýšlej přece, člověče!"

Seabhak sklonil hlavu a přemýšlel. Nuado měl pravdu jako vždy. Bylo mu to jasné a zřetelné. Najednou se osvobozeně rozesmál. Jeho smích zvučel, až lesní ptáci polekaně vzlétli.

Stříbroruký přikývl: "Tak je to správně. Nyní jsi opět nalezl sám sebe. Vyučuj kněží, ty - ne aby vyučovali oni tebe - jsi ve spojení s Otcem všech skrze mne a skrze Gobbana. Řekni jim o tom. Mnozí z nich nejsou špatní. Jak by mohli znát něco lepšího, když jim o tom nikdo neřekne? Vzdělávej druidy, aby žili a svůj úřad spravovali podle přikázání Otce všech. Ve tvých rukou leží blaho kmene, a možná celého velkého národa Keltů. Buď silný v sobě, ve svých činech, a naplní tě mír Otce všech!"

Tu opětně jako by se vznášel oblak mezi duby vzhůru k nebi, a potom ocitl se Seabhak sám. Ze štěrbin a mezer zvídavě vykukovali malí. Vylézali ven a pokračovali ve své každodenní činnosti, již v přítomnosti velkého přerušili.

Ani Seabhak v příjemném chladném stínu mohutných stromů nesetrvával. Svěže vykročil a ubíral se od moře stále dále do vnitrozemí. Jeho myšlenky se zabývaly úkolem, který byl nyní před ním. Kmen a všechny jeho zvyky s ním převzal před několika málo lety po svém otci, který opět byl nástupcem svého otce. Dosud nikdy nebylo třeba na prastarých obyčejích něčeho měnit, a nyní měl právě on něco tak nového žádat po kněžích, kteří drželi se dlouhodobě v odloučení ode všech lidí. Také i od něho samého, náčelníka, kterého uznávali jako hlavu kmene, drželi si odstup. Ano, uvědomoval si, uznávali jej, ale jen pokud se nestaral o jejich činnost.

Nebylo vůbec lehké, co mu Otec všech uložil, ale nebyl by přece mužem a knížetem, kdyby se chtěl ptát po tom, co je lehké nebo těžké. Nadto směl prožít pomoc Otce všech již tolikráte - kdykoliv, když ji potřeboval. Jen vzhůru do díla. Musí se zdařit!

Před pospíchajícím mužem otevřelo se mezitím již hlavní sídlo jeho kmene, v němž stál také jeho vlastní domov. Domy byly vlastně jednoduché kruhové stavby, jimž mořský vítr, který tu někdy vál, nemohl uškodit. Byly zbudovány z kamene a hlíny, a kruhové střechy ve středu se zvedající k nebi, byly pevně spleteny ze slámy a větví. Tvar převzali již dávní předkové podle rad lesních houbových mužíčků.

Ale Seabhak nemířil své kroky k domovu...