Nyní se přiblížil čas úplňku a měla být slavena slavnost. Ženy a dívky jí musely zůstat vzdáleny. Jenom muži směli se společně modlit k Otci všech.
"Napříště tam budeme moci přijít i my," předpovídala Meinin s úsměvem, a Seabhak si to také myslel.
Ze všech sídlišť kmene proudili muži společně do širokého, kameny ohraničeného kruhu. Byli nedočkaví, jaký bude průběh slavnosti, neboť když tu nebyli žádní zajatci, jaká bude asi přinesena oběť?
Seabhak šel podle svého obyčeje na místo vyvýšené nakupenými kameny na nejzazším okraji, odkud mohl celé shromáždění přehlédnout. Chtěl se právě usadit na křesle nahrubo sestaveném z kamenů, pokrytém hustou bílou vlčí kožešinou, když k němu přistoupil Nuado.
"Slyš, Jestřábe," oslovil ho hlasem, který nebyl lidským uším slyšitelný, a přece v Seabhakovi zněl hlasitě a zřetelně, "při této slavnosti budeš mi muset propůjčit své rty, neboť Otec všech chce, aby slavnosti a uctívání probíhaly jinak, než bylo dosud zvykem. Otec Padraik se sice namáhá porozumět nám, ale pouze ze ctižádosti. Nemůže unést, že někdo jiný může slyšet příkazy od Otce všech. Myslí si, že si tuto milost může vynutit.
Odevzdej svého ducha v modlitbě a nech všechno své myšlení a chtění ustoupit. Jen tak budu skrze tebe moci působit. Požehnání Otce všech bude s tebou, když sebe samého utišíš."
Seabhak zaujal své místo a Nuado mu zůstal po boku. Příliv hřejivé Síly proudil od něho k člověku, jenž věren přijatému pokynu pohroužil se do niterné modlitby. Seabhak nevěděl sice, jak to učinit, aby sebe utišil, ale nevědomky počínal si správně. Děkoval Otci všech za velikou milost, jíž se mu dostalo, velebil Pána všech světů - a přitom zapomněl na sebe.
Údery do kovových kotoučů oznamovaly začátek slavnosti. Kotouče měly různé velikosti a byly zhotoveny z různých kovů, takže každý zvučel jinak. Úkolem žáků kněžích bylo nechat je rozezvučet tak, aby společně dobře zněly. Délka trvání jakož i intenzita úderu přispívaly k tomu, aby se zabránilo jednotvárnosti.
Oděni v dlouhých bílých rouchách, pomalu vcházeli sem mladíci, tlukoucí do kovových kotoučů, a zaujali uvnitř kruhu zbožných mužů, stojících těsně při sobě, takové postavení, že obklopili prostor kolem obětního kamene.
Za nimi kráčeli druidové, ve svém středu s Padraikem, který byl jejich nejvyšším představeným. Přistoupili k obětnímu kameni. To bylo znamením, aby všechno utichlo. Ve stejném okamžiku zvedli paže. Široké rukávy jejich modrých rouch byly na zápěstí sešněrovány, aby se jim neshrnovaly dolů, a proto také nesklouzávaly zpět. Rukávy vzbuzovaly dojem velkých modrých křídel.
Modlitba, zpočátku prožívaná mlčky, náhle přecházela do slov, jež kněží společně pronášeli v dobře odměřeném rytmu. Zněla nepopsatelně slavnostně a nemíjela se nikdy účinkem na uctívající, jejichž duše tím bývaly strženy. Dnes však panovala příliš velká zvědavost. Někteří odbíhali myšlenkami a okrádali modlitbu o její posvěcení.
Modlitba doznívala třikrát se opakujícím "Otče všech, vyslyš nás!" Poté kněží ustoupili a také jejich kruh obklopil obětní kámen, u nějž Padraik zůstal sám. Nyní začal hovořit. Nikdo nepozoroval, jak těžké to pro něj bylo, neboť ačkoliv ve dne v noci o to usiloval a prosil, jeho prosba nebyla vyslyšena a nebyl mu dán nejmenší pokyn. Prázdně tu stál před muži, kteří od něj očekávali všechno, a přece musel zdání své důležitosti nadále udržet. Nebylo to jen věcí cti, nýbrž takřka životní potřebou, za něco před muži platit.
"Slyšte mne, muži našeho kmene," začal slovy, která používal vždy.
Nyní muselo přijít něco nového. Jak to měl ale vyjádřit, když přece vůbec nevěděl, v čem to spočívá? Odvážně pokračoval dále:
"Otec všech k nám lidem promluvil a oznámil své příkazy. Dost dlouho kelští synové obětovávali lidi, aby tak uctili Otce všech, a proto, aby se dověděli Jeho Vůli. Z dětí stali se muži. Otec všech sklání se k nim a obdařuje je tou milostí, že s nimi hovoří skrze světlé posly. Slavnosti budou nyní pořádány jinak."
Padraik umlkl. Nevěděl, co více říci. Tu padl jeho pohled na Seabhaka, který se zvedl ze svého sedadla. Co by ho jindy podnítilo ke hbitému hovoru - myšlenka, že Jestřáb chce mluvit - to jej nyní zcela umlčelo. Věděl, že Otec všech knížete před druidy upřednostnil. Toto vědomí bylo mocnější než jeho vlastní chtění. Ukázal chvějící se rukou a zvolal: "Slyšte jej!"
Potom se vrátil do kruhu druidů a místo u obětního kamene zůstalo prázdné. Všichni muži se obrátili ke knížecímu křeslu, před nímž stál Jestřáb. Lehký vítr povíval jeho kadeřemi tak, že jeho hlava jako by byla orámována narudlým světlem. Nyní začal mluvit, a jeho hlas zněl jim všem nově a neznámě, ačkoliv Seabhaka slyšeli mluvit již častokráte.
"Služebníci Otce všech, zdravím vás! Jste služebníci vládce světů, služebníci na zemi, jako jsou Světlí služebníky v nebesích. Máte se učit od těchto světlých služebníků uctívat Otce všech svým životem v poznání pravdy. Nechejte odplynout vaše lidské vědění, ponořte se do toho, co vám bude zvěstováno.
Vznešený jest Otec všech nade všechno lidské vědění a chápání. Nemá žádné zalíbení v zabitých tvorech, ať je to člověk nebo zvíře. Chcete-li přinášet oběti, potom přineste sami sebe. Dejte sami sebe ve službě Otci všech.
Položte vaše vlastní chtění, váš hněv, vaši chtivost po cti, majetku a moci na obětní kámen. Nechte tyto v obětování strávit plameny bílého dýmu, který vystupuje vzhůru z misek.
Buďte ke každé slavnosti, k níž se zde shromáždíte, lepšími lidmi."
Seabhak se odmlčel. Nebyl si toho vědom. Chvěly se v něm tóny Nuadových slov, která skrze něj proudila ven. Muži ale považovali mlčení za výzvu, aby řekli, co si myslí. Okamžik hleděli na sebe, jako by se chtěli rozhodnout, kdo má začít, a potom Goll, nejstarší ze všech, vystoupil krok dopředu a řekl:
"Vpravdě nové zvěstuješ nám, kníže Seabhaku, ale těší nás to. Kruté byly oběti a hrůzyplné konání druidů. Stěží mohl na to některý z nás myslet bez zděšení. Máš pravdu: jenom jsme se dívali a sami nic nečinili, abychom tím uctívali Otce všech. Ode dneška má to být jiné. Jsem starý, mladým již nikdy více nebudu, ale k polepšení není snad ještě příliš pozdě. Pokládám pýchu na mé předky na obětní kámen. Ať ji dým stráví, aby už nikdy více nepřebývala v mé duši."
Tu pravil Nuado skrze Seabhakova ústa: "Otec všech slyšel tvůj slib, Golle, starče. Přijímá tvou oběť. Přinese ti to požehnání!"
Nepopsatelně slavnostně zněla tato slova, jež pronikala hluboko do srdcí všech. Dokonce i Padraik nemohl jim uniknout.
Tu osmělil se také Kairn, jeden z mladších: "Ukvapený jsem v řeči i v činech. Otče všech, vhazuji mé vlastní chtění na obětní kámen, aby jej dým rozptýlil ve větru. Ale já mám toho tak mnoho! Možná, že se sám nedokážu zprostit vší své vůle. Sešli mi prosím pomoc, neboť jest to se mnou vážné!"
A opět promluvil Nuado: "Prosíš o pomoc z upřímného srdce. Má se ti dostat pomoci. Otec všech si cení tvé oběti a přijímá ji!"
Předstoupili ještě někteří, někdo nesměle a jiný odvážně, každý podle svého charakteru. Všichni dali něco ze svého nejvlastnějšího a dostalo se jim na to slov od Otce všech.
Konečně zazněl také Taigův hlas, který byl jindy na všech shromážděních slyšet ze všech nejdříve. Zněl nekonečně sebevědomě. Působilo to, jako by prokazoval Otci všech milost, když se také on chystal přinést oběť.
"Otče všech, ty víš, že jsem dobrý a spravedlivý. Mám Ti něco obětovat, abych Tě uctil. Musel jsem dlouho hledat, abych nalezl něco podobného, jako ti přinesli ostatní. Budeš mít ale dost špatného, nechej mne tedy darovat ti něco dobrého. Vhazuji na obětní kámen slib, že Ti každý den zasvětím zvláštní modlitbu. Nechť obětní dým vynese tento slib až k Tobě."
Skvěle zněla ta slova. Ti, kteří mluvili před ním, styděli se za své špatné dary.
Tu se rozezvučel ostře a přísně Nuadův hlas a bolestivě pronikal do duší:
"Taigu, Otec všech neslyšel tvá slova. On slyší pouze slova a modlitby Svých služebníků. Ty však náležíš Lugovi. Otec všech nemá s tebou nic do činění!"
Všechny posluchače obklopil mrazivý chlad. Taig ale vzplál. Jeho ruka sáhla po zbrani, kterou měl zastrčenou za opaskem. Rozhněvaně zakřičel na Seabhaka:
"Jak se můžeš opovážit, Jestřábe, takto se mnou mluvit? Vím, že ty mi již dlouho závidíš. Ale u Božího obětního kamene nemusíš svému zlému chtění povolovat otěže. Co ty víš, čí služebník já jsem!"
Chtěl mluvit dále, ale kolem Seabhaka se oslnivě zjasnilo a všichni přítomní nyní viděli vedle něj stát Nuada. Zjev Světlého byl tak uchvacujícím, že muži mimoděk klesli na kolena. Jen Taig stál vzpřímený a užasle hleděl na zjevení.
Nuado pravil: "Ne Seabhak sděloval vám slova Otce všech, nýbrž já, Jeho světlý služebník, kterého vy zvete Nuado, Zářivoruký, hovořil jsem k vám skrze ústa Seabhaka. Co jsem vám řekl, je Vůle Otce všech pro každého jednotlivého z vás. Ta platí také pro tebe, Taigu. Nechceš-li se zříci svého pána Luga, nemůžeš být služebníkem Otce všech. Běž domů a započni nový život v pokoře a poslušnosti, jinak nikdy nebudeš moci obstát před pohledem Otce všech."
Mocná slova ohromila všechny zúčastněné. Taig měl být služebníkem Luga?! Lug byl přece zlý, který všude usiloval křižovat Vůli Otce všech! Lug byl ten, který všechny, jež mu důvěřovali, srazil do bezmezné bídy. To bylo strašlivé!
Někdo ze shromážděných naléhavě zvolal: "Jdi do sebe, Taigu!"
Ostatní souhlasili a různě ozývalo se jedno přes druhé: "Zřekni se Luga!"
"Modli se, Taigu, modli se! Pomůžeme ti modlit se!"
"Nesmíš být ztracen, Taigu!"
Jako jeden muž stáli všichni kolem ohroženého. Zapomenuto bylo, že se jich svou arogancí častokrát dotkl. Odpuštěna byla křivda, kterou tak mnohému z nich způsobila jeho pýcha. Viděli jemu blížící se zatracení a chtěli mu upřímně pomoci a odvrátit od něho veliké nebezpečí.
Šťastně hleděl Seabhak na svůj lid. Na Taiga však působilo jejich volání jinak.
Vysoce se vzpřímil a zvolal na ně: "Ušetřte si váš soucit a vaši pomoc, dokud vás o ně nebudu prosit!"
Otočil se a opustil místo. Muži před ním ustupovali plaše stranou, jako by se něco v jejich nitru obávalo kontaktu s ním.
Dokud byl ještě v doslechu, všichni mlčeli. Potom se opět rozezvučel Nuadův hlas:
"Děkujte Otci všech za Jeho velikou milost, lidé. Modlete se, abyste nalezli, co budete chtít při příští slavnosti položit na obětní kámen. Přemýšlejte všichni, čím můžete učinit slavnost ještě vznešenější. Řekněte to druidům, kteří se potom poradí se Seabhakem. On, Seabhak, váš kníže, je nejvyšším služebníkem Otce všech mezi vámi."
Slavnost byla ukončena. Kněží opustili místo, a poté se rozešli i všichni ostatní muži, neboť v kruhu kamenů nesměly se vést žádné rozpravy.
Seabhaka to nutilo vyhledat Padraika, aby mu řekl nějaká přátelská slova, ale hlas Světlého jej zadržel.
"Vyčkej ještě," šeptal. "Nalezne svou cestu snáze, když tě nyní nepotká." -