Ze života Keltů 2. část

Odbočil vpravo na úzkou vyšlapanou pěšinu, která se vinula mezi křovím a travinou, až se dostal na okrouhlou rovinu. Zde tyčily se v určité pravidelnosti do kruhu rozestavěné vysoké kameny, vysoko přesahující výšku člověka. V jejich středu ležela obrovská kamenná deska na dvou hluboko do země zasazených balvanech: obětní oltář!

Vpravo od této svatyně stály chýše druidů. Byly kruhové, stejně jako chýše jiných lidí, avšak jejich střechy měly jiný tvar. Ležely na kamenných zdech téměř ploše a vpředu nesly ze dřeva zhotovené vyvýšení. Střechu zpevňovalo velké množství křížících se nepravidelně otesaných trámů, aby ji žádná bouře nemohla odvát. Na koncích trámů byly připevněny vybělené zvířecí lebky. Většina z nich pocházela od malých divokých koní, kteří žili v horách. Pod nimi viselo sušené jmelí, jehož bílé bobule se ve světlé šedozeleni listí leskly jako perly. Žádný pták je nesezobal, zatímco svítivě červené bobule ostnatých rostlin, jež měly rovněž sloužit jako výzdoba, byly před hladovými zobáky v bezpečí vždy jen několik málo dní, a jejich tmavě zelené listí zůstávalo poté bez své okrasy.

Když se Seabhak přiblížil k prostřední a zároveň největší chýši, vyšel ven starý muž. Jeho dlouhé, sněhobílé a stále ještě kadeřavé vlasy vlnily se přes jeho ramena, a bílý vous dosahoval až téměř k opasku. Jeho oděv, střihem podobný Seabhakovu, byl modré barvy. Široký bílý plášť pokrýval jeho ramena.

"Vítej, náčelníku," oslovil příchozího. "Přišla nemoc či hrozí kmeni něco zlého, že sám Jestřáb vyhledává kněze?"

Slova nezněla příliš povzbudivě. Starý Padraik býval dříve Seabhakovým učitelem a stále zapomínal, že chlapec již dávno dospěl v moudrého muže.

"Nic takového mě ke knězi nepřivádí," zněla odpověď ovládnuvšího se náčelníka. "Nuado se mi zjevil a přinesl příkaz od Otce všech, který vám mám předat."

Stařec ho mrzutě přerušil:

"Proč nepřijde Nuado k nám, kteří jsme služebníky Otce všech? Nevypadá dobře, když se necháme poučovat od mladíka."

"A přece musí tě tento, který již není žádným mladíkem, nyní napomenout, otče Padraiku," káral ho Jestřáb vážně. "Nepřísluší ti napadat cokoli, co přichází z moudré rady Otce všech. Nuado přišel ke mně jako k vládci našeho kmene, nezapomeň."

Nebyl to ale dobrý začátek, to Seabhak cítil dobře. Prudce přecházel sem a tam, aby oběma dal čas znovu se uklidnit. Potom se jeho kroky zklidnily a on prosil v nitru o pomoc. Nato se tak přátelsky, jak jen to dokázal, obrátil ke starci, jenž rovněž mezitím znovu nabyl svůj klid.

"Otče Padraiku, my oba jsme služebníky Otce všech. O tom není pochyb. Zde nemá mezi námi být žádný boj v tom, kdo je vyšší či nižší. Pokusme se proto společně naplnit Jeho Vůli a žít podle Jeho příkazů."

Přátelská slova splnila svůj záměr. Stařec pozval náčelníka do stínu své chýše na kamennou lavici a posadil se vedle něj.

Seabhak hovořil o zprávě, jíž se mu před krátkou dobou dostalo. Otec všech nechce již žádné lidské oběti. Oni musí najít jinou cestu, jak učinit zajaté nepřátele neškodnými. Mimoto nebude vůbec tolik zajatců, neboť, a to Padraik musí uznat, vždy před obětními svátky úmyslně vyrazili muži kmene ven, aby zajatce pro oběti přivedli. Když to v budoucnu pomine, bude kolem také větší mír.

Nerad poslouchal Padraik, co mu bylo oznamováno. Velký díl jeho moci spočíval právě v oněch obětech a k tomu nutných výpravách. Druid již dlouho věděl, že muži chodí neradi na lov lidí. Ale doposud je k tomu přinutil a oni cítili jeho převahu. Doposud se mu vždy podrobili. Odpadnou-li nyní lidské oběti, zmenší se - ano, ano - moc druidů!

"A řekl Nuado, co máme v budoucnu obětovat?" ptal se vyzvídavě stařec.

"Smíme přinést k oltáři škodnou zvěř, jestliže si ještě nebudete moci odvyknout ptát se z obětí," odpověděl Seabhak upřímně, aniž by domyslel účinku, jaký jeho slova musela na kněze mít. Tento samozřejmě zlostně vzkypěl.

"Jak mluvíš, Jestřábe," vybuchl rozhořčeně. "Mluvíš, jako bychom to vše činili k našemu vlastnímu potěšení, jako kdyby pro nás bylo radostí, když pozorujeme smrtelné záškuby obětí, čteme v ještě kouřících útrobách a vytrháváme z hrudníku živých obětí srdce."

Seabhaka zamrazilo. Ano, to všechno vždy věděl. Ale ještě nikdy nepřišlo mu to tak ukrutné a nedůstojné člověka jako dnes po rozmluvě se Světlým.

"Když vám to připadá těžké, otče Padraiku," řekl, "tak se s tím může přestat. Otci všech postačí kouř z našich obětních misek."

"A předpovědi, jak k těm se chce náčelník kmene dostat?" tázal se Padraik číhavě a jízlivě.

"Nebudeme je již potřebovat, jakmile se celý národ dozví, že budeme vyučováni bezprostředně služebníky Otce všech," zněla Seabhakova hbitá odpověď. Tak jasné bylo mu nyní toto všechno, na co dosud vůbec nepomyslel.

"Chceš to vše říci lidu?" rozhořčil se stařec. "Chraň se, náčelníku, neboť sáhneš-li na naši moc, prohraješ! Jsme před kmenem mocnější než ty!"

"Proč mi hrozíš, otče Padraiku?" zeptal se Seabhak klidně. "Chceš mne donutit říci lidu, ke komu příkazy Otce všech přicházejí? Nech lidi přece ve víře, že vy je bezprostředně přijímáte."

Dříve než se druid zmohl něco odpovědět, náčelník pokračoval:

"Víš, co se mi právě ujasňuje? Jestliže vy nejprve necháte v tichosti padnout falešnou víru a nebudete více obětovat a ptát se z obětí, potom budete moci také vy přijít do spojení se služebníky Otce všech. Potom budete se skutečně dovídat Jeho příkazy a zvěstovat předpovědi."

Stařec zamyšleně hleděl na toho, jenž tu tak důvěryplně hovořil. Vskutku, Jestřáb vzal svůj let zvysoka. Nemělo žádný význam být s ním nesvorný.

"Když myslíš, Seabhaku," svolil Padraik, "můžeme to tedy zkusit. Při příštím úplňku má být opět slavnost. Nenechám pochytat oběti, a dám vyhlásit, že bude zaveden nový způsob slavnosti. Mezitím budu přemýšlet o tom, co řeknu mým druidům. Bylo by dobře, kdybych už do té doby měl od Otce všech nějaké sdělení," uzavřel toužebně druid. Nesmírně si chtěl udržet v rukou moc a tím svoji vážnost.

Z ostatních chýší přicházeli sem nyní jemu podřízení druidové s mladými žáky. Shromáždili se kolem něj, a otec Padraik jim tlumočil, k jakému rozhodnutí se právě teď odhodlal. Myšlenka, že mají v budoucnu oběti odpadnout, se těm mladším neobyčejně zalíbila. Obzvláště žáci se jich hrozili, a jeden z nich, živější mladík z jižního kraje, jménem Mervin, nyní zvolal nadšeně:

"Jak se Otec všech bude radovat, když k Němu nebude již stoupat žádný hrozný pach krve! Možná se Jeho služebníci naší slavnosti zúčastní!" dodal zasněně.

Seabhak se rozloučil a nadšeně se vracel domů. Jeho srdce bylo naplněno díkem. Nade všechno očekávání cítil, že se začátek nelehkého úkolu zdařil. Věděl dobře, že dobrota Otce všech mu pomohla. Nedošel ještě daleko, když se k němu přidružil jiný Světlý. Nevyhlížel tak vznešeně jako Nuado, zdál se hutnější a také menší. Ale i on měl vznosný krok a téměř průhledně jasnou postavu.

Byl to Gobban, služebník Otce všech, jenž učil lidi stavebnímu řemeslu, radil jim, jak ukovat zbraně a zpracovávat kovy k ozdobě. Veliký zástup malých byl mu za služebníky. Všichni neúnavně opatřovali z hor vše, co chtěl Gobban od nich nechat zpracovat.

"Vyslechl jsem tvou snahu o porozumění otce Padraika, Seabhaku," pravil radostně. "Kde jsi nechal svou netrpělivost a vznětlivou povahu?"

"Otec všech nasadil jim uzdu, tak musely zůstat krotké," smál se tomu náčelník a vzhlédl ke Gobbanovi. Také on objevil se jenom tehdy, když měl o něčem zvláštním pohovořit.

"Slyš, Jestřábe, bylo by dobré, abys dal druidům ke slavnosti nové kouřové misky. Ty staré jsou znesvěceny krví obětí. Jsou stěží dost dobré pro Luga, zlého. Přišel jsem ti nabídnout, aby tři tví nejšikovnější muži přišli za mnou do staré lesní kovárny. Já sám chci jim ukázat výrobu. Ale přikaž jim mlčení! Nedělá dobře o milostech Otce všech přespříliš řečnit."

Seabhak mu s radostí poděkoval a přislíbil, že muže pečlivě vybere. Poté se rozdělili, neboť již došli k osadě kmene.

Chýše náčelníka, umístěná ve středu, byla o něco větší a hezčí než ostatní obydlí. Žil zde se svou matkou, která se mu s několika otrokyněmi starala o domov a hospodářství. Muirne, tak se žena předchozího náčelníka jmenovala, byla velmi stará. Byla malá a vrásčitá, ale její oči se smály jako oči nejmladšího děvčete a její kostnaté ruce stále ještě denně pilně pracovaly. A tak se stalo, že Seabhak ještě nikdy nepocítil chuť se oženit, neboť byl takto dobře zaopatřen.

Také stařenka se dosud jen málo zaobírala myšlenkami o tom, že by jejímu synu scházela žena. Byl přece ještě dost mladý na to, aby se mohl kdykoliv oženit.

Bylo zvykem nedělat s tím mnoho okolků. Když se muži zalíbilo děvče, prostě se zeptal jejího otce, za co mu ji prodá. Když se oba shodli, muselo děvče s ženichem odejít. Žehnáni nebyli, nikdo se o ty dva více nestaral. Bylo úplně jejich věcí, jak spolu vycházeli. Žena měla pečovat o blaho manžela a udržovat domácnost, starat se o děti, když tyto doplnily rodinu, a musela vedle toho pečovat ještě o dobytek, aby děti měly potravu. Byl-li muž majetný, koupil jí ze dřívějších zajatců otrokyni, nebo vytáhl a polapil na hranicích zajatce sám. Chyběly-li služebnice, byly loupeny nebo vykupovány také dívky ze sousedních kmenů. Muž pak obstarával potravu. Chodil na lov a na ryby, sbíral ovoce nebo přinášel semena divokého prosa a pohanky.

Chyběla-li muži nezbytná vytrvalost pro obstarávání potravy pro rodinu, mohla si žena postěžovat u kněžích, kteří potom museli muže upomínat ke splnění jeho povinností.

Meškala-li žena ve svých povinnostech, nebo nečinila-li to ke spokojenosti muže, měl tento právo tak dlouho ji napomínat, dokud se nenaučila svou práci vykonávat správně.

Jestli v sobě našli zalíbení, na tom nikterak nezáleželo. To si musel muž rozmyslet dříve, než ženu přenesl přes svůj práh. Od tohoto okamžiku museli zůstat pospolu, dokud je smrt nerozdělila. Rozchody nebyly, na to nikdo ani nepomyslel. -